• otєrєzє.cz

    Stačí napsat na podporu

     
     
    Jo, kéž by to bylo tak jednoduché 🙂
     
    Milá podporo, mohla bych si vybrat i barvu vlasů, očí, postavu, hloubku…víte čeho 🙂
    Předem děkuji za kladné vyřízení mé žádosti.
    Ještě že tě tu, milá podporo, máme.
    Podpora je prostě důležitá! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Už se nechcem nikdy vracet

    Nejprve trošičku k tématu. Tohle na mě před chvilkou vyskočilo. Hloubka vagíny – věčné to téma nejen mezi námi 🙂
     
     
     
    Muselo se to jednou stát. Má poslední věčně odkládaná povinnost nahlásit změnu svého jména a rodného čísla u ČEZ. Jejich internetový portál sice umožňoval “změnu kontaktních údajů”, změnu jména ale provést nešlo, muselo se na pobočku a tam já jsem za žádnou cenu chodit nechtěla, tak jsem ještě ty necelé dva roky od operace platila elektřinu napsanou na pana Nováka, stejně jako SIPO.
     
    Česká pošta se zachovala nečekaně přívětivě – ke zrušení SIPO na občana, který již neexistuje (řekla jsem, že pan Novák už nikdy nemůže přijít ho zrušit, protože tu prostě není a nebude), jim stačilo, abych přišla já, řekla, že to platím stále za něj taky já a zrušilo se to. SIPO mi chtěli založit nové, ale to už jsem nechtěla. Správně to takto udělat vůbec neměli a nesměli, ale udělali. Občas je potřeba porušit pravidla, neboť je to jednodušší a výsledek je stejný. Pan Novák totiž skutečně neexistuje a mně se nechtěly vytahovat všechny ty papíry s potvrzením změn mužského jména na neutrální a neutrálního na ženské spolu se změnou rodného čísla.
     
    U ČEZ byla situace jiná. Tam jsem musela s pravdou ven. Nesnáším, když se musím dobrovolně vyoutovat. Naposledy jsem se vyoutovala tak před rokem, od té doby nic.
     
    V čekárně ČEZu jsem si vzala pořadové číslo a čekala. Paní mi nabídla dobrou voňavou čokoládu z automatu, kterou jsem si pak vzala na přepážku, usmála se na paní Moniku, asi 45letou paní a řekla: “Udělala jsem si na vás kávu, protože to bude na dlouho.”
     
    A bylo to na dlouho.
    Strávila jsem tam hodinu.
     
    Na ČEZ jsem musela, protože jsem po 14 letech prodala svůj byt. Odpoutala jsem se. Odstřihla pupeční šňůru k němu, což už jsem moc potřebovala a nebylo to jednoduché. Teď je čas začít znovu a svůj nový byt si vymalovat tak, jak jsem vždycky chtěla. Vše podle sebe. Fialové stěny, bílé kytičky, dekorace, na které už se moc těším. Začalo plnění dalších mých snů.
     
    První část byla jednoduchá. Paní Monika mě přivítala podáním ruky a usmívala se. Líbí se mi ten osobní přístup. Sepsaly jsme smlouvu na nového majitele (na mě), přičemž jsem byla stále ujišťována, že to zvládneme rychle a “nebude s ničím problém”. 🙂

     

    Pak jsem ale vytáhla smlouvu na prodej mého starého bytu, která byla napsána na mě – na Terezu. Paní Monika mě hned začala v počítači vyhledávat, ale já jsem jí zastavila. “Mě tam nenajdete. Já tam nejsem a nikdy jsem ani nebyla. Musíte najít Tomáše Nováka.”

    “No ale to nejde. Vy nemůžete jednat za něj. Budete sem muset poslat jeho.”
     
    Aaaaaach jooooo.
    Tak jdeme na to.
    Už to přišlo.
     
