otєrєzє.cz

Neviditelná

Každý rok se mi za poslední tři roky vždycky v dubnu opakuje jeden zážitek. Přišla jsem na to až letos, protože jsem se právě vrátila z divadla, ve kterém jsem byla i v dubnu 2012 a v dubnu 2014. (Duben 2013 patřil do mého patnáctiměsíčního vybočení, ve kterém jsem přeměnu přerušila a naivně si myslela, že se moje žena vrátí a že Terezu v sobě definitivně zabiju, což byl samozřejmě nesmysl).
V dubnu 2012 jsem napsala článek s názvem “Role jsou rozděleny” a v dubnu 2014 zase článek “Dokonalost geometrie“. Oba články vznikly na základě mé návštěvy v tom samém divadle a články nosím neustále v hlavě a přemýšlím o nich. O tom, jak role jsou rozděleny už při narození a nikoho nezajímá, že chlapec si chce hrát s panenkami zatímco dívka všechny nutí, aby jí říkali Jirko.
V obou předešlých případech jsem byla v divadle na vystoupení mojí Kačenky, ale letos už je v první třídě a tak žádné vystoupení neměla. Letos jsem byla na zkoušce takové obdoby soutěže Miss, ale pro menší děvčata, ve které soutěží i moje neteř. Jde o soutěž finalistek ze všech okresů severočeského kraje a pořádá jí modelingová agentura, která je jednou z nejznámnějších a nejstarších v ČR, shodou okolností je ve stejném městě, ve kterém bydlím a tak jsem tu po mnoho let žila obklopovaná zprávami z modelingu o jménech, která se později stala finalistkami Miss ČR, Europe apod. (Kateřina Průšová, Eliška Bučková, Kateřina Stočesová…) Mé kamarádky mi vyprávěly, jak chodí na modelingové kurzy, jak se tam učí chodit, chovat a vypadat dokonale žensky. A pak jsem některé z nich najednou viděla v časopise, v televizi nebo na plakátě OpenCard a měla o čem přemýšlet. Svíralo se mi srdce při pohledu na všechnu tu krásu a hlavně ženskost, o které jsem tehdy jen tiše snila a věřila tomu, že já nikdy ženou nebudu, protože to prostě nejde.
Když jsem dnes byla v divadle a sledovala ty šikovné holky, opět jsem si vzpomněla na své dva články z tohoto divadla a opět jsem přemýšlela o rozdaných rolích.
Proč se vlastně pořádají soutěže Miss? Soutěže krásy?
Odpověď je úplně jednoduchá a ví jí každý: Protože ženy jsou krásné. O nic jiného tu nejde. Zase jen o tu krásu. (Naštěstí se dnes tak trošičku (nepatrně) kouká i na to, aby taková žena měla něco v hlavě, ale řekla bych, že tohle až tak v tomto případě důležité není, protože její tvář k nám nepromlouvá skrze obálky časopisů přímo, ale je pouze sdělením o kráse její tváře.) Pakliže je žena krásná a současně má něco v hlavě, tak je nejspíš velmi úspěšná.
O kráse žen se píší romány, skládají písně, jsou nekonečnou inspirací a už tisíce let jsou z ženské krásy muži “na větvi”.
Teď žijeme v době, kdy se pořádají soutěže, které jsou doslova napěchovány ženskou krásou. A když jsem se dnes dívala na ty malé dívenky, občas jsem nechápala, jak mohou mít už v tomhle věku tolik ženských pohybů, tu dokonalou modelkovskou chůzi a jednoznačně o nich mohu prohlásit, že tohle jsou opravdu ženy (i když ještě malé).
Takže je to krása – bohužel i ta vnější, kterou vidíme – která je pro ženu důležitá a ač se lidé, kteří nejsou povrchní, snaží najít na člověku i vnitřní krásu, ta vnější osloví každého. Protože je vidět.
To proto to mají ženy v životě těžší než muži. Není-li žena krásná, je to totéž, jako by byla mužem (jak prohlásil nedávno Leoš Mareš).
Ale o tom jsem až tak mluvit nechtěla. Jen jsem si uvědomila, že krása souvisí velmi úzce s ženskostí a mnohdy stačí opravdu málo (stačí být jen ženou a o nic jiného se už člověk nemusí starat), aby byl i krásný :).
Když jsem vešla do divadla, trošku jsem znervózněla, protože nastala situace, která se mi stává poměrně dost často. Stál tam můj bývalý kolega, se kterým jsme se kdysi velmi dobře kamarádili a byli v kontaktu. Nějakým způsobem se dostal do téhle modelingové agentury a asistoval při organizaci.
Tak ráda bych řekla: “Ahoj Láďo, ty jsi tady? No to koukám! Jak ses sem vůbec dostal? A jak se ti vede? Tak dlouho jsme se neviděli…”
Mám u toho vždycky takové zvláštní pocity. Cítím se (právem) přehlížena 🙂 Ale právě to přehlížení je žádoucí.
Chvíli jsem se snažila nebýt v jeho dohledu, protože Toma znal dokonale (až na jednu drobnost, o které nevěděl téměř nikdo 🙂 a tak jsem se bála, že mu budu třeba povědomá.
