Básničky

Oranžové světlo

V jedné ruce vílu a v druhé tučňáčka,
pobrukuješ si a vyprávíš… než přijde zatáčka
co vede k oranžovému domku, ve kterém teď bydlíš
kam večer vždy přeji ti, ať hezky se vyspíš.
I tenhle domeček, i tyhle schody,
slunce dnes nemá moc malířské vlohy.
Dlouho pak ještě šimrá mě na tváři,
tvých tisíc polibků, když loučíš se v té záři.
Vždycky se snažím po celou dobu smát,
zakrýt ten pocit, kdy mám se tě zase vzdát.
A úplně každou neděli ve zpětném zrcátku
chtěla bych pustit čas na chvilku po zpátku,
když dívám se na tvou nevinnou tvářičku s růžovou čapkou,
v tom oranžovém zapadajícím sluníčku má barvu tak trochu hořkosladkou,
ty kopce a města a pole oranžová,
chtěla bych projet s tebou teď a znova,
a vracet tě potom zas do tvé postýlky,
přečíst ti pohádku o víle s křidýlky,
slyšet zas tvůj smích, když domů se vracím,
a zapomenout jaké to je, když pořád tě ztrácím.
Proč mé hrdlo cestou zpět stále se tak svírá? Vždyť se tomu bráním!
Proč nechci nikoho vidět a rychle domů za dveře schovat se pádím?
Nejsem schopná mluvit ani uklízet tvé hračky,
jen sedět tu chvilku a sbírat sílu plačky,
na dalších dvanáct dní bez tebe,
než povalíš mě v pátek zas na zem radostí bez sebe.
Tvé malé prstíčky žmoulají sedmikrásku,
ještě teď cítím tu vůni Tvých vlásků,
které jsem večer Ti hladila ve vaně,
zatímco tys tiskla mi rybičku do dlaně
a v pyžámku spokojená zavírala oči
se slovy: ať tahle sobota nikdy neskončí.
Totéž si přeji já a pak Ti pusu dávám,
v noci Tě přikryju a pak už klidně spávám.
V tom oranžovém světle každou neděli si říkám,
jak pyšná jsem na tebe!
A šťastná, že tě mám,
Ty moje jedničko, má poslední růže na této planetě.
Pardon.
Trochu mimo.
Ale já musela.

7 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.