otєrєzє.cz

Mouchy zlodějky

“Toho hadru si nevšímejte. Já ho tam musím mít, protože ty mouchy potvory vždycky na tom citlivém displeji něco namarkují a otevřou mi šuplík s penězi!” 🙂
20 km před domovem na zpáteční cestě z Prahy v zapadajícím sluníčku mě pobavila pumpařka svým hejnem much, které potají markuje naftu a otevírá šuplík. A potom si tajně odnáší peníze do svých skrýší 🙂
Viděli jste někdy markovat mouchu? Já skoro jo. Létalo jich kolem ní hned několik. Ale pumpařka byla rychlejší 🙂
Měla jsem radost. Proto ráda chodím mezi lidi. Vím, že jakmile mezi ně vejdu, něco se stane. Vždycky se něco stane.
Bohužel to byla jediná veselá historka, která se mi dnes přihodila.
Zbytek dne stál za nic.
Vyjela jsem brzo ráno, abych byla v Motole dřív, než ex s přítelem a s Kačenkou, která tam jezdí na pravidelnou kontrolu. Seděla jsem tam asi 15 minut a už tam byli. Kačenka se na mě hned přilepila, chytla za ruku a mazlila. Když jsme si sedly před ordinaci, hladila mě a říká: “Ty máš tak krásné vlásky! Moc se mi líbí ta ofina. Ta je tak hezká.” 🙂 (Neměla jsem sponku, tak mi ta ofinka, teprve pár dní konečně česaná přes celé čelo, pořád padala do očí :).
Kačenka je takové zlatíčko moje! Miluju jí.
Z ordinace jsme utíkaly k nástěnce se zdravotními klauny, které Kačenka dobře zná. Nestihly jsme tam ale doběhnout, ex na nás křičela: “Stůj Kačenko, počkej na mě a nikam nechoď!”. Asi si myslela, že jí někam táhnu.
Ignorovala jsem tyto příkazy ředitelky zeměkoule a došla k nástěnce, kde mi Kačenka hned ukázala, které klauny zná. (Mimohochodem já je mám ráda taky. Jsou neuvěřitelní a to co dělají – přinést do nejčernějších a nejsmutnějších míst nemocnic smích – je snad ta největší lidská dovednost, jakou může člověk mít.)
Ex byla spokojená, že jsme se zastavily a pak už jsme šly už s nimi.
Do všech ordinací chodil její přítel s námi. Takže přišla Kačenka a tři dospělí lidé. Máma, táta a někdo. Ten někdo měl správně pochopit, že tam být nemá, ale protože je to hodný člověk, který nemůže za to, že je omotán kolem prstu, nechávala jsem ho tam. I když to vypadalo divně. Jako kdybych si já šla poslechnout výsledky vyšetření jeho dítěte (kdyby nějaké měl). (No možná to budu dělat :). Néé, taková provokatérka zas nejsem a hnusná taky ne, abych tam dělala scény, že ho tam nechci, když není člen rodiny. (Není.) Jen mě trošku zklamal, že nemá svou hlavu ani názor. Že je z něj nosič tašek, i když je moc chytrý (což si trochu rozporuje :), vtipný, milý a na Kačenku hodný.
Nejlepší scéna dne ale teprve měla přijít.
Já, blbá, ubohá, trapná a věčně nenapravitelná trubka přející mé ex jen to nejlepší jsem si dovolila vyslovit větu, která ale způsobila, že jsem začala ignorovat doporučení psychologů z poraden, abych mou ex prostě tiše snášela, neřešila jí a mlčky zatla zuby. Chtěla to, tak to má. Je to její volba. Nenechám na sebe DVA ROKY házet špínu, že jsem já ten největší vyvrhel světa a zatínat u toho zuby. To už myslím stačilo a po dvou letech by si měla uvědomit, že možná je ředitelkou zeměkoule (jak si myslí) a bude dál organizovat životy všem a rozhodovat, co je dobré a co špatné, ale já b o h u ž e l pod její moc nespadám.
Ex totiž měla plné ruce a Kačence se chtělo čůrat.
V jedné ruce měla ex horkou čokoládu, v druhé Kačenky svetřík, ve třetí kabelku 🙂
Její přítel byl ověšený taktéž, ale ten na dámské záchody nemůže, tak jsem řekla: “Počkej, já tam s Kačenkou dojdu.
(Dozvuk té věty jí zní pravděpodobně ještě teď v uších, jak jí nemohla rozdýchat.)
Paní ředitelka zeměkoule okamžitě položila vzteky všechny věci na židli, popadla Kačenku a začala na chodbě nahlas vykřikovat, že chlap přece nechodí na dámské záchodky a že kdyby na dámských záchodcích potkala chlapa, že by musela zavolat ochranku. A já přeci jsem chlap, takže nechápe, co to tu plácám.
Kačenka se vyčůrala, ex vzala přítele za ruku (asi mu jí pěkně drtila) a plnou chodbou lidí začala řešit, že jsem si jí dovolila nabídnout, že bych mohla jít na dámské záchodky místo ní! “Kdo to kdy viděl, chlap na dámských záchodcích!”, jsem slyšela za zády.
Tak jsem se na ní otočila a říkám: “Nebudeme z toho v šoku ale celé odpoledne, že ne?”
Teď tu příhodu nejspíš všem vypráví jako ten největší vtip dne a vůbec jí nedochází, že je to ona sama, kdo se ztrapňuje. (To ale ředitelce zeměkoule nikdo do očí nepřizná, protože z ní sálá strach. Už vůbec ne ta laskavost, něha a romantický úsměv jako v roce 2000).
A její přítel? Ten radši nemá žádný názor. Pro něj jsem teď vzduch (ačkoli jsme si kdysi normálně povídali, kdykoliv ex někam odběhla).
Celý den v Motole mi připomínala, že jsem chlap. Pořád.
Mluvila na mě v mužském rodě a zdůrazňovala slovo “chlap” před lidmi tak, aby ho slyšeli.
A já blbá jsem se ráno rozhodla, že jí nebudu provokovat a nenamaluju se, nevezmu sponku, náušnice, prstýnek a místo balerínek si vezmu tenisky. I tričko jsem si vzala modré k riflím. Jenže já už ze sebe nemůžu (a ani nechci) dělat něco, co nejsem. Takže jsem si po zaparkování v Motole namalovala aspoň linky na očích. Byl to takový můj malý vzdor. Přišly mi ty oči nějaké chudé a smutné bez nich. Hned se mi rozzářily a já taky. Zatla jsem zuby a šla tak, jak bych ven už nikdy nevyšla. Ale hned v prvním odraze ve dveřích jsem si všimla, že stejně vypadám žensky 🙂 Hodně to dělají ty vlasy. A pak taky rifle i tričko, které už nemám pánské, prostě to na mě tak nějak hezky sedělo a já se v těch odrazech kochala, což jsem potřebovala vidět jako sůl 🙂 (A odskočila jsem si ještě před jejich příjezdem na dámské záchodky. 🙂
Myslela jsem si, že bude ex klidnější, když to nebudu přehánět (myšleno když se nebudu oblékat tak, jako se oblékám denně už 4 měsíce).
Nemělo to žádný efekt.
Byla stejně zlá, podlá a vyčítavá, že i kdybych přišla v bikinách, chovala by se stejně.
Sedla jsem do auta a bylo mi do breku 🙁
Já jí štěstí přeju, tak proč ona mně ne?
Opakovala jsem si doporučení psychologů, ať zatnu zuby a přenesu se přes to.
Nemohla jsem.
Než jsme se s Kačenkou rozloučily, stihla na mě ex na schodech k lékárně vyštěkat monolog, jak jsem zase Kačenku naočkovala, že zase určitě pojedou do Mekáče. Proč prý to pořád dělám? Proč pořád říkám Kačence tyhle věci?
Nemohla jsem se bránit. Musela bych se hádat, ale to před Kačenkou nikdy nedělám. Snažila jsem se jí říct, že jsem jí nic neříkala, že to Kačenka mi od první chvíle tiše šeptala do ouška, že se už těší, jak spapá 9 kuřecích nugetek, což je dospělácká porce, jak říkala. A opakovala mi to asi 10x za ten den, kdy byla nalepená na mně na klíně a tolik se těšila, že jsem netušila, že ex žádný Mekáč neplánuje a ještě v tom Kačenku podporovala.
Nemíním se tu přít o zdravé dětské stravě, ale jednou za půl roku se Mekáč s dítětem prostě zvládnout dá. Navíc pro Kačenku to byl tradičně vždy jediný světlý bod z celého dne, kdy jí několik hodin moří doktoři vyšetřeními, která jí jsou nepříjemná, že u nich i kolikrát pláče. Vždycky se těší do Mekáče. Je to taková její dětská motivace a myslím, že si i tentokrát Motol prostě jen automaticky zase spojila s Mekáčem, který po něm bude následovat jako vždycky.
Kačenka je ještě moc malinká na to, aby se mě zastala. Aby mamince (pokud na to bude mít Kačenka odvahu, protože jsem se ex bála i já, ačkoli jsem se snažila nebát, ale ona opravdu působí jako rozzuřený pes bez vodítka puštěný na volno) řekla, že to tak nebylo. Že si prostě jen Kačenka myslela, že jako vždycky pojede na nugetky.
Poslední foto mé ex.
Viděla jsem její smutný výraz.
Byl rázem smutný i můj (ne jen kvůli nugetkám).
Měla jsem sto chutí jednu ex vrazit (teď už vlastně téměř můžu).
Potřebovala by dostat výprask.
V autě jsem se domalovala, nalakovala nehty (které jsem si kvůli ní odlakovala), převlékla do ženštějších věcí, přezula do balerínek a cítíla jsem se lépe. Ale ten smutek ve mě byl pořád. Proč je taková?
Dnešní den byl pro mě zkušeností, že takhle blbá už nikdy nebudu. Že nemá žádný význam odlakovávat si nehty a nemalovat se, když jedu jednou za pár měsíců s Kačenkou na kontrolu. Výsledek (chování mé ex) je stejný, takže to byl poslední den, kdy jsem něco takového udělala. Příště (v listopadu) to budu už celá já. Ano, dovolím si ignorovat ředitelku zeměkoule, kterou každý poslouchá, jen já ne.
A napsala jsem jí dlouhou sms, že se chová jako malý fracek, který po dvou letech není schopný se přenést přes problém, proč je problém vzít Kačenku do Mekáče a hlavně, že pokud mě bude dále oslovovat mužským rodem, budu jí to dělat taky!
Pokud mi řekne, že jsem chlap, řeknu jí to taky.
Pokud to řekne před lidmi, řeknu to taky.
Já už se víc zesměšnit nemůžu, jsem na to zvyklá.
Ona si neuvědomí, jak mi je. Nepřinese to žádný efekt, bude jen víc naštvaná a zlá, ale je to to jediné, co můžu dělat.
Nezlobila bych se, kdyby tiše tolerovala to, čím procházím a v sobě byla naštvaná. Ale s takovou chutí před lidmi nesmyslně zdůrazňovat, že jsem chlap, je podle mě masochismus. Ona se v tom vyžívá.
Tak já se v tom budu vyžívat taky.
Skončilo příměří.
Tohle si vybrala dnes ona sama.
Šla jsem pěšky přes celý areál k autu, zatímco oni už odjeli. Myslela jsem celou dobu na Kačenku, jak jí vezmu na nugetky, až jí tu za týden budu mít na celých 7 dní, což jsem jí i slíbila. A jak si spolu zase užijeme prázdniny.
Z ultrazvuku jsme měli donést papír na druhou stranu areálu, kde jsem parkovala. Oni tam tudy už nejeli, zatímco já šla kolem, protože jsem tam měla auto. Nabídla jsem se, že to tam odnesu, ale to jsem si zase dovolila moc. I kdyby měli objet stokrát zeměkouli, tak si to tam donesou sami!
Tak to ne.
Mám toho dost.
Jsem člověk jako ona!
Její krásné nohy teda nikdy mít nebudu, její postavu taky ne … a naštěstí ani její povahu ne.
Mrzelo mě, že jsem jí musela psát věci, které jsem jí nikdy psát nechtěla. Ale jí očividně nemrzí nic, co řekne a ublíží mi. Kouše kde může. Dává mi čočku každou chvíli a po 4 hodinách se přejí čočka každému…
Dva roky.
Má všechno, po čem toužila.
Nic špatného jí nedělám, neříkám, neubližuji jí.