    Nadechla jsem se a začala: “Pan Novák už nikdy nepřijde. Nemůže přijít, protože už neexistuje.”
    “Jak neexistuje?”
    “No neexistuje.”
    “On zemřel?”
    “V podstatě ano, ale nezemřel…” (Tenhle argument nemohl obstát.)
    ???
    “Dobře. Víte, já jsem sem nikdy jít nechtěla. Platila bych tu elektřinu za pana Nováka pořád do smrti, ale bohužel jsem ten byt musela prodat. A vy jste byli úplně poslední, kde jsem tu změnu ještě nenahlásila. Pan Novák už neexistuje, protože změnil jméno tady na to (ukázala jsem jí první rozhodnutí z Městského úřadu) a potom ho změnil na tohle. A to jsem já.”
    Ke dvěma rozhodnutím jsem přidala ofocený papírek o změně jména a rodného čísla, který jsem si tehdy prozíravě ofotila, než mi ho zase sebrali spolu s vydáním nové občanky a na kterém bylo původní rodné číslo a to nové. Čili jediný doklad, kde byla obě rodná čísla spolu.
    (Kdo s sebou nechce nosit papíry tři, může si po ukončení přeměny nechat na matrice vydat potvrzení o všech provedených změnách ve jméně a rodném čísle na jediném papíře, které však matrika nevydává automaticky, nýbrž na požádání. Výhodné je to zejména proto, že jde o potvrzení úřední a čím úřednější, tím lepší 🙂
     
    “Aha, tak to už vám rozumím, proč jste sem nikdy nechtěla. Nebojte, já s tím nemám problém, ukončíme tu původní smlouvu na pana Nováka a vy mi to podepíšete jako pan Novák, ano?”
     
    Super.
    Takhle jsem to udělala už mockrát. Je to to nejjednodušší řešení.
     
    Pan Novák ukončil s ČEZ smlouvu a Tereza si založila novou.
     
    Paní Monika se mezitím zvědavě ptala na různé otázky typu “co na to říkali rodiče?” nebo “to můj manžel, ten by s tím měl problém, někdy mi vadí, jak je netolerantní”.
    Byla moc milá a děkovala jsem jí, že jsem narazila zrovna na ní.
    Příjemné mi to ale nebylo.
    Když mě teď někde potká, už to budu navěky ta, co změnila pohlaví. A to už jsem si myslela, že senzací už nikdy nikde nebudu.
     
     
    Na ČEZu jsem si tedy vše hezky vyřídila a v plánu jsem dnes měla ještě jeden strašně milý “vyoutovávací” zážitek. Měním totiž gynekologii z pražské na místě v mého bydliště, abych nemusela jezdit pro recept do Prahy. Najít gynekologa tady u nás (a asi i všude jinde), který by mě vzal, byl nadlidský úkol, protože mají všude plno, ale nakonec se mi povedlo jednu gynekoložku najít a shodou okolností jsem pak zjistila, že k ní chodí i moje sestra.
     
    Takže jsem se ráno připravila na to, že se dnes budu svlékat a bude do mě někdo koukat zrcátkem a hlavně že budu muset s pravdou ven. :-/
     
    Už v čekárně jsem se zapovídala s jednou slečnou, která tam šla taky poprvé a přede mnou byla jedna velmi velmi pomalá a stará babička, takže jsem měla spoustu času si se slečnou popovídat. Když si mě sestra zavolala, začala se vyptávat na různé otázky, jako například “kdy byla poslední cytologie z gynekologie” nebo “kdy jsem měla poslední měsíčky”.
     
    Na tu poslední tázku mě ségra upozorňovala, ať se na ní připravím.
     
    Jasně.
    Jenže na ní se prostě připravit nedá, protože to je otázka, která přímo směřuje k vyoutování.
     
    “Já už (to “už” jsem tam tak jako zašeptala) nemám měsíčky.”
    “Proč nemáte měsíčky?”
    “Protože nemám vaječníky.” (snažila jsem se to ještě nějak uhrát 🙂
    Chvíli ticho.
    “A co vám tam teda dělali?”
     
    Tak a jdeme zase na to. Vyoutovávací den.
    “No změnili pohlaví! Víte, já jsem to chtěla říct až doktorce, tady mám lékařskou zprávu…” Sestra už mi jí tahala z ruky a četla. “No joo, ale tohle je na nějaké jiné jméno a hlavně tam nesouhlasí to rodné číslo!”
     
    Zase to vysvětlování.
    Vytáhla jsem svá dvě rozhodnutí spolu se změnou rodného čísla a měla velkou “radost”, že tohle musím ještě vůbec někde vytahovat. Ale ok, gynekologii (a vůbec zdravotnickým zařízením, která souvisí s konverzí) nic tajit nechci, protože je to v mém zájmu, aby o tom věděli.
     