Za chvilku už jsem ale byla v klidu a to díky momentům, kdy jsme se střetli náhodou tváří v tvář při procházení chodbou, kdy jsem důkladně zaregistrovala jeho pohled, který ovšem naznačoval něco jako “tuhle ženskou neznám” 🙂
Jakmile mám takovýhle důkaz, pak už jsou všechny nepříjemné pocity pryč a klidně mu vejdu zase do cesty. Je mi příjemné, když vím, že mě nepoznává, zatímco já o něm vím téměř všechno. 🙂
Chvílemi si připadám jako agentka, které změnili identitu i tvář a může se svobodně pohybovat po světě, aniž by ji kdokoliv poznal nebo mívám ještě lepší pocit – že jsem NEVIDITELNÁ! 🙂
Ta neviditelnost je občas trošku otravná, protože každý člověk má tendence hlásit se k někomu, koho zná a kdo býval jeho přítel. A to já nemůžu. (A ani nechci.)
Venku i v divadle se moje sestra, se kterou jsem tam byla taky, bavila s bývalou kolegyní, kterou Tom také zdravil a znal, když byl ještě Tom. Znám kompletně celou jejich rodinu a tak ráda bych se zeptala na její sestru, jak se jí daří, protože si ještě teď pamatuji naše společné noční zábavy, plesy a dokonalé výlety ve čtyřech.
To všechno je minulost. S novou identitou si neseme i určité ztráty (které ale nejsou tak těžké, pokud mluvím o těchto).
Téhle kolegyni mojí sestry jsem nebyla ani představena. A možná to tak bylo lepší, protože ona ví, že moje sestra neměla sestru. A najednou jí má? 🙂 Kdo tedy jsem? Měla má sestra lhát, když by mě představovala? A já navíc musím neustále dělat, že se neznáme. Hrát takovou divnou hru, ze které jsem chvíli vyplašená, ale pak už úplně v klidu.
Naštěstí tyhle lidi potkávám jednou za čas… za opravdu velmi dlouhý čas (měsíce i roky).
Jsou to oni, kdo mi říkají, aniž bychom si o tom spolu promluvili, že jsem se změnila. Právě proto, že mi neříkají nic.
Při východu z divadla jsem chvíli stála u šaten, kde jsou krásná velká zrcadla. Schválně jsem si stoupla tak, abych na sebe viděla. Měla jsem na sobě sukni, kozačky a kabát délkou akorát k sukni a jakobych zapomněla, kde jsem, načechrávala jsem si vlasy, pozorovala své náušnice bimbající na uších a sponku, která mi spíná vlasy, aby mi nepadaly do očí. A při tom pohledu do zrcadla jsem pochopila, proč o mě Láďa ani nikdo jiný, kdo Toma tehdy znal, nezavadil zas ani pohledem. Tedy zavadil, ale to je takový ten pohled, kterým zavadím i já každý den o desítky lidí, kteří projdou kolem mě a neznám je.
Něco se muselo stát. 🙂
Můj život začíná od nuly, i když nejsem malá holčička. Noví přátelé, noví partneři a nové zážitky.
Můj druhý život už začal.
A rozhodně nejsem neviditelná. Jsem vidět až moc. A to je dobře, protože já chci být vidět. Jsem člověk a patřím do téhle společnosti. Nejsem osamělá laň, která běhá sama po lese a která si může říkat “laň”, kdykoliv se jí zachce a mít z toho radost, zatímco se narodila s parohama, takže jí každý jiný tvor říká “jelene”. Mnohem lepší je být doopravdy tou laní úplně pro všechny. V tom je velký rozdíl. (Buď donutím společnost, aby respektovala, že jsem žena a říkala mi tak nebo se tou ženou pro společnost stanu a nebudu jí muset nutit do ničeho, protože mě sama bude oslovovat správně.)
Jsem člověk, který má to štěstí, že může prožít dva životy.
Opravdu bych to nazvala štěstím. Nebo zázrakem.
Protože ještě stále nad tím někdy kroutím hlavou, jak je to všechno možné.
Díky, milá společnosti, že mi říkáš “paní” (velmi často i “slečno” :).
Nebo komu mám vlastně poděkovat?
Nikdy bych nechtěla být neviditelná. Mohla bych si nosit, co chci, mohla bych si žít, jak chci, malovat se, nosit culíčky, boty na podpatcích… Ale přesto bych nebyla šťastná.
Jsem zvědavá, co mě napadne nebo co se mi stane, až zase za rok v dubnu půjdu úplně náhodou do téhož divadla 🙂
A už se těším na ostré kolo, na které jedeme příští sobotu. To už v hledišti nebudou jen rodiče oblečení do riflí a triček, protože jen tvoří zázemí pro své ratolesti. To už bude velká slavnostní událost, na kterou je nutné se hezky obléknout.
Miluju tyhle příležitosti!
A jsem šťastná, že jsem právě žena.
Od chvíle, kdy jsem do toho skočila po hlavě a naplno nebyl jediný den, kdy bych se chtěla vrátit. Stále jen dopředu. Dopředu!
Nikdo jiný, než vy sami neví lépe, kým doopravdy jste.