Měla by si uvědomit, že i jí se může na konci léta narodit transsexuální dítě… když se pořád takhle stresuje tím, jak vypadám a jak mě má Kačenka ráda.
Před dvěma lety jsem tu psala o lidské vlastnosti, kterou je zabedněnost.
Ta vlastnost je věčná a poměrně dost rozšířená.
S klidem můžu říct, že má ex je už dva roky zabedněná.
Nevysvobodí jí nikdo, protože se to nepodařilo ani jejímu současnému příteli.
Jaký život jí asi čeká?
Život ve strachu? Ve vzteku? V nenávisti?
Udělala bych pro svojí dceru a její maminku cokoliv.
Ale v téhle větě dnešním dnem škrtám část “a její maminku”.
Ano, jsem naivka. Vždycky do poslední chvíle věřím v dobro.
Teď přišla ta poslední chvíle. Dál už není nic. Dál je boj za mojí hrdost, za mojí ženskost a za mojí lidskost.
Nic víc nechci. Než to, co dávám jí a ostatním lidem – že jí respektuji jako ženu a jako člověka.
Nechápu, co je na tom tak těžkého.
Ale je fajn, že jsem narazila zrovna na takového člověka.
Ono mě to zase někam posouvá a je aspoň o kom psát :).
Kam to pousouvá jí ví jen hvězdy nebo mouchy nad stolem…
V 17 h. jsem měla druhou hlasovou terapii s Huťou, kterou se ale také vyznamenal (detaily tu psát nebudu, protože jsem mu slíbila, že to nikomu neřeknu). Nesnáším nespolehlivé lidi. Ale on jinak spolehlivý prý je. Tak abych tu nečernila jeho jméno.
Trénovali jsme rozsah hlasu a dýchání. Ukazoval mi (na mě), jak zní hlas jinak, když dýchám hrudníkem a když břichem. Zvuk, který šel z hrudníku “krásně” mužsky bručel. Z břicha ne. A když jsem pak měla zkoušet vyslovit dlouhé ááá na jeden nádech, měla jsem si představit, jak jde odněkud z místa nad nosem u čela, nikoliv z krku.
Z krku to znělo tím mým původním hlasem :), z čela hezky skoro žensky 🙂
Celý život mluvím krkem, takže mozek musím přetrénovat na jinou techniku a dostat hlas do jiných rezonančních míst v hlavě.
Vůbec mi to nešlo.
Slyšela jsem, jak hezky to zní, když se mi to jednou dvakrát povedlo, ale zbytek stál za nic.
Chce to trénovat a trénovat.
Když jsem vycházela, pochopila jsem, jak může neutrální jméno přinášet i negativa. Viděla jsem v počítači, kdo jde po mně, ale jeho/její jméno bylo neutrální a na chodbě seděl (s maminkou) někdo, o kom vůbec nejsem schopná říct, jestli to byl FtM nebo MtF. 🙂 (Ono to moc k smíchu vlastně nebylo.)
Potřebuji jasnou identifikaci!!! My všichni jí potřebujeme!
Milí rodiče,
jestli si myslíte, že vaše dítko ochráníte tím, že mu nedovolíte projevovat svoji osobnost naplno a zakazovat mu například podpatky, lakované nehty nebo líčení, přivádíte ho do mnohem většího nebezpečí, než kdyby to udělalo. Oblečete-li ho do unisex oblečení, učešete unisex a přejmenujete unisex, buďte si jistí, že okolí v tom bude mít takový zmatek, že víc centrem pozornosti už být nemůže.
Když mu dáte ale volný prostor, uvidíte jak rozkvete a tak to má být. Okolí dostane jasný impuls k jasné identifikaci.
Unisex je nesmysl. Nemám ho ráda. Ačkoli jsem tak v jednu dobu také chodila, ale teď už vím, že to období bylo hrozné a zbytečné.
Vystihla to moje kolegyně, která prohlásila: “Pokud chceš, Terezo, abych tě oslovovala jako Terezu a vnímala jako ženu, musíš se jako Tereza obléknout. Ne takhle. To, že máš unisex oblečení z tebe ženu nedělá.”
Jdu se zachumlat do peřin, přitisknout k žirafě a snít o dokonalé muší loupeži… 🙂

15 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.