otєrєzє.cz

Moje velmi chaotické ráno

Dnešní moje ráno bylo (a ještě je) trošku chaotické.
Šla jsem totiž spát nakonec až v jednu, protože jsem ještě odepisovala na maily, i když jsem byla z práce utahaná, ale vzbudila jsem se už v pět ráno a nemohla spát. Klidný spánek už já asi nikdy nezažiju. Kdybych aspoň nevěděla, jaké to je vyspat se spokojeně a šťastně “do růžova”… :/
Řeším totiž sto věcí najednou:
  • První co jsem udělala, když jsem vstala byla kontrola zůstatku na účtu. Nemocenská za červen pořád nikde. Do toho mi akorát přišla na mail faktura za připojení internetu (200 Kč). Zase nervy. Čekám na jednu menší platbu z aukra, abych to mohla zaplatit.
  • V mailu jsem měla dvě zprávy od Saši – to je 17tiletá moc milá holčina z Ostravy (studující v Olomouci! :), která mi napsala a hned jsme si teď po ránu vyměnily spoustu užitečných informací 🙂 Bude z ní fakt okouzlující slečna. Čeká, až jí bude na jaře 18, aby mohla začít s hormony. Psychologa, sexuoložku v Olomouci i odběry už má za sebou. Teď má moc hezké blond mikádo a pletou si jí třeba v autobuse s dívkou. To by se mi taky líbilo! 🙂 Mě si pletly s holčičkou jen když jsem byla malá. Pak už ne. Ale třeba zase začnou! 🙂 Hrozně moc si to přeju. Být vnímána okolím jako žena. Výhradně jako žena! Má přítele, který jí má moc rád a už jí koupil i šaty a boty… Její rodina i přítelova to přijala perfektně a já jsem ráda, že vidím zas někoho, komu to vychází. Myslím i ten osobní život. Je tedy akorát škoda, že to u nás nefunguje jako v Americe – jak jsem tu nedávno psala v tom článku, že tam vyrůstá první generace dětí, které berou antiandrogeny, aby se u nich nevyvinuly v pubertě mužské znaky a mohly se tak pak lépe začlenit mezi ženy… U nás se čeká do 18ti. Ale i tak je to super! Těším se na to, jak jednou bude vypadat.
A taky mi dala odkaz na internetovou seznamku pro gaye a lesbičky. Tam toho přítele totiž našla a jsou spolu už 4 měsíce.
Dívala jsem se, že jen z mého města jich je tam spoustaaa… ale uvidím, jak to pojmu já 🙂
  • Původně jsem chtěla hned ráno k počítači s tím, že si najdu termín “transvestitismus dvojí role“. Používá ho totiž Weiss a udivilo mě, jak dokáže za tak krátkou dobu při našem setkání přesně určit diagnózu, když já sama v tom občas tápu.
Typickým znakem pro transsexualitu je, že takový člověk usiluje o změnu svého pohlaví.
Já v tomhle mám jasno. Těším se, až mi tam nebude nic vadit a budu ztotožněná s ženou i takto fyzicky. Ale Weiss mi říkal, že kdybych přišla v mládí, že mě na operaci nepustí. Že pravděpodobně u mě došlo k tomu přesunu z transvestitismu dvojí role do transsexuality. Že to je běžné.
Dočetla jsem se zase spoustu zajímavých informací. A taky některých dost zvláštních.
Např. na serveru 004.cz se jeden 16tiletý chlapec ptá odborníků, co má dělat, když zjistil, že je fetišistický transvestita, že se mu líbí muži (což se podle nějaké definice vylučuje!), strašně se tím trápí a má strach, aby se to nerozvinulo do transsexuality…
…no a odepsala mu nejprve jedna PhDr. a pak pan Mgr. Ale takovou odpověď jsem nečekala. Vysvětlují mu tam oba, že je mu 16, že v téhle době pouze experimentuje, jako experimentuje každý. Že to nic neznamená a na konci bylo napsáno, ať se tím netrápí.
Kdyby ho aspoň poslali k sexuologovi! Prostě “jsi ještě moc malý na to, abys věděl, co ti je”… v 16ti! A ještě to tam zdůrazní – ten nízký věk.
Už ve velmi nízkém věku si uvědomujeme, kým jsme…
A pak jsem narazila na zpověď jedné slečny (Dita), která na kafe.cz v článku “Není můj partner úchyl?” popisuje své zoufalství z toho, že pět let žije se svým přítelem, mají skoro před svatbou, ale jednou jí odpadla hodina angličtiny a přišla domů dříve.
