otєrєzє.cz

Zlatý déšť

Léčebna dlouhodobě nemocných.
Vůbec nevím, proč má v názvu “léčebna”. Co se tam léčí? Léčí se tam vůbec někdo? A vyléčí se tam vůbec někdo?
Vím jen, že tam všichni leží a čekají… a dlouho. A když už se vám poštěstí se tam někdy za někým podívat máte jistotu, že tam určitě uslyšíte minimálně jedno životní moudro.
Jen tak mimochodem si tam ležící teta strejdovi (svému manželovi, se kterým teď bude 60 let) povzdechla: “Tak teď už jsme tu (na tom světě) zůstali jen sami pro sebe.” A nemluvila z cesty. Sice už třetí měsíc kouká do zdi, ale moc dobře věděla, že teď koncem března většinou kvete zlatý déšť. Chtěla ho natrhat, ale nevěděla, že letošní zima je nejdelší za posledních 200 let, že všude je ještě sníh a mráz, takže nekvete skoro nic, natož zlatý déšť. Uvědomila si tak, že žije “mimo realitu”, jak řekla.
Ale pořád tu má svého manžela. A ten má zase jí. Mají se navzájem. Jsou staří, ale jsou na to dva. Každou minutu jsem viděl, jak jeden druhému projevuje lásku, aniž by se dotýkali. Svými pohledy, intonací, vtípky… Stojí zato být dva.
Při odchodu mi strejda říká, ať Tě pozdravuju. Nebylo možné jim tam cokoliv vysvětlovat… Tak jsem Tě pozdravoval.
Veškeré naše předchozí vztahy (natož ty delší a životní) už navždy ovlivní náš budoucí život, naše další budoucí vztahy. Už nikdy své bývalé partnery nevymažeme úplně z mysli ani ze života. Má někdo chuť potkat někoho nového a zase znovu se seznamovat s jeho rodinou, přizpůsobovat jeho přátelům, jeho zvykům (dobrým i špatným), navíc v tomhle věku, kdy máme každý děti, čímž se navazování dalších vztahů zase komplikuje? Budovat “novou” historii, protože ta naše s původním partnerem skončila, ale nejde jí vymazat. Historie, na které se několik let budoval vztah, který měl být silný a který měl vydržet až do stáří… Historie, která je společná a která prostě neměla skončit. To je něco, co už se nedá znovu vybudovat. S nikým jiným na světě, protože žijeme jen jednou a 12 let s někým prožíváme poprvé také jen jednou.
Shodou okolností jsem nezávisle na sobě potkal tři rozvedené ženy s dětmi.
Jednu manžel před lety podvedl s její o deset let mladší kamarádkou, kterou si nakonec vzal.
Druhá už nesnesla, jak o ní její manžel nejeví zájem, jak se nestará o rodinu, o děti, o byt, který pustne, tak se s ním po dlouhé době přemýšlení rozhodla rozejít a ten teď žije s jinou ženou a jejími dětmi.
Tu třetí partner opustil, když byly jejich dítěti dva měsíce…
Využil jsem jejich situace i zkušeností s takovým životem a zeptal se jich, jak se jim žije. Co by změnily, co by v minulosti udělaly jinak a co by nejradši udělaly teď.
Všechny tři mi říkají, jak jim jejich kamarádky na kafi nadšeně vypráví o tom, že se budou taky rozvádět, jak se těší na život konečně bez toho “obtěžujícího” partnera a vůbec neposlouchají, když jim tyto tři ženy vypráví o svých zkušenostech, jak to nadšení vyprchá a zůstane samota a prázdno.
Ta první se snaží žít pro sebe. Vzdělává se, navštěvuje koncerty, cestuje, užívá si života… snaží se zaměstnat mozek a daří se jí to, ale když se zastaví a přemýšlí o životě, vyleze z ní, že by někoho chtěla, protože život je ve dvou jednodušší. Chybí vám ten někdo druhý pořád. A všechny tři se shodly na tom, že by se hned v mžiku vrátily ke svému bývalému partnerovi. Ale nepřiznají si to, natož mu o tom říct. Není to tak jednoduché, protože ti většinou mají už své vlastní životy a navíc to těmto třem ženám taky nedovoluje jejich hrdost… Ale mě to řeknou! Proč to neřeknou i jim? Učím se je pochopit, vzít si od nich co nejvíc, protože je pravděpodobné, že se jednou i moje manželka bude takhle chovat.
Přemýšlel jsem, jaké šance mám já. A dospěl jsem k názoru, že nemohu prožít už druhé štěstí. Šlo by to jen tehdy, kdybych si namluvil nějakou 23letou slečnu, pro kterou bych byl první (nebo jeden z prvních), jako moje manželka a život by začal znovu… Seznamování, láska, první bydlení, zařizování bytu, dítě, rodina… tentokrát bez všech těch chyb, které jsem dělal, takže s velkou šancí na přežití vztahu, který vždycky všichni plánujeme na celý život. Znáte všechny nemoci vašeho bývalého partnera, víte o každém jeho neduhu, umíte odhadnout jeho reakce, znáte ho nejlépe ze všech lidí na téhle planetě, k nikomu nemáte tak blízko jako k němu. Pokud vás váš partner nebije, nekrade, nebere drogy a stará se o vás (miluje vás), pak by stálo zato o tom trošku víc přemýšlet… Už zase jsem tu se svým bojem proti rozchodům.
