otєrєzє.cz

Transplantace dělohy

Je státní svátek, takže můžu spát, jak dlouho chci. Taky jsem se na to těšila.
Ale straším tu už od pěti.
Po včerejším článku o pátrání po minulosti transsexuality se mi totiž zdálo o tom, že mám vaječníky, že mám menstruaci, že mohu rodit děti a v tu chvíli mi ani nepřišlo, že by to kdy mělo být vůbec jinak. S takovými myšlenkami se opravdu po procitnutí znovu usnout nedá. A pak mi taky chyběla moje dcera vedle mě.
Udělala jsem si snídani, své dlaně si (zrovna když nepíšu) zahřívám horkým čajem a rozhodla jsem se, že si někdy, až bude hezky, udělám zase výlet do Drážďan – po stopách Lili Elbe.
Nedá mi spát fakt, že při prvních operacích přeměny pohlaví se prostě rovnou předpokládalo, že se transplantuje děloha i s vaječníky a taková žena pak bude schopna i rodit děti.
Je neuvěřitelné, že kdybych psala tento článek před pouhým měsícem (!), byla by to sci-fi a s klidem bych mohla napsat tuto větu: “Ještě žádná žena na světě s transplantovanou dělohou neporodila své vlastní dítě.”
Je to pár dní, co je tato věta minulostí a my všichni máme možnost být u toho, kdy “žena s transplantovanou dělohou poprvé v historii porodila své dítě”! (Rozvedu níže a děkuji Lauren za informaci).
Pokud vím, tak se ještě nikdy v historii nepodařilo, aby transsexuální žena (MtF) porodila dítě tímto způsobem. A přesto si dříve lékaři mysleli, že to možné je.
Ta myšlenka stát se matkou provází většinu z nás a přestože se prostě musíme smířit s tím, že vlastní dítě nikdy neporodíme, věda zase o krok pokročila… Co když je už všechno ale jinak?
Možná si také pokládáte otázku, co je tu za problém, že transplantovat dělohu (nebo i vaječníky) nelze? Proč ty průkopnické pokusy z 30. let minulého století skončily tak katastroficky nepřijetím orgánů a posléze smrtí?
Vezměme si příklad transplantace srdce. Ta byla poprvé na světě provedena až v r. 1967, u nás v r. 1984.
Když to tak vezmu, žijeme v transplantačním pravěku! Tohle je začátek týkající se posledních tří čtyř generací. Tahle vědní disciplína je teprve v plenkách (stejně jako léčba transsexuality), i když za posledních 30 let udělala tak obrovský pokrok! Něco kdysi nemyslitelného a složitého, jako je transplantace srdce, se dnes považuje za rutinní klinickou metodu.
Ale jednou přijde den, kdy i transplantace dělohy a vaječníků bude považována za rutinní 🙂 Na to se můžete spolehnout. Já jsem o tom totiž přesvědčená.
Největší problém s transplantacemi (ale řešitelný) je právě s přijetím cizích orgánů vlastním tělem. Když se transplantují orgány cizích jedinců, jde o allotransplantaci.
Teoreticky je možné z hlediska umístění a původu štěpu rozdělit transplantace takto:
  • heterotopická allotransplantace – dnes se již nepoužívá, využití našla zejména v 60. letech; (původní orgán je ponechán, ale “posunut” na jiné místo, kde může dojít k jeho obnově)
  • ortotopická allotransplantace – dnes nejčastěji využívána; (cizí orgán na původním místě v těle)
  • xenotransplantace – nepoužívá se, dříve byly pokusy s šimpanzími srdci; (transplantovaná tkáň pochází z jiného organismu nebo druhu, např. od zvířat)
  • autologní transplantace – tkáň nebo štěp pochází ze stejného jedince
  • celulární transplantace – transplantace buněk, které obnoví kardiomyocyty, je zatím pouze teoretická.
Po transplantaci je nutné doživotní užívání imunosupresiv, tzn. látek, které zabraňují nebo omezují činnost imunitního systému, který odmítá cizí orgán. To je normální funkce imunitního systému každého člověka a má naše tělo chránit před útoky nežádoucích “vetřelců”.
Imunosupresiva mají však také vedlejší účinky. Kromě toho, že takový člověk je snadněji náchylný k infekcím, může způsobovat hyperglykémii, žaludeční vředy, poškození jater a ledvin, zvyšovat tlak.
Imunosupresiva se používají od 40. let 20. století. První “pokusy” o léčbu měly hodně vedlejších účinků. V 90. letech se začaly používat potenciálně bezpečná “nová” imunosupresiva – Avara, Cell Cept.
Znamená to tedy, že ve 30. letech, kdy dr. Hirschfeld provedl svůj experiment s Lili, žádná imunosupresiva nebyla a nejsem si jistá, zda s něčím takovým, jako je obranná funkce imunitního systému, vůbec počítal. Zřejmě ne, protože by věděl, že to je také důvod, proč se do něčeho takového, jako je transplantace dělohy, lékaři nebudou příštích neuvěřitelných 100 let vůbec pouštět.
Historie transplantací
Historický vývoj transplantací započal již v období starověku. Záznamy z 2. století před naším letopočtem uvádějí, že čínští chirurgové Hua T´o a Pien Ch´iso transplantovali tkáně a orgány. Dalším zdrojem informací o transplantacích ve starověku je Sushruta Shamhita, indický text v sanskrtu, kde je zmíněna transplantace autologního kožního štěpu.
Ze 3. století našeho letopočtu pochází malba, na které je znázorněna transplantace nohy. Transplantaci údajně provedli svatý Kosmos a Damián (285 – 305), bratři, kteří studovali medicínu v Sýrii a kterým jsou přisuzovány mnohé zázraky a léčivé schopnosti. Na obrázku vlevo svatý Kosmos a Damián transplantují nohu etiopského černocha bělochovi.
První zmínky o transplantacích v západní medicíně pocházejí ze 16.století, kdy Gaspar Tagliacozzi (1547 – 1599) publikoval práci “O chirurgii zmrzačených částí pomocí transplantace”.
V roce 1668 popsal holandský lékař Job van Meereken první úspěšnou transplantaci kosti. Defekt lebeční kosti ruského vojáka, který utrpěl ránu šavlí, vyplnil tkáňovým štěpem získaným z lebky psa. Kvůli tomuto “nekřesťanskému” způsobu léčby byl pacient exkomunikován z církve, proto později požádal chirurga o vyjmutí štěpu, v té době však byl štěp již zhojen.
Významnou osobností pro transplantologii byl Alexis Carrel (1873 – 1951), otec vaskulární a transplantační chirurgie. Spolu s Claude Guthriem vyvinul metodu jemného pokračovacího stehu spojujícího cévy a výrazně tak obohatil techniku transplantací. Jeho dílo ” Výsledky transplantací krevních cév, orgánů a tkání” publikované v roce 1908 znamenalo zrození cévní chirurgie. Propagoval myšlenku o zásobách tkání, které by byly okamžitě k dispozici chirurgům podle jejich potřeb, položil vědecký základ metodám konzervací tkání.
Jeho práce umožnili vznik tkáňových bank, které se zpočátku diferencovaly a specializovaly podle druhu odebíraných tkání – oční banky, kostní banky apod.
V 50. letech 20. století vznikají první “vícetkáňové” banky. V roce 1950 byla v USA založena Tkáňová banka Amerického vojenského námořnictva (US Navy Tissue Bank), která se jako jedna z prvních orientovala na odběry kadaverózních tkání, propagovala koncept regionálních tkáňových bank, zabývala se výzkumem konzervace a sterilizace tkání a také etickými otázkami oboru. V roce 1952 jako první v Evropě vznikla tkáňová ústředna v Hradci Králové a v témže roce také tkáňová banka v Brně.

