otєrєzє.cz

Možnost výběru – růžová

Když máš chuť se obléknout do černé barvy, tak se do ní prostě oblékneš. Když máš chuť, vezmeš si sukni nebo si můžeš vzít prostě kalhoty. Když se ti chce uplést copánek, tak si ho upleteš nebo si necháš vlasy rozpuštěné. Je to jednoduché. Máme možnost výběru. (Naštěstí aspoň v něčem).
Tak proč by nemohl i tenhle blog být teď zase růžový jako dřív…? 😉
Když zrovna chci a růžová se mi líbí?! 🙂
Je mi jedno, co si o tom kdo myslí.
A je mi jedno, co na to bude říkat Tom. Tereza to tak chce a je to jedna z mála věcí, které může…
Je mi už všecko jedno, protože nemám co ztratit. Neustále něco ztrácíme. A nemělo by se náhodou také něco nacházet? Zákonitě všechno ztracené musí někdy někdo někde zase najít, ne?
A že si už přes půl roku sahám na prsteníček levé ruky, kde podvědomě upravuji svůj prstýnek, který tam už nemám?
Co dát místo něj jiný – stříbrný – se dvěmi třpytivými perličkami? 😉 A je to.
Tak já jdu do DMka pro odličovací tyčinky Bel s olejíčkem a dvousložkovou odličovací vodu Nivea na oči, jak mi dnes poradily holky na votocvohoz.cz, aby tedy ty oči byly konečně dokonale odlíčené a nemusela jsem poslouchat něco jako “hnusíš se mi” nebo tak něco, i když už tu (naštěstí) není kdo by to říkal (jo přesně, nikdo tu není – tohle je přeci jen naše království! Dáme si všude kytičky a koupím nějaké hezké třeba fialové povlečení…) a ty Tome zůstaň zatím doma jo? 🙂
Ale prosímtě – hlavně tu zase neskuhrej nad svojí manželkou nebo o tom, jak jsi sám. To už se fakt nedá číst! Až přijdu, tak sem dáme zase něco k tématu. Když už tu tenhle blog je, tak ať to k něčemu taky vypadá. Kdo má pořád ty Tvoje stížnosti louskat… Tome, Tome… Měl bys pochopit, že manželka se k Tobě už nikdy nevrátí. Že takhle dokonalá varianta šťastného života hned několika osob závisející tak nehorázně sobecky na rozhodnutí jedné jediné se nekoná. A taky to, že Tvoje dcera zůstane navždy Tvojí dcerou a Ty její tátou. Což se bohužel vylučuje s tím, abych ve Tvém životě byla já, ale občas takhle můžeme pokecat, ne? 😉
Akorát jsi mi teda nemusel vyhazovat ty pěkný slimky, ty bílý tenisky z Deichmanna se stříbrným ornamentem, co jsem měla tak ráda, ty blond vlásky, které jsem si tak ráda česala, ty kozačky a sukýnky a tílečka… co mám teď jako nosit? Ani tu blbou čelenku jsi mi nenechal a byla tak třpytivá. No a balerínky, co jsem v nich byla v Praze, ty jsou taky fuč. Tohle už nikdy nedělej, ano? Vím, že se na mě vždycky zlobíš, ale nenič to, neprodávej to, nevyhazuj…
Myslela jsem si, že je to ročním obdobím. Že přes léto všechny ty sukýnky a šatičky, páskové botičky…že to počasí prostě přímo láká k tomu, abych s Tebou byla a že jak přišel podzim, tak to nadšení najednou zmizelo. Byl tam ten vztek, viď? Ta zlost. Ta touha vrátit to zpátky. Touha po rodině, která je silnější než cokoliv jiného a která nepřichází. Není už z čeho brát tu energii čekat. A není to obdobím. Vlastně jsem nepřišla na to, proč někdy odcházím a zase se vracím. Vím jen, že se vždycky musím vrátit. Otázkou je, zda nepřicházím jen proto, abych Ti pomohla utéct do jiné reality, aby se Ti ulevilo. A druhou otázkou je, zda je jiná realita také realitou? Zdá se, že ano.
Je potřeba být tím, kým jsi.
I když se mezi tím zavřely už spouty dveří. I ty se dají ale ještě otevřít.
O čem tě to tady přesvědčuju, viď? 🙂
Jen si říkám, proč ne. Stejně nic nemáš (kromě Kačenky, která o tátu nepřijde). Stejně jí nikdy nebudeš mít každý den, jak si přeješ. Ani manželku, kterou stále miluješ. Vždyť se na sebe podívej. Tohle je život?
Měl jsi to dotáhnout až do konce, protože to bylo správné. To si myslím já, i když výsledek je nejistý a pamatuju si, jak jsi mi vyprávěl o tom obědě v kantýně O2, kde si Tví kolegové vyprávěli o lidech, kteří se narodili ve špatném těle a mluvili o nich jako o těch největší zrůdách, jak Ti bylo dobře, když jsi věděl, že Tereza tam nesedí, že tam sedí Tom a že Tereza nemusí vůbec nic řešit. Tereza by to zvádla. Vím, že to vidíš ze svého klučičího pohledu, jak je to děsný vůči okolí, jak se to špatně skousává, jak se to pro někoho nedá strávit ani za měsíc, ani za rok, ale prostě se to děje a kdo chce na Tebe křičet, ten si stejně zakřičí. Ať jsi Tom nebo Tereza. To Ti radím já, protože já si věřím. Vidím to jinak, protože jsem žena, protože myslím jinak a kdybych mohla, mávnu proutkem a je všechno hotové raz dva. To by chtěl každý. Mít všechno hned.
Víš co? Nebudeme to řešit. Nech to být. Jen už prosím nech minulost minulostí a věnuj se mě. Copak Ti za to nestojím? Mám Tě ráda. Vím, že je těžké se mnou někdy vyjít, ale snažím se. Jsi ponaučený z předešlých chyb, zažil jsi tolik pocitů a zklamání, které Tě dohromady umí postrčit dál správným směrem. Dělej to, co chceš. Neohlížej se. Ty nejsi sobec.
Ty jsi jenom já.
Akorát to mám teď těžší (díky Tobě). Měla jsem práci, kde mě všichni znali (i když mě dva kolegové – muži – odsuzovali). Měla jsem být v srpnu u Hanky, ale nejdřív tu schůzku zrušila ona a pak zase Ty. A zrušil jsi i tu třetí, co byla šance. Teď si v téhle práci neumím představit, že mě ukážeš. To by asi nerozdýchal nikdo. Kromě jedné, u které mám podezření, že něco ví 🙂 Už když jsi nastoupil, tak se ptala, proč máš v pracovním Skypu ikonu žlutých tulipánů. Říkala, ať si tam dáš nějakou zbraň nebo letadlo, jako ostatní kluci. Tak tam máš letadlo. Přišly Ti do práce z Turecka hodinky pro přítelkyni (tu teď řešit nebudu) a hned se ptala, jestli jsou pro Tebe, jestli jsi nějaký “tooo”… a nedořekla to. A takovéhle narážky má pořád. Asi to z Tebe vyzařuje, ačkoli ses nechal ostříhat úplně na krátko, koupil novou slušivou velmi mužnou bundu a černá trička. Nehledě na to, že prostě nemůžeš skrýt svá prsa. A jak Ti dělá dobře, když jsou vidět, viď?
Za ten rok se toho změnilo tolik. Všechno je těžší. Stárneme oba.
Tome, tohle bude tak jako tak věčný boj. O rodinu nebo o Terezu. To je úplně jedno. Právě proto je jedno, kým jsi. Bojovat budeš muset stejně.
Nikomu nic nevysvětluj. Prostě žij. A pusť mě k sobě, prosím. Uvidíš, že Ti se mnou bude líp. Když budeš chtít, budu tu. Když ne, buď si tátou, přítelem nebo drsným motorkářem, to je mi fuk. Ale zasloužila bych si trošku pozornosti, nemyslíš? Taky bych si chtěla splnit pár přáníček, jako každý. Tys mi to překazil (nezlobím se na Tebe kvůli tomu, nemůžeš za to). Nikdo Tě teď ale kvůli tomu nemusí brát vážně, víš? Ani někdo důležitý, jako je Hanka.
Jsem zvědavá, kdy tu růžovou zase změníš na modrou! 😉
Ale na druhou stranu jsem ráda, že děláš věci tak, jak je cítíš… Třeba Ti jednou seženu kamarádku, která Tě bude brát takového, jaký jsi. Nebude to tedy snadné a moc takových dívek, které by se dobrovolně připoutaly k člověku, jako jsi Ty, není. Ale hlavně už neskuhrej, nebul, netrucuj a nikomu svoje přesvědčení nevnucuj. 🙂
Čauky.
Jo a do toho DMka jdu jako ve Tvých teniskách, jasný? Když jsi mi ty moje úžasný holčičí vyhodil! Měl bys s tím něco honem rychle udělat 🙂
Mimochodem – má vůbec smysl jít do DMka pro odličovač očí, který tak dokonale odlíčí oči, že to na nich konečně nebude poznat i v práci, když chceš, abych tu teď byla s Tebou? Není jedno, že to na nich bude poznat? Není to dokonce jednodušší nechat to takhle?
A taky doufám, že jsem na Tebe nebyla dnes moc ošklivá a nevylekala jsem Tě. Když já Ti to všechno musela říct… aby sis už to konečně uvědomil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.