otєrєzє.cz

Statečná srdce našich rodičů

Kromě mně jsem na tomto blogu už dala prostor i jiným transgender osobám, píšu o nich a sdílím jejich pocity i zkušenosti, které mohou pomoci zase jiným transgender osobám. Dala jsem tu také prostor partnerkám transgender osob, které jsou často přehlížené, ale zaslouží si také vyslechnout jejich trápení, protože je neposlouchá nikdo. Často jsem tu psala o lékařích, kteří nám pomáhají na naší cestě a bez jejichž pomoci bysme byli nahraní. O přátelích, od kterých často slýcháváme tolik potřebnou podporu. O našich spolupracovnících v práci, jejichž pochopení či alespoň neutralita pro nás znamená otevřené dveře k našemu cíli. Ale ještě nikdy jsem tu nedala prostor lidem, kteří jsou nám absolutně nejbližší. Moc se o nich nemluví, ale jsou tu – naši rodiče.

Častokrát jsou to právě oni, komu se svěříme jako první. S důvěrou a vírou, že vše pochopí, ale ne vždy tomu tak je. Ne všichni mají to štěstí, jako já, když jsem se v roce 2012 neplánovaně svěřila na Den matek svojí mamince a ta mě okamžitě ve všem začala podporovat tak hezky, jak jsem si to ani nedokázala představit. Moje mamka byla mistryní v agitaci pro transgender osoby.

Rodiče, kteří své dítě milují bez ohledu na pohlaví, jsou tak důležití v našich přeměnách, že si zaslouží velké uznání, obdiv a poděkování za všechnu tu sílu, kterou nás přidržovali nad hladinou, když nám bylo nejhůř. Jsou to právě rodiče transsexuálních dětí, kteří mohou své děti zachránit před depresí, vyloučením a sebevraždou. Píšu “rodiče”, ale ve skutečnosti to jsou nakonec především matky, protože muži rádi rodinu opouští, což neplatí jen u transgender dětí, ale také u těžce nemocných nebo postižených, jak jsem měla ve svém životě už mnohokrát tu čest vidět třeba na neonatologii a to i jen pár dní po narození takového dítěte, jakmile se ukázalo, že bude mít nějakou vývojovou vadu. Ale abych tátům nekřivdila, ne všichni jsou takoví. I chápavé a rozumné tatínky potřebujeme!

Rodiče transgender dětí se často nemohou vyrovnat s informací o nevratnosti změny pohlaví dítěte, které může být už dávno i dospělé. Jednou z nejčastějších forem násilí je negovat transgender dítě: “Ty ses snad zbláznil? To je nějaká nová móda? Porodila jsem snad dceru a ne nějakého šílence!” Jakmile nemáme dostatek důvěry, okamžitě ztrácíme pocit bezpečí.

Ze strany blízkých pak přichází i jiné typy nepřijetí spojené například s ekonomickým násilím“Ne za moje peníze! Dokud tě živíme, nebude žádný sexuolog!” nebo nastavení imaginárních podmínek: “Až ti bude 18, dělej si co chceš!” a emoční vydírání: “Neříkej to babičce, jinak ji zabiješ!

Tato slova jsou mentálně destruktivní. Bez přijetí blízkými jsme pak vystaveni násilí úplně všude. Na internetu jsme hozeni do žumpy nenávisti. Ve škole neexistují žádné metodické pokyny ani vyhlášky, jak pracovat s transgender studenty. Jak si tedy udržet duševní pohodu a nezbláznit se? Pokud stále dokola dostáváme odněkud informaci, že s námi není něco v pořádku, začneme si to myslet.

Často transgender lidé zažívají také úmyslný deadnaming (oslovování transgender osob jménem před přeměnou) nebo missgendering (použití špatných zájmen). Já jsem se s deadnamingem osobně nikdy nesetkala. Zato missgendering na mě používala pravidelně moje ex s cílem ublížit mi a jedinou mojí (nevím zda účinnou) obranou bylo použít v tu chvíli mezi lidmi missgendering recipročně taky na ní. Ale jednoduché to nebylo. Zcela účinná obrana před takovými zbraněmi s cílem osobu ponížit neexistuje. Transgender lidé jsou extrémně snadným cílem. Nemají se jak bránit. Před lidskou blbostí a zabedněností.