Ale zažít nové štěstí úplně od začátku tak, jako jsem ho začal prožívat s mojí manželkou před 12 lety, je taky nesmysl. Už nikdy nebudeme těmi před deseti lety. A mám svojí Kačenku. Nemůžu (a nechci) si vybrat: buď nová partnerka nebo ona. Jsem pořád tím, kdo z práce utíká hned první minutu jen proto, aby byl co nejdéle se svojí rodinou, aby si s ní stihl co nejdéle pohrát, aby stihl nakoupit večeři, aby jí mohl vykoupat a pak ulehnout vedle své manželky, se kterou si chce povídat a taky jí poslouchat. Ale tenhle důvod proč utíkat z práce včas najednou zmizel…
Tohle nemá řešení a víme to všichni. Snažíme se někoho najít, ale jakmile někoho najdeme, promítá se nám do vztahu naše minulost, ovlivňuje nás a také jsme ovlivněni tou touhou po lásce a strachem, že už nikoho nenajdeme. Snažíme se být více tolerantnější, abychom toho druhého neztratili. Náš vztah se nestává až tak šťastným, jako spíš rozumnějším. A přesto nás tito noví partneři po čase zase opouští nebo je opouštíme my.
Všechny tři ženy by se vrátily, ale žádná to neudělá. Všechny tři ženy pochopily, co jde udělat jinak a život bez partnera nikdy nebude hodnotnější než s ním.
Věřím, že existují ženy (u mužů je to jednodušší), které i přesto, že mají děti, našly svou novou lásku.
První žena našla po rozvodu před deseti lety takové lásky tři. Všechny nakonec skončily. A říká mi: “Uvidíš, že jednou (třeba za hodně dlouho) budete zase rodina.” Protože to vidí na mužích, kteří jí opustili. Všichni mají partnerku, nové rodiny… Copak to jde, když to takhle kolem sebe vidím, v tom tu mojí manželku nechat? 🙂 Nechci nový vztah. Nedokážu ho mít. Mám v sobě blok, který mi říká, že jakékoliv city k jiné ženě jsou nevěra vůči mé manželce, protože takhle se můj mozek choval 12 let. Co na tom, že mám na nějakém papíře napsáno, že jsme rozvedeni? To přeci nesouvisí s mým srdcem. Dokud to ve mě bude, budu se snažit o to mít svou rodinu zpátky. Jakmile mě to přejde, tak mě to přejde. Neudělám s tím nic. Ale nač se hned bezhlavě pouštět do nějakého pochybného vztahu? Nechci to tak. Chci si užívat své dcerky, chci v tomhle bytě být, chodit do práce, jezdit na výlety a snít si o lásce, která třeba jednou přijde (ať už od kohokoliv). Kde je napsáno, že správné je na manželku nečekat? Kdo má to právo mi to říkat? Co se tím nečekáním zlepší? Trápím se tak jako tak, že nikoho nemám.
Druhá žena bojuje sama se sebou několik let kvůli novému partnerovi, který pije. Možná už to není ani tak její partner. Ale má ta žena vůbec na výběr? Dvě děti, po třicítce… Říkala mi, že v tomhle městě už žádný chlap pro ní není. Že už to vzdává. Přestože má velké srdce připravené milovat. Přestože má zkušenosti ze samoty, z předchozího vztahu plného chyb… K čemu nám je takové ponaučení? Už dávno neplatí, že každý by měl dostat druhou šanci…
A ta třetí má už několikátou krátkodobou známost.
Na světě jsou lidé, kteří žijí ve dvou a lidé, kteří žijí sami.
Všechny pokusy začít nový vztah po rozvodu jsou už jen logickým vyústěním svazku rozumu se zoufalstvím, nikoli pravým šílenstvím z lásky, jiskřičkou, která zažehne nový vztah, nový život, nový krásný život.
Už 7 měsíců pro mě neexistuje nic z toho, co mi zničilo manželství a milovanou rodinu. 7 měsíců jsem ani vteřinu neměl chuť vrátit cokoliv z ženského světa, který patří ženám a ne mě. Navíc místo chuti je to spíš nenávist. To Tereza mi všechno zničila. Nenávidím jí. A jsem si více než jistý, že už se nikdy neobjeví.
Říkají mi, že to nikdy nemůžu vědět. Že nesmím dělat ukvapené závěry, že se to ve mě může kdykoliv v budoucnu probudit, ale já prostě vím, že ne. Tohle byla lekce. Trest, který Terezu zničil. Udupal jí a už nikdy jí nechce vidět. Nebráním se ničemu. Nenalhávám si to. Čekám, jestli se objeví, ale čím víc času plyne, tím větší získávám jistotu, že je pryč. Už nikdy nechci prožít totéž. Chci zpátky svůj život a rodinu. Když si představím, co jsem přesně před rokem vyváděl, je mi hrozně. Nechápu se. Nikdo mi to nevěří, ale já sám sobě jo. Pokud má Tereza ještě někdy přijít, tak ať si klidně přijde, ale u mě má smůlu. Já si nenechám zase zkazit život.
Dnes mi manželka udělala radost. Nejspíš nechtěně, ale přijela na velikonoční koledu s dcerkou do města, takže jsem je obě vyšupal. Usmívala se, byla veselá, mluvila normálně. Hrozně jí to slušelo. Oběma. A pak mi zase odjely…
…měl jsem sto chutí jí stůj co stůj chytit, nepustit a říct:
Copak chceme, abychom jednou leželi na posteli v léčebně dlouhodobě nemocných a neměli komu říct:
“Natrháš mi zlatý déšť?”
Vidím všechno tak jednoduše…
…protože to jednoduché je.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.