Udivilo jí už to, že přítel před ní zavíral dveře do pokoje a držel je. Bála se, že tam má milenku. Ale jak se přetahovali, tak to nakonec vzdal a ona vtrhla dovnitř, kde byly rozházené dámské věci… Ale milenka nikde…
Tak tam píše, že neví co má dělat. Po kliknutí na výše uvedený odkaz se vám ten článek otevře (akorát je to jen odpověď – otázka a další odpovědi se tam musí hledat v jiných odkazech).
Mě se líbil ten konec:
“Především bych Vám ale chtěla připomenout, že svého snoubence znáte už pět let. A doposud se vám jevil jako dobrý člověk, někdo, koho máte ráda, s kým chcete strávit zbytek života. Nezapomínejte prosím, že ten dobrý člověk nikam nezmizel. Neztratil se. Jenom jste se o něm dozvěděla něco nového. Nedovolte prosím, aby tato jediná okolnost zastínila to všechno ostatní, pro co ho milujete. “
Musím říct, že tenhle článek asi tenkrát našla manželka taky, protože mi něco podobného říkala. Že mě vlastně miluje a nechce o mě přijít. To jsem ještě o transsexualitě vůbec nic nevěděla, ale věděla jsem toho hodně o transvestitismu.
Na základě toho to pak dva měsíce fungovalo bezvadně. Bylo to vloni v létě. Než mi v tom autě řekla z ničeho nic řekla, že už takhle dál nemůže…
Protože tím, že se situace uklidnila a nějak jsme se domluvili, jsem jakoby ožila. Najednou jsem to nemusela tak tajit a jak jsem tomu pouštěla víc uzdu, dostávala jsem se po malých krůčkách dál a dál…
To jsem řekla i Weissovi, že se to najednou začlo stupňovat, že už jsem to přestávala zvládat a bylo to silnější než cokoliv jiného… Ostatně ten můj boj s ženskostí versus manželka je znát i na začátku psaní tohoto blogu (neakceptované nalakované nehty, silonové ponožky…) Ona se za mě začala stydět.
Weiss se zase usmíval a říkal: “No jo …a ona ta vaše manželka není lesba, že?!”
Dočetla jsem se dnes zase spoustu informací, všude citují Weisse, takže o tom něco vědět musí…
Mimochodem u transvestitismu dvojí role dochází právě k tomu, že člověk jakoby uniká do té druhé role za účelem odpočinku, relaxace… A je pravda, že já jsem si jako Tereza vždycky odpočinula. Moje večerní procházky v sukni venku byly tak úžasným relaxem! Jenže podle mě každý transsexuál je přeci šťastný (a je mu tedy dobře) v té druhé roli… což je přirozené. Transvestita dvojí roli je chvíli muž, chvíli žena. Já jsem žena!
Ale pokud vidím hezkou holku, byla bych v tu chvíli raději muž… protože jako žena ji nezískám.
Možná jsem přišla na to, proč v tom tak tápu.
Kdyby mi bylo 18, tak v tom netápu.
Protože tím, že mi bylo dáno to štěstí prožít rodinný život, mít manželku, dcerku, žít 11 let ve šťastném manželství tak, jako žijí ostatní lidé způsobilo, že si ty pocity štěstí pamatuju. Vím, jaké to je. A teď se toho musím vzdát… Musím?
Pokud bych tohle nezažila, pak bych nevěděla, jaké to je a soustředila bych se jen na to, kým musím být a pravděpodobně bych prožila jiné štěstí jako žena.
Blbé je, že přesné definice všech těch termínů v téhle oblasti neexistují. Ani nemohou. Je v tom zmatek i v odborných kruzích, každý si to definuje jinak. Někdo říká, že podmínkou transsexuality je homosexuální orientace, někdo, že orientace nemá na transsexualitu vliv. A takových rozporů je tam spousta. Pořád něco jeden druhému vyvrací.
Hodně Weiss kladl důraz na to, jakou roli pro mě hraje sexuální vzrušení, když jsem ženou. To je totiž základem diagnostiky, protože u fetišistického transvestitismu je sexuální vzrušení hlavní důvod, ale tato diagnóza nesmí být důvodem k začátku hormonální terapie. Tu může podstoupit jedině transsexuál, ne transvestita.
No, nechci tu rozepisovat zrovna tyhle otázky 🙂 Jelikož je to dost osobní. Ale řekla jsem mu pravdu. A on se ptal znovu… na to samé… chtěl to slyšet jinak. Řešil mé (ne)vzrušení, řešil mé sexuální představy, řešil způsoby mého uspokojování, mojí spokojenost či nespokojenost s něčím na těle, mé plány do budoucna… A dospěl k určitému závěru. Že se to všechno vyvinulo (tak jako se to stává) v transsexualitu.
On to přeci musí vědět!
Především to musím vědět já.
A to je dobře, že veškerá rozhodnutí jsou hlavně na mě.
(I když – mám na výběr??? Myslím, že ne. Tohle se nedá vyléčit, tohohle se nezbavíte. Bohužel.)
Takže jsem si chtěla být jistá, jak na tom jsem. Jaké znaky splňuji, když jsem si hledala ty definice. No splňuji no. Jenže to nemění nic na mé touze, když vidím hezkou holku, zakládat s ní hned rodinu?! Mít zpátky svoje rodinné štěstí…
Úryvek z definice: “V typických případech tyto snahy “žít jako ostatní” (myšleno mít manželku a děti) selhávají. Jde o celoživotní problém jedince.”
Běžte už fakt někam s těma definicema! To je mi prd platné vědět, že jde o můj celoživotní problém. Vy ho nemáte, já s tím bojuju denně. Tohle je na nic.
Odpoledne mám schůzku v bance s tím ochotným úředníkem, co mi zrušil pojištění úvěru, které je úplně zbytečné a které zrušit nejde. Kdybych tam šla jako blonďatá Tereza za 4 roky, tak tu jeho ochotu pochopím, ale já tam přišla jako Tom! 🙂 Takže se pak půjdu někam uklidnit. To je jedno kam… potřebuju na vzduch. Zapojit mozek. A všude bude spousta krásných holek v sukních a v sandálkách… už mě to štve. Taky si vezmu sukni!!! Kašlu na všechny 🙁
  • A do toho všeho jsem se ještě podívala na svůj starý klučičí e-mail a tam odpověď od Hanky… ale né Fifkové. To je Hanka z města, kde bydlím. Je to strašně moc milá blonďatá maminka pětileté holčičky a 18tiletého kluka. Je jí jako mě a je vážně fajn. Teď 8.8. má rozvodové stání. Taky prodávali byt, taky jí to trápí… a píšeme si. A moc hezky.
Ona neví o Tereze vůbec nic. Je tou mou poslední stránkou, která mi z klučičího světa zůstává. Já už jí naznačila něco v tom smyslu, že teď řeším něco důležitého a že potřebuji, abychom se k sobě tak nevázali. Ale nejde to. Znáte to. To je prostě chemie…
Takže jsem dnes ráno přitvrdila. Ač nerada a bolí mě to. Napsala jsem jí, že navrhuji, abychom to utli. Že to je jediná možnost jak to přežít ještě relativně v pohodě, že už nechci nikomu dalšímu ubližovat, ale to se tak těžko vysvětluje!!!
Ten člověk vás má rád, ten člověk na vás myslí dnes a denně, snaží se… a vy ho pak zraníte… to si nezaslouží. Přemýšlela jsem, kolik dívek v mém životě MĚLO TO ŠTĚSTÍ, že jsem se s nimi rozešla… Že je nepotkalo to, co moji manželku…
Jsem si jistá, že pokud to téhle Hance řeknu, tak bude konec. Takže raději konec teď takovýhle, než potom ten děsivý…
  • Jak jsem včera psala o té mé vnitřní jistotě s tou novou prací personalistky, tak mi to nedalo a hned ráno jsem právě napsala do Prahy na centrálu té firmy, jak to alespoň přibližně vidí časově s dalším kolem výběrového řízení, když tu pobočku teprve staví… protože to má vliv i na mé rozhodování v dalších výběrových řízeních…
No a dostala jsem ránu, protože mi odepsali, že se jim sice líbím a počítají se mnou, pokud se ovšem nestane to, že by jeden jejich současný zaměstnanec změnil bydliště a přestěhoval se zrovna sem a nastoupil na tuto pozici – což prý ještě není ale potvrzené, protože sám zaměstnanec to neví. A že další kolo se odhaduje na podzim (což jsem tak nějak odhadovala).
Takže kromě toho, že nemám na účtě ani korunu se teď rozpadla tahle moje velká šanci na práci, kterou bych dělala ráda. A jdu to řešit. Musím na poštu pro výpis z rejstříku trestů a odeslat další životopis. Stovka sem, stovka tam.
Už z toho začínám mít docela dost!
Na to další místo, kde potřebuji výpis z rejstříku trestů ještě dřív, než se se mnou začnou vůbec bavit, musím upravit svůj životopis. Musím ho degradovat. Smažu z něj polovinu mých zkušeností a znalostí, protože jinak budu vypadat jako člověk, který usiluje o nějakou vyšší pozici a protože jde o obyčejnou administrativní (dá se říci nejpodřadnější a nejhůře placenou) práci, tak už vidím, jak mi zase řeknou: “Vy nám ale brzy utečete za lepším, když vás přijmeme, že?”
To už se mi stalo. A taky se mi stalo, že mi narovinu řekli, že nejsem žena – když jsem zkoušela šicí testy. Mistrová mi řekla, že jsem je zvládla, ale že chtějí ženy…
Od těch dob se na tyto “nižší” pozice ucházím s minimální praxí jako hloupoučká trubka, která umí pár věcí na počítači a vůůůůbec nemá zájem o vyšší pozice 🙂
Když si to tak vezmu, tak v době, kdy jsem měla spokojený rodinný život s manželkou a dcerkou jsem se stresovala kvůli jediné věci – že nemohu být Terezou. Bylo pro mě utrpením, když jsem třeba týden nemohla mít na sobě sukni nebo si nemohla namalovat nehty. Těšila mě jen komunikace na mém dívčím profilu, kde nejsem jako muž odhalena a jsem tam brána jako biologická dívka. Tam jsem se vždycky uklidnila, protože mi to dalo to, co mi chybí. Alespoň částečně. Jinak žádný stres ale nebyl.
Spala jsem klidně, jedla jsem normálně, do práce jsem chodila, povídala si s manželkou, hrála si s malou…jezdila každou sobotu ke tchýni… nebo na výlety… Takový trošku stereotyp, říkala jsem si jednou. Cítila jsem, že potřebuji změnu, ale byla jsem spokojená s tím, co mám.
Že by se mi líbilo někam vyrazit, udělat něco jinak, zažít něco nového. Ale ne za cenu toho, že ztratím manželku. Klidně i s nimi.
Jenže manželka se bála lítat letadlem. Já obrovská dopravní letadla miluju.
Možná to opravdu chtělo změnu… možná má situace byla jen spouštěč. Že i kdybych nebyla Terezou, že to tahle dopadlo…
…jenže pokud by to tak bylo, tak jsem teď v pohodě, protože už mám nějakou novou partnerku nebo jsem na dobré cestě si jí najít a řeším svůj budoucí život.
Teď ho řeším taky, ale jsem z toho v rozpacích.
Jak jsme se shodly s ostatníma holkama: Chvíli jsme šťastné, chvíli máme strach. Pořád dokola.
Teď bude deset ráno. Venku modrá obloha, slunce, chystá se zase vedro.
Já nemůžu ven v sukni.
Já nemůžu na výlet autem ani vlakem, protože čekám pořád na ty peníze.
Musím kontrolovat účet a sepsat, co všechno už mám zaplatit.
Musím projet nová volná místa.
A přemýšlím, co mi odepíše blondýnka Hanka.
Ze včera v práci mě všechno bolí (ale za tři dny to bude v pohodě), ale musím něco dělat, jinak se zblázním… a taky dělám – píšu to sem. A je mi líp… Pořád hledám to tlačítko “Vypnout”… :/
A ještě musím napsat manželce, že na serveru BezRealitky.cz nám nabídli 10tidenní zkušební zveřejnění inzerátu zdarma.
Na tomhle serveru můžete prodat svou nemovitosti bez realitky, ale za jednorázový poplatek 89 – 399 Kč za zveřejnění.
Ten server je hodně navštěvovaný a je velmi přehledný, ale to, že je to za poplatek zjistíte, až když tam sáhodlouze naládujete všechny informace a fotky… A pak vám po 14 dnech pošlou upozornění, že inzerát je neaktivní, ať zaplatíte. Vy nezaplatíte, tak vám pošlou další upozornění no a když ani to nepomůže k tomu, abyste se odhodlali zaplatit, tak mi dneska ráno přišel e-mail, že mi nabízí 10ti denní zkušební období zdarma 🙂 Supeeer! I když já ho vlastně nechci prodat :/ Nemůžu tam chodit… když tam pro něco jdu, vždycky je to tam vyklizenější, protože manželka všechno odváží… najednou je ten byt takový mrtvý a tichý. Nikdo v něm nežije a je to znát. Není tam veselo. Je to hrozné místo. Nejkrásnější byt ve městě je mrtvý.
Na sreality.cz, který je asi nejnavštěvovanější, po vás zase chtějí 12 Kč na den, co bude inzerát zveřejněn. To je 360 Kč měsíčně.
Takže jsem ten byt vystavila jen na menších serverech, které ovšem mají také dobrou návštěvnost, ale jsou hlavně zdarma.
No, a došel mi odličovač 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.