Narodilo se první dítě u ženy po transplantaci dělohy na světě

Zpráva o tomto pozoruhodném výkonu byla začátkem měsíce publikována v online periodiku The Lancet a Mats Brännström, lékař a profesor v obou gynekologie a porodnictví ve švédském Göteborgu se svými kolegy popsal, jak péče o tuto pacientku vypadala.

Transplantace dělohy je využívána u žen, které buďto dělohu nemají vůbec nebo je jejich děloha nefunkční. Dosud byla provedena pouze u 11 pacientek na celém světě, avšak až do dnešních dní žádná z těchto žen neporodila živé dítě.

Zmíněná pacientka se narodila s vrozenou absencí dělohy rovněž známou jako Rokitanského syndrom (celým názvem Mayer-Rokitansky-Küster-Hauserův syndrom, též MKRH syndrom).

MKRH syndrom, je vrozená vývojová vada charakterizovaná zakrněním nebo úplnou absencí dělohy a částečně i pochvy a vejcovodů. Vaječníky jsou normálně vyvinuté a funkční a u postižených žen se s příchodem puberty vyvinou sekundární pohlavní znaky, ale k menstruaci nikdy nedojde. Právě primární amenorhea, tedy nezahájení menstruačního cyklu do 16 let věku, je často prvním příznakem MKRH. Případná ageneze pochvy je řešitelná plastickou operací a ženy s MKRH mohou vést normální sexuální život, neplodnost je však nevratná a trvalá. Funkční vaječníky však umožňují početí dítěte s využitím oplození in vitro a jeho donošení v děloze náhradní matky. (Ta poslední věta platila až do letošního října).
V dospělosti pak žena podstoupila transplantaci dělohy, přičemž dárcem byla zdravá žena v menopauze, která dříve porodila dvě děti. Pacientka a její partner pak ještě před samotnou transplantací podstoupili in vitro fertilizaci, při níž bylo metodou kryokonzervace uchováno celkem 11 embryí. Operace jako taková proběhla dobře, stejně tak pooperační období, a pacientka měla první menstruaci po 43 dnech od výkonu. Její menstruační cyklus byl dále pravidelný mezi 26-36 dny.