    “Takže jste teď chodila na gynekologii v Praze, tam se vám taky dívali normálně zrcátkem dovnitř a chodila jste na kontroly?”
    “Ano.”
    “Tak tady vám dám náš dotazník, ten mi za 14 dní přineste a teď už by vám estrofem měla předepisovat naše paní doktorka, která si vás příště prohlédne.”
     
    Dotazník byl zaměřený na správnou životosprávu. Ptali se mě, zda jím pravidelně, jím mléčné výrobky s laktobacily, zeleninu, jak dlouho nosím tampón, jestli po pohlavním styku cítím pálení nebo jestli nosím tanga.
     
    Sestřička se rozpovídala o tom, jakou mám výhodu, že budu estrogeny dostávat celý život, zatímco ostatní ženy budou už staré a ošklivé a já budu vypadat pořád na 30 🙂
    Jo, jsou ty kouzelné pilulky s estrogenem prostě pilulky krásy 🙂
     
    Vypadá to, že sestra to vzala v pohodě. Uvidím za 14 dní, co na to naše lokální paní doktorka. Do Prahy jsem jezdila hlavně proto, že to byla gynekoložka, která má s námi zkušenosti a kdyby byla blíž, určitě bych jí neměnila. Ale jezdit si pořád dokola do Prahy pro recept už nebylo v mých časových možnostech.
     
    Mimochodem estrofem předepsaný gynekologem na mé ženské rodné číslo mám teď úplně bez doplatku.
     
    A já jdu doufat, že tohle bylo moje poslední vyoutování zase na dlouhou dobu.
    Už to neříkám vůbec nikomu. Je to něco, co zapadlo do hluboké historie, nemyslím na to a není na to ani prostor u potencionálních partnerů, kterým to hodlám neříct buď nikdy nebo (podle situace) za hodně dlouho.
     
    Přišla jsem totiž na to, že otázka, zda to říct či neříct partnerovi, nemá jasnou odpověď. Je to vždy závislé na okolnostech. I u mě se může řešení takové situace lišit. Vždy ale vycházím z toho to neříkat. Protože prostě není co, není kdy a není proč. A protože to tak chci. Protože prostě ten pocit, kdy mě partner bere jako biologickou ženu, už se NIKDY nedá vzít zpátky, když se to dozví. Dokonce jsem se dostala do situace, kdy jsem já sama ukončila vztah jen proto, že jsem to tomu partnerovi řekla, přestože mě ujišťoval, že mu to nevadí, a že tu informaci stejně vytěsnil, jako by neexistovala. Nedokázala jsem na něm neustále nepozorovat a nehlídat ho, zda mě nevnímá jinak, než ostatní ženy. Neustále jsem čekala na to, kdy v jeho očích začnu být jiná, pořád jsem si opakovala, že mě teď přeci musí vidět jinak a tak jsem si ten vztah paradoxně zničila svým vyoutováním já sama, což mi přijde úplně absurdní.
     
    Kdybych dnes nešla na ČEZ a na novou gynekologii, nevracela bych se k tomu. V sobotu jsem si vesele randila na procházce, aniž bych o své minulosti přemýšlela, a až večer mi v jeho objetí došlo, že cítím jakousi výčitku, že on je ke mně tak upřímný, zatímco já k němu ne. Ale během mžiku jsem na to zase zapomněla, protože není co si vyčítat. Určitě na to jednou bude příležitost mu to sdělit, až bude vztah postavený na pevných základech (a až budu cítit, že jde o životního partnera). Tak pevných, že s nimi už nemůže nic otřást. Ale ani tehdy nevím, jestli to budu vůbec někomu říkat. Nemám to v plánu a nestydím se za to. A taky už mě to dávno přestalo bavit řešit.
     
    Já jsem totiž biologická žena. Nač být někým jiným, když mě tak, jak jsem vždycky chtěla, vidí i ostatní?
     
    Každý jsme tím, kým se cítíme být a tím, kým nás vidí druzí.
     
     
    “Už se nechcem nikdy vracet
    Tam kde nám bylo nám bylo mizerně
    Já už se těším, jéjéjé já se těším
    A vím určitě, že ne sám”
     
     
    🙂