13 komentářů

  • L

    Lucka

    Terko, tak na poslední miss co běžela v televizi jsem se vydržela dívat asi pět minut a to jsem se na to těšila, při sledování jsem si řekla, no mám tenhle masochizmus zapotřebí. mám zrovna zase těch pár dní, když vidím v televizi hezkou slečnu nebo třeba jen na fotce, tak se mě chce bulet ách jooo.

  • S

    Ségra

    :D No upřímně řečeno, mně, jakožto společenskému vesničanovi nejdřív vůbec nedošlo, že bych měla někoho někomu představit, no a když už mi to došlo, tak bylo pozdě a ještě jsem si říkala, jak bych to vlastně řekla – jasný mi bylo, že bych řekla – To je moje sestra. To jo. Ale pak mě napadlo – co když se zeptá, jestli jsem neměla bratra… Tak mi v hlavě běželo, že bych řekla – Jo, měla, ale teď mám sestru. Ale nakonec nic, no tak třeba příště… :D

  • S

    Ségra

    [6]: No vidíš to, mně třeba to "teď" divný nepřišlo. Když se nad tím zamýšlím, tak pro tebe tam nemá co dělat. Jenže z mého pohledu jsem PŘEDTÍM měla bratra, TEĎ mám sestru. Nikdy jsem dřív neříkala, že mám sestru, nevěděla jsem to. TEĎ už jo, TEĎ už mám sestru. 🙂 To je zas můj pohled. I když pro tebe divnej. 🙂

  • T

    Tereza

    [7]: já to tvoje "teď" právěže chápu, ale pro mě to znamená skoro vyoutování, protože tím "teď" říkáš: "Předtím jsem ségru neměla, ale teď jí najednou mám." A to je divné. Posluchač se začne ptát, jak je to možné.

  • m

    mamka Markétky :-)

    Zdravím, Terezko! :-) Konečně téma, které stojí za diskuzi, což se o zbytečných diskuzích pod články na téma, zda je normální či nenormální, aby měla žena pindíka říct nedalo. :-) Ale tohle téma – to by si naopak zasloužilo i svůj vlastní článek. Je to něco, nad čím často často přemýšlím a co určitě často řeší rodiče i sourozenci vás, kteří podstupujete přeměnu. Když jde o někoho, koho člověk vidí jednou za čas a o rodině v podstatě nic neví, tam nevidím problém. Ale my třeba máme dost známých, které vidíme opravdu jen málokdy, někdy i třeba jednou za pět let, ale vědí o nás dost na to, aby jim stačilo říct – měla jsem syna, teď mám dceru. Bez vysvětlení se to neobejde. Tohle by si opravdu zasloužilo hlubší rozbor, jak řešit podobné situace. Markétka si dělala srandu – tak řekneš, že syn umřel. No, z bláta do louže. To přece nejde! Nebo ano?

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.