Po roce od transplantace otěhotněla, a to hned na první pokus, přičemž po celou dobu těhotenství musela užívat trojkombinaci imunosupresiv (tacrolimus, azathioprin a kortikosteroidy). V průběhu těhotenství měla jednu epizodu mírné rejekce (před otěhotněním ještě další dvě, rovněž mírné), ale díky kortikoterapii se je povedlo odvrátit.

Ve 31. týdnu gravidity byla pacientka přijata do nemocnice pro preeklampsii, kdy byla abnormální monitorace srdečních ozev plodu a proto byl o 16 hodin později proveden císařský řez. Novorozený chlapeček vážil 1775g a jeho Apgar skóre bylo 9-9-10 a z nemocnice byl propuštěn desátý den po narození v dobrém celkovém stavu.

“Je to nová chirurgie, neexistují učebnice, kterými bychom se mohli řídit,” komentoval Mats Brännström z univerzity v Göteborgu, který lékařský tým vede.
Žádná z devíti žen nemá propůjčenou dělohu napojenou na vejcovody, takže nemohou otěhotnět přirozenou cestou. Vaječníky schopné produkovat vajíčka jim však nechybí, a tak jim mohli lékaři před transplantací několik vajíček odejmout, a pak oplodnit v laboratoři. Vzniklá embrya byla zmrazena a zavedena ženám do propůjčených děloh.
Brännströmův tým připouští, že by každá pacientka mohla otěhotnět až dvakrát. Pak jim dělohu odeberou, aby už nemusely brát léky, které jim sice pomáhají s přijetím cizího orgánu, ale také se k nim vážou jiná zdravotní rizika včetně cukrovky a rakoviny.
Zdroj: Lancet. Published online October 6, 2014.
Zatímco transplantace srdce, jater nebo ledvin se provádějí už několik desetiletí, dělohu před Švédy transplantovali pouze experti v Turecku a Saúdské Arábii. Otěhotnět se však pacientkám nepodařilo.
Uvádí se, že historicky první transplantaci ženské dělohy uskutečnili v roce 2000 lékaři v Saudské Arábii. Jejich pokus však nebyl úspěšný. Ačkoli se děloha po transplantaci zapojila do činnosti v cizím organismu, imunitní reakce těla byla silná. Po třech měsících přístroje odhalily, že jedna z cév zásobujících orgán krví je ucpána krevní sraženinou, a nezbylo než dělohu zase odoperovat.
(My už ale víme, že historicky první transplantace ženské dělohy proběhla už v r. 1931 u Lili v Drážďanech. 🙂
Iniciativa Švédů dává naději na početí tisícům žen s MRKH syndromem, kterým trpí jedna z 4500 žen. Procedura však také vyvolává debaty a kontroverze. Například je vhodné, aby pacientka dostala dělohu od své matky?
Brännströmův tým nicméně upozornil, že i děloha od ženy po menopauze může nést dítě, pokud se pacientce dostane odborné péče.
Podobné operace jako ve Švédsku podle AP plánují také odborníci ve Velké Británii, Maďarsku a dalších zemích. V Británii ale nechtějí využívat dělohy od žijících dárkyň, ale jen od umírajících či zesnulých.
To znamená, že my všichni, kteří čteme tento článek, se velmi pravděpodobně dožijeme dne, kdy porodí své první dítě i transsexuální žena. A proč byste to neměly být zrovna vy? 😉
Určitě tu o tom potom bude článek! 🙂
Bude rok 2022, prosinec a já ho nebudu mít čas napsat, protože budu připravovat štědrovečerní večeři a balit dárky pro mé (vyvdané) děti a manžela 🙂
Když jsem dnes ráno zadala do vyhledávače “Lili Elbe”, jestli mi nevyskočí nějaké dobové záznamy, něco mi vyskočilo, ale asi tak na osmdesátém místě vyskočila taky moje fotka z blogu z článku, který s Lili vůbec nesouvisí. To se mi nelíbí (ač jsem s tím musela počítat) a tak s tím začínám něco dělat, protože prostě nechci být v budoucnu spojovaná se svou minulostí. Už nikdy. Logicky přichází doba “útlumová”, kdy se zase hezky schoulím do svého klubíčka (tentokrát už holčičího a veselého) a nebude o mně nikdo vědět. Protože všechno důležité (až na pár detailů) se už stalo a protože já už jakožto osoba měnící pohlaví začínám být (konečně! 🙂 nezajímavá. Nepotřebuji ventilovat své nezvladatelně zoufalé pocity, abych přežila. Jsem plná štěstí, nadšení a euforie. Na vrcholu blaha.
Zbývá jen pár osobních témat, na která se těším a která moc ráda na blogu popíšu, ale musím psaní začít postupně trochu odosobňovat. Je na čase začít žít normální život, po kterém jsem tolik toužila. Bez toho přívlastku “mezi”. Nechci být už mezi, ačkoli úředně jsem, ale to je jen písmenko v dokladech, které už co nevidět zmizí.
Takže tady na blogu končím s osobními fotkami. Ty, co tu jsou, tu ještě nějaký měsíc ponechám a pak se rozhodnu podle situace, co s nimi. Má představa je taková, že až bude “po všem”, budu na blogu už jen občas zveřejňovat, co nového zajímavého se někde přihodilo, ale část spojená s mým životem už definitivně skončí. (Těším se na to! Ten konec psaní bude totiž znamenat začátek… Začátek něčeho, o čem jsem při zakládání tohoto blogu jen snila a neměla ani tušení, kdy se stane. A najednou už jsem tak blízko, že to vidím na dosah!)
Je jasné, proč stejně tak přirozeně skončily blogy i jiných slečen přede mnou a některé už bohužel ani neexistují.
Věřím, že i když jsem už spokojená, že se bude ještě má spokojenost s výsledky zvyšovat (hodlám pro to dělat maximum a pracovat na sobě všemi možnými dostupnými prostředky), ale není potřeba to říkat světu. Protože svět už ví, že přeměna stojí zato i beze mě 🙂
Jsem ráda, když vidím, jak jsou jiné holky a kluci také šťastní. Jak je toto nejdůležitější životní rozhodnutí posunulo tam, kde mají být a změnilo život. O to mi také v poslední době šlo. Abych předala dál svou radost, kterou tohle rozhodnutí způsobilo mně. Abych tím nakazila co nejvíc lidí 🙂 Protože je z čeho se radovat. A je na každém z nás, jak k tomu přistoupíme.
I to, jak naložíme se svou minulostí…
Malá (nebo spíš velká!) inspirace z Polska 🙂
A teď musím utíkat. Už mi zase píšou nějací kluci 🙂
Mimochodem – včera jsem měla takové malé výročí. Je to přesně rok, co Tereza vyšla poprvé v životě ven mezi lidi za bílého dne. Tehdy ještě v paruce, nervózní, plná strachu, ale šťastná jako nikdy předtím.
Koukla jsem se totiž na článek, který jsem psala přesně před rokem 🙂 A taky na tu fotku 😀 Je zajímavé, jak si vždycky myslím, bůhví jak nejsem krásná a ženská a když se podívám zpětně, tak je to hrůza. Jak se asi budu dívat na současné fotky třeba za rok? 🙂
Přesně před rokem Tereza nesmírně řešila vousy (první laser byl až za měsíc 5.12.2013) a jeho překrývání make-upem s nejvyšší kryvostí v ČR. Teď mě čeká 8. procedura a před redukcí ohryzku ještě další. Nafotila bych to, ale tyhle strašné maskulinní věci už teď prostě fotit nebudu.
Tak aspoň popíšu, jak vypadá tvář po roce laserování:
  • Zcela bez vousů: spánky, tváře, krk po stranách.
  • Nepatrné (téměř neviditelné) množství vousů: pod nosem (na tom měl záslohu poslední 7. laser s vyšším výkonem a hrotem s menším průměrem)
  • Poslední zbytky vousů se nacházejí: po pravé straně koutku úst, na bradě a nejvíce (ale už taktéž v pohodě) pod bradou.
Před rokem ještě Tereza nesmírně řešila, že nemůže do práce chodit tak, jak by chtěla. (To se stane až v dubnu 2014).
Byla z toho tak zoufalá! Ale teď je už všechno jinak!
A já mám co jsem chtěla. 🙂
Nikdy bych se nevrátila ani o krůček zpátky… Teď už jenom DOPŘEDU!
Za další rok touto dobou toho nejspíš už psát moc nebudu. Jaké to bude? Měla bych už mít všechno hotové, vyřešené a takové, jaké jsem si to vysnila.
Je na čase snít o dalších částech života, které už se Toma ale vůbec netýkají 🙂

21 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.