otєrєzє.cz

Úvaha o pedofilních ženách

Co teď jako jsem? Něco méně, než jsem byla předtím?
Narážím na možný pohled potencionálního zaměstnavatele na mě. Ne z důvodu přeměny, ale z důvodu, že jsem žena.
Protože zatímco předtím jsem byla muž, který má být všestranný, fyzicky zdatný, technicky založený, ne-li dokonalý. Prostě chlap, co patří do týmu. Tu ženu kdyžtak vezmeme na nějaké ty drobné administrativní práce a dáme jí 12 tisíc. Ona se může taková Marcelka docela hodit.
Jenže Marcelky nemají stejné platy, jako jejich kolegové muži.
Je to tím, co firmě přinášejí. Zatímco muž běhá od stroje ke stroji, seřizuje ho, mastí si ruce při nasazování retězu, bolí ho nohy z toho běhání a trénuje si svaly tím, že asistuje při zavádění nových výrobků ve výrobě, žena buď stojí u linky a montuje, montuje, montuje. Tenhle drátek sem, tenhle šroubek tam. Tím zřejmě přináší méně, než mužský protějšek. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi platem ženy a muže, který se často uvádí i ve statistikách.
 
Ne, tak všude to takhle nefunguje. Pracuji ve firmě, kde si troufám tvrdit, že diskriminace z důvodu pohlaví (viditelná na výplatě) neexistuje. Alespoň v managementu, kde jsem. Jak je to ve výrobě, to nevím, protože jsem neměla možnost mluvit s muži na lince, kterých je tam tak málo, že je nevídám.
 
Jsem teď ve fázi, kdy bych si chtěla najít novou práci. Je na čase opustit místo, které bude na věky spojené s Terry a nedej bože s Tomem. Bohužel to tak je. Ačkoli se mi dostalo toho nejlepšího, nejvlídnějšího a nejneočekávatelnějšího přijetí a mnozí se sžili s Terezou rychle tak, že Tom neexistuje, on existuje. V jejich hlavách i v jejich vzpomínkách a tak si říkám, proč ne? Proč se nepodívat jinam?
 
S ředitelem už jsem se dohodla. Respektive kdybych se nedohodla, stejně mu došla trpělivost a já mít firmu, také chci, aby to v ní fungovalo, aby lidé, které zaměstnávám něco vykonávali. Já nic v tuto chvíli ještě nevykonávám, protože v září se bude v Motole řešit taková drobná operace, tzv. Otisova. To je operace rozšíření močových cest. U žen totiž není nic neobvyklého, že se jim tyto cesty zúží a tak jsem se zařadila mezi ně. Tři dny hospitalizace, čtrnáct dní rekonvalescence doma a potom už žádná omezení. Prý i bazén si už budu moct v klidu dopřát. Hmm. To bych ráda, i když moje kolegyňka říká, že do rybníků ani bazénů nechodí. Z hygienických důvodů, protože má strach o svůj spodek. Tomu rozumím.
 
Já už si užila pobyt na pláži v Německu a musím říct, že to byl kouzelný zážitek oproti tomu loňskému, kdy jsem se neustále strachovala, zda-li v mých kraťáskách nebude nechtěně vymodelována boule. Teď už jsem kraťásky odhodila a vzala si normální plavky. Tyrkysové s bílýma puntíkama koupené v akci v Takku. 🙂 Do vody jsem i tak chodila po stehna a tolik jsem toužila tam skočit celá.
 
„Hele, tamhle ten úchyl ti pořád kouká na zadek!“, upozorňoval mě Tom, který se k naší výpravě za koupáním s dětmi a „exšvagrem“ prostě musel vetřít.
 
Ležela jsem na dece na boku a schválně jsem Tomovi ukazovala hlazením svého pasu, jak se mi na mně líbí ty ženské křivky 🙂 A ten úchyl za mnou pořád čuměl 🙂
 
Ne, to nemusel být a pravděpodobně ani nebyl úchyl. Takhle ho označil jen Tom. Byl to muž. To stačí 🙂 A nebyl jediný, ale já je nevnímala, natož abych někoho provokovala. Vnímal je jen Tomův ostříží zrak.
 
 
Otisova uretrotomie byla provedena v jedné americké studii na 200 ženách. 68 % dalo souhlas, aby byly po dalších 33 let sledovány. U 9 % případů bylo nutné zákrok provést v této době znovu, u 2 % případů se objevily komplikace, které nebyly závažné.
 
Fessenden Nott Otis byl takový zvídavý americký urolog a svou uretrotomii vymyslel v r. 1878.
 
Víc bych to tu nerozbírala, ale přišlo mi zajímavé o tom napsat, protože ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že nějaký Otis existuje. A taky slovo epicystostomie. Navíc jsem se dnes vznášela v bílomodrých letních šatech právě na kontrolu na urologii u nás a myslím, že ještě dlouho se vznášet budu 🙂 Protože léto a ženství, to je nesmírně zajímavá kombinace 🙂
 
Sestřička mě na naší městské urologii nemohla zadat do počítače. Snažila se o to, protože jsem jí přinesla novou průkazku zdravotní pojišťovny s novým jménem a rodným číslem. Jméno bylo v pohodě, ale rodné číslo nešlo změnit. Tak se tak dívám do monitoru a říkám: Zkuste změnit nejprve pohlaví, máte tam M.
Pak se rodné číslo samo změnilo na číslo obsahující číslici 5 (tedy identifikujcí ženu) a bylo to.
 
Vtipné bylo, když jsem volala operátorovi do T-mobile s dotazem, zda musím hlásit, když jsem změnila jméno a rodné číslo. Nedělala bych to, ale chtěla jsem si změnit tarif a jít k úplně jiné společnosti a líbilo by se mi mít tam nahlášenou už Terezu.
V hlasovém automatu především neexistuje volba pro nahlášení změn osobních údajů a přepojit na operátora lze pouze po výběru z hlavního menu, tak jsem vybrala „vyúčtování“ a ptám se operátorky, zda to musím hlásit.
„Ano, samozřejmě že musíte. To jsou velice důležité údaje.“
Joo dobře, to vím taky.
„Tak já to tedy hlásím. Chcete naskenovaný občanský průkaz?“
„Budete muset bohužel na prodejnu, přeci nebudete takový dokument posílat e-mailem?“
Běžně tento dokument posílám e-mailem a šetří mi to čas.
„Já na prodejnu ale nechci, nemám na to čas. Chci vám to nahlásit takto, jako jsem to udělala i jinde.“
„Je mi to moc líto, ale budete muset na prodejnu. A co že to máte za změny?“
„No jméno, příjmení a rodné číslo.“
„Co? Rodné číslo? Vy máte změněné rodné číslo? To přeci nejde.“
Tak já tu ještě budu operátorce vysvětlovat, že to jde? Nehledě na to, že se občas měnila rodná čísla i lidem narozeným před rokem tak nějak kolem 1950 a dále těm, kterým byla vystavena duplicitně, na což se přišlo později.
 
Na žádnou prodejnu nejdu.
Já to nahlásila a hovor byl monitorovaný, kdyby něco.
 
 
Chtěla bych moc poděkovat všem, co jste mi poslali v mailu kondolenci kvůli mojí mamince. To, co jste mi psali mě dojímalo a rozplakávalo. Ona pro spoustu z vás existovala jen tady na blogu a přesto jsem měla pocit, jakobyste jí důvěrně znali. Chybí mi tu.
 
 
Otis nebyl ale jedinou novou informací, kterou jsem se v těchto týdnech dozvěděla. Člověk se pořád učí.
 
Tohle jsou vyloženě mé vlastní úvahy.
 
Tom mě neustále přiváděl na myšlenku, jak testosteron ovlivňuje mužské chování během dne. Jak je muž schopný ovládat své pudy, jak vysokou má tuto schopnost například narozdíl od zvířat nebo od jiných mužů. Myslela jsem si opravdu velmi dlouho, že testosteron má na svědomí, že muž myslí jen na jedno a totéž – na sex, na své uspokojení, na ženu jako sexuální objekt a je jen otázkou ovládání tohoto pudu, zda se to ta žena dozví nebo ne. On je rozdíl, když muž před ženou řekne: Máš krásné vlasy. Nebo: Vykouříš mi ho?
 
Bohužel (nebo možná i bohudík za takovou zkušenost) už jsem zažila obojí.
 
Přemýšlela jsem, proč žena nikdy neřekne: „Vylížeš mi jí?“ 🙂
(Rozhodně ne tak často a není to tak běžné, jako u muže.) Kde je ten rozdíl? Musí to být přeci testosteron a jsem přesvědčená i dál, že je.
 
Ale…
 
Když jsem se snažila Tomovi zdůvodnit, proč je jeho chování v některých chvílí tak mužské, samčí a zvířecí, že není schopen tento pud ovládat, vzpomněla jsem si na větu, kterou jednou řekla má kamarádka Léňa své malé dceři: „Kdyby ses někdy ztratila, pamatuj si, že nikdy nesmíš oslovit muže. Vždycky jen ženu!“
 
Je to proto, že zatímco ženy jsou spíše opatrovnice a dítě u ní může najít záchranu, muž může velmi často této situace zneužít. Přišlo mi to jako chytré řešení a přemýšlela jsem, proč posíláme naše ztracené děti k ženám, zatímco k mužům nikoliv.
 
Proč jsou všichni ti pedofilové, nekrofilové, gerontofilové a spousta dalších -filů vždycky jen muži? Co se to v nich děje jiného?
 
Bytostně opravdu nenávidím, když někdo ubližuje dítěti jakýmkoliv způsobem a tak jsem zjišťovala, existují-li také například pedofilní ženy. Máme-li se bát.
 
Na wikipedii se o pedofilii dočteme spoustu informací, že není pedofil jako pedofil.
 
V rozhovoru pro časopis „Psychologie dnes“ z r. 2002 vylíčila Hana Fifková případ z její terapeutické praxe, kdy k ní byl poslán 14letý mladík, u kterého byla diagnostikována homosexuální pedofilie. Nyní má tuto svou parafilii údajně zcela pod kontrolou, dokonce vede i dětské oddíly. V tomto rozhovoru mj. řekla: „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“
 
Prof. Weiss uvádí, že typickým příkladem pedofilů byl Hans Christian Andersen nebo Jaroslav Foglar.
 
Uvádí se, že pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastním, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.
 
Až do této chvíle jsem si myslela, že pedofilní ženy opravdu neexistují, ale tuto mou představu zbořila zpráva prof. Weisse a Zimanové z r. 2008, zabývající se terapií sexuálních deviantů v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, že v České republice je dosud zaregistrovaný jeden případ pedofilní ženy, jakési L.B., která sexuálně zneužívala své dvě malé dcery, osahávala je a další detaily tu popisovat nebudu, lze se je dočíst v této zprávě.
 
Paní L.B. úplně změnila můj pohled na muže, který nedokáže zvládat svou testosteronovou bouři (jak já říkám). Ve zprávě se uvádí, že výskyt ženské pedofilie je ojedinělý a zatímco americké studie dokládají až 7% zastoupení žen, v ČR je to jen 1 %. V americké studii byla dále zveřejněna hrůzná čísla z výsledku anonymního průzkumu necelých dvou tisíc vysokoškolských studentů, kde možnost chtít mít pohlavní styk s dítětem do 13 let přiznalo 20 % z nich. To by znamenalo, že každý pátý muž touží po sexu s dítětem.
 
Opravdu je moudré posílat děti, pokud se ztratí, k ženám.
 
V naši české studii s názvem Homosexuální pedofilie u žen o paní L.B. jsem doufala, že najdu odpověď na svou otázku, proč jsou tak často pedofilní muži, nikoli ženy. A také co vedlo paní L.B. k tomu, aby své děti sexuálně zneužívala. Neměla partnera (aby to dělala pro něj) a sama přiznala, že jí vzrušuje představa, že se dvě takto malé děti milují, že pak nemohla na nic jiného myslet a pokud se měla milovat s dospělým mužem, vzrušit ji dokázalo jen to, když se na ní jedna z holčiček dívala.
 
L.B., jakožto žena, nemá tak vysoké hladiny testosteronu, které mají muži a kterým způsobují nechtěné i chtěné erekce, vzrušení za jakýchkoliv okolností, situací, bez ohledu na denní dobu nebo rozpoložení.
 
Pokud jde o pedofilii u žen, jde vždy o ženy sociálně slabé, zanedbané, s velmi malou inteligencí či dokonce postižením, které se ve vztahu s dítětem cítí dobře, naplňuje je a mnohdy jim způsobuje dobré pocity jen to, že mají nad ním moc. Nejde primárně o sexuální uspokojení, ale o naplnění své touhy po uznání, po moci, po fungujícím vztahu, který nikdy neměly a ani mít nemohou. Tyto ženy byly v dětství samy zneužívány (mužem).
 
Na českém internetu se tedy dočteme pouze o jedné ženě s diagnózou pedofilie.
 
Na britském internetu ale otázku, zda existují pedofilní ženy, řeší také a rozhodně to není jen otázka jedné jediné jako u nás. V diskusi u anglického článku o tomto tématu si deník vybral několik příspěvků do diskuse jako důkaz, že ženská pedofilie existuje. Někteří čtenáři popisovali, jak byli jako malí zneužívaní právě ženami, především vlastní matkou, což je jedno z nejhůře prokazatelných pedofilních chování.
 
Léčba takových deviantů spočívá v podávání androcuru, který tlumí sexuální apetit mužů. Ale jak se léčí ženy? Tam není třeba tlumit vliv testosteronu.
 
 
Chtěla jsem uvést úvahu o tom, co kdyby byl transsexuální pacient pedofilní a tím by se vlastně stal prvním ženským pedofilem i po přeměně a nikdo by to nepoznal? To mi přišlo skandální. Ale jak je vidět, pedofilie není jen výsadou mužů, i když ve valné většině ano.
 
Myslela jsem si, jak napíšu článek o tom, že pedofilové jsou jen muži, zatímco ženy nikoli. Že muži mohou být zkrátka takoví a někteří z nich své „testosteronové záchvaty“ nedokáží hlídat, zatímco my ženy jsme milující, klidné, ale mnohdy i vášnivé bytosti, které mají vše pod kontrolou.
 
Není to tak. Jsou ženy nymfomanky, jsou ženy, které mohou mít sex pětkrát denně a ještě u toho přiznávají, že je to tím, že mají zvýšenou hladinu testosteronu, zatímco na jejich vzhledu byste to poznali marně, protože jde o krásnou roztomilou blonďatou „princeznu ze mlejna“ (to byl jen příklad, který znám ale osobně).
 
Přiznávám to nerada, ale na testoteron nemohu svést všechno 🙂
 
 
Já vím. Příšerné téma. Ale tento článek vznikl zcela spontánně proto, že jsem to chtěla někomu říct.

7 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.