Rodiče se však mohou stát pro transgender děti ochranným štítem. Existují i tací, kteří přes počáteční neochotu nebo nepochopení transgenderové povahy jejich dítěte dospěli k závěru, že dobro jejich dítěte má prvořadý význam.

Proto je rodič tím zásadním člověkem v přeměnách pohlaví dětí. A nemá to také vůbec jednoduché.

Rozhodla jsem se dát prostor v tomto článku právě vám, milí rodiče.

Ať už jste své syny a dcery přijali, nebo naopak přijmout nedokázali a své dítě jste opustili.

Podle toho, jaké e-maily už roky dostávám, vím, že tento blog čtete i vy. Tak teď přišla vaše chvíle. Chcete-li se podělit o svůj příběh s bojem vašeho dítěte jakéhokoliv věku, o své emoce, myšlenky, které se vám u toho honily hlavou, překážky, které jste museli překonávat, vztek nebo třeba odpor (i negativní emoce a nesouhlasy mi můžete popsat), budu na ně čekat na Facebooku, e-mailu nebo přes kontaktní formulář v levém menu úplně dole. Moc ráda je budu průběžně uvěřejňovat v tomto článku.

Tato výzva je tedy stálá a jejím cílem je pomoci jiným rodičům, kterým jejich dcera řekla: “Mami, já chci být kluk” či naopak.

Co byste vzkázali jiným rodičům? A co dětem těchto rodičů? S čím jste nejvíce bojovali, měli obavy, nebo naopak co bylo pro vás jednoduché a co se povedlo?

Jsem si jistá, že je tu spousta těch, kteří mají co říct všem ostatním.

Vaše příběhy tu zveřejním na vaše přání anonymně nebo klidně i s vašimi jmény a fotkou. To je na vás.

Pomožte sdílením svého příběhu těm, kteří nemají tu vzácnou možnost se s vámi setkat a vyslechnout si vaše zkušenosti a pocity. Někomu, kdo je teprve na začátku a cítí se úplně ztracený, zatímco vy už jste svou zoufalost díky vaší síle překonali.

A začala bych hned několika příběhy z Polska, které si od rodičů transgener dětí vyslechl polský novinář Victor Cyrny.

To, co teď bude následovat jsou zážitky, které se mě hluboce dotkly. Jsou to otevřené a upřímné zpovědi rodičů, kteří se rozhodli stát za svým dítětem, ale také rodičů, kteří to neustáli.

Přála bych si, aby pro vás tyto příběhy nebyly impulsem ke kroku zpátky, ale podporou a jiskřičkou naděje, že jednou bude opravdu lépe. Vím sama, že bude. Jen to tak na začátku občas nevypadá…

1.

Malwina, matka transgender osoby

“Nadávali nám do vykleštěnců, říkali, že mám syna eunucha, ať se stydím, že moje rodina je nemocná a nefunkční. Také mi říkali, že naše dítě musel očividně někdo z rodiny zneužívat, když je teď tak zvrácené. Taková slova na mě padala na začátku, než jsem si byla jistá, jestli dělám správně. Na dveře mi klepaly pracovnice z OSPODu, které na mě poslali sousedi. “Však vy si dobře rozmyslíte, jestli má vůbec smysl vycházet z domu!”, radil mi jeden úředník. K ránu jsem ještě usnula a zdál se mi sen, jak moji dceru několik holohlavých lidí zabíjí v parku. Vstala jsem úplně vyčerpaná. Matka transsexuálního dítěte si ale nemůže dovolit jedinou chvilku slabosti. Musíme bojovat za štěstí našich dětí.

Nejhorší je, když musíte své děti chránit ještě před vlastní rodinou. Můj manžel nepřijal, že náš syn je ve skutečnosti dcerou. Jednou mi řekl, že kdyby to bylo opačně, kdyby to byla dívka, která se chce stát klukem, přijal by to. Ale že “nestačí, že syn je buzerant, ještě k tomu je babou”? Naštěstí už s námi není. Nakonec nás požádal, abychom jí změnili příjmení. S potěšením jsem si vzala zpátky své dívčí jméno a dcerce jsem ho hned změnila taky. Navíc to byla lukrativní dohoda: bývalý manžel slíbil, že na oplátku nebude dělat problémy u soudu. A to bylo klíčové pro psychiku a bezpečnost dítěte. V Polsku transgender osoby musí stále žalovat své rodiče, aby si mohly ve svých dokladech změnit pohlaví. Je to opravdu těžké. Dokonce i pro rodiče, kteří podporují své děti.

Jak to vypadalo u soudu? Bylo to děsné. Rodiče jako obžalovaní, děti jako žalobci. Aby si moje dcera mohla změnit pohlaví i v dokladech, musí nás nejprve soud formálně obvinit z nesprávného určení pohlaví dítěte. Hrozné. “Rozsudek jménem Polské republiky…” Ale není nic horšího, než se bezmocně dívat na to, jak ubližují vašemu dítěti. Na Facebooku čtete, jak novinářka Danuta Holecka připravuje materiál o zvrácenosti našich dětí. Od arcibiskupa Jędraszewského slyšíte, že vaše dítě je “mor”, od publicisty Ziemkiewicze, že takoví lidé “musí být zastřeleni”. Úžasní křesťané to jsou. Teď je to trošku lepší, ale před několika lety jsme bydleli na obrovském sídlišti. Kdykoli jsem prošla s dcerou, křičeli za námi chlapci různé nadávky. Neřeknu vám, co jsem jednomu z nich udělala. Přestali na ni křičet.

Kvůli tomu všemu Polsko nenávidím.”

2.

Jaroslaw, otec transgender osoby

“Od koho máte toto číslo? To je omyl. Ale počkejte, jsem rád, že vám k tomu něco můžu říct. Bude to krátké: Už nemám syna. V práci jsem všem řekl, že můj syn zemřel při autonehodě. Ano, jeho jméno je na náhrobku. Syn sám řekl, že to jméno už nemá. Pak jsem ho pohřbil. Prošel jsem si smutkem. Mám novou rodinu. Děti. Miluju je. Nejsem špatný člověk. Jen jsem chtěl normální život. Nechtěl jsem nikomu dělat zle. Bylo mi to taky líto. Prosím, už nevolejte. Sbohem.”

3.

Edyta, transgender žena o svých rodičích

“Myslím, že nikdy není úplně vhodný čas říct rodičům, že jsem transgener. Řekla jsem jim to docela pozdě. Bylo mi přes čtyřicet, takže už jsem nepotřebovala takovou podporu od své matky a otce jako v případě dospívajících. To, jak se ke mně chovají, bych nazvala přijetím, i když bez nadšení. Na druhé straně, po čtyřech desetiletích, kdy měli syna, pro ně bylo obtížné vše změnit a pochopit, že jejich syn je žena.

Jak reagovali? Byl to pro ně šok. Je to jiná generace. Dnes je jim přes osmdesát. Neřekla bych, že mi psychicky pomohli, ale když jsem se začátkem přeměny přišla o dům, ve kterém jsem žila s manželkou (jako muž), vzala mě matka s otcem pod jejich střechu. To bylo pro mě nesmírně důležité.

Obecně nepochybuji o emocích jakýchkoliv rodičů, kteří zažívají comming out svého transgender dítěte. Jen prostě potřebují čas, aby to vyřešili.”

Vaše autentické příběhy:

S radostí sem dávám tento příběh jedné české maminky, která si také musela projít nelehkou cestou přijetí své dcery. Její pocity a pohledy mi retrospektivně napsala do e-mailu a já se o ně teď s jejím svolením s vámi podělím. Když to tak čtu, je tolik věcí, kolik jsem si v době coming outu u mojí maminky vlastně vůbec neuvědomila. Každý se na to prostě díváme jinýma očima. Moc děkuju za tuto zpověď!

4.

13.12.2019

Matka transgender osoby (Česko):

“Moje prvorozená dcera byla vždy spíš uzavřenější, klidná, ukázněná a pořádkumilovná, ráda si hrála s mladší (o hodně živější, nepořádnější a veselejší) sestrou. Hodně si kreslila, vyráběla z papíru, chodila na výtvarku. Samy říkají, že měly hezké dětství, protože si spolu vyhrály. Brali jsme ji jako chlapce. Nikdy ale nechtěla hrát fotbal, běhat apod. Nehrála si s autíčky, ale s plyšáky a legem.

Bohužel v době jejího dospívání jsem se rozvedla.

Dodneška rozvod nestrávila, úplně jsem jí zbořila její svět, zakládala si až úzkostlivě na pravidlech, nikdy neměla ráda změny. A jednoznačně obviňuje mě. Je mi to nesmírně líto, jak těžce rozvod prožívala, už s tím nic neudělám…

Ohledně jejího dětství za sebe můžu říct jen to, že jsem si ničeho nevšimla. Dokonce jsem byla až tak negramotná, že jsem o pohlavní identitě nic netušila. Dnes si vybavím jen možné zvláštnosti:

– jako malou si ji lidi občas pletli s holčičkou

– jako malá nechtěla vůbec zdravit lidi, i když se chovali přátelsky

– jako malá ráda kreslila dokola královny (autíčka, tanky… nikdy)

– jednou mi řekla, že mi moc sluší takové delší šaty, což mě u chlapce překvapilo

– nosila ráda dlouhé vlasy

– i v parném létě se pořád zahalovala, nosila zásadně dlouhé rukávy (i na zahradu)

Dnes říká, že jednou si navlékla dívčí prstýnky, ale tatínek jí prý řekl, že se to nehodí, tak už to nikdy neudělala.

Cítím přání, aby lidem bylo pomoženo, tak, jak je potřeba k jejich spokojenosti.

Dcera mi o svém stavu řekla v jejích 23 letech. Svým úsporným, věcným stylem. “Mám potvrzení, že jsem holka.”

Osobně bych uvítala, kdyby mě dcera nejprve podrobněji seznámila s tím, co to porucha pohlavní identity vůbec je. Mlhavě jsem si totiž v tom okamžiku vybavila transvestity… A zhrozila se…

Nejdřív jsem jenom pokyvovala, do dalšího dne se mi to rozleželo, a naprosto jsem zavrhla, aby s něčím takovým vyšla mezi lidi… Byla jsem opravdu ošklivá. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, snažila jsem se jí říct, že možná má nějaké takové pocity, ale ať si je nechá do soukromí, že by poznamenala negativně hlavně život svých blízkých (nemyslela jsem sebe), které já také musím chránit.

Stále jsem si neuvědomovala, o co jde. Byla jsem přesvědčená, že musí jít o nějakou úchylku.

U nás byla situace specifická tím, že dcera mě na pět let úplně smazala ze svého života. Je dobře, že alespoň s otcem komunikovala normálně. Důležité události volala otci, babičkám, dědům, jenom mně nikdy. Kdybych s dcerou mohla být častěji v kontaktu, asi bych vše vzala jinak. Dnes já lituji toho, jaká byla moje první reakce na její slova, a ona toho, že mě odřízla od svého života. Omluvily jsme se vzájemně.

Byla jsem si tak jistá, že jde o nějakou úchylku, že jsem nejprve nebyla ochotná vyhledat si další informace.

Až později jsem se dočetla, jak mohou být některé osudy kruté, že rodiče vyženou své děti z domova, zrovna v období, kdy je jasné, že přijdou o práci, že budou vystaveni nevraživosti atd. Chování takových rodičů a blízkých je absurdní, přece jde o jejich děti, kombinací jejich chromozomů se jim potomek narodil. Myslím, že v každé širší rodině mohou být třeba homosexuální lidé. A každý člověk, který se narodil do špatného těla, je něčí dítě, vnuk, sestřenice, neteř, rodič, prateta…

Mě samotnou udivuje, že někdy ani inteligentní, racionálně myslící lidé nejsou schopni jenom přijmout (připustit) fakt, že porucha pohlavní identity existuje. V lepším případě jsou ochotni to uznat, nicméně jsou rozhodně proti nějakému předělávání. “To bylo vždycky, že se říkalo, ten náš kluk je takový zženštilý. No, tak ho baví víc zahradničení než auta”.

Se mnou osobně se o tom z rodiny a blízkých příbuzných a známých nikdo nebaví, raději na dceru vůbec nezavádějí řeč, ptají se mě na něco jiného. Záměrně se tomu tématu vyhýbají.

Dcera je, myslím, nyní docela v pohodě, v práci nemá problém. Má také snad výhodu ve své vizáži, je vyšší, ale má jemné rysy. Ještě před nasazením hormonů ji někdy lidi považovali za ženu.

Jako rodič ještě můžu říct (budu upřímná), že vnímám, že to opravdu nevypadá dobře, když si dcera vezme usedlé šaty s výstřihem, děrované punčocháče, lodičky, výraznou kabelku a dotvoří se rudě červenou rtěnkou třeba na běžnou návštěvu ZOO, kam se spíš hodí sportovní oblečení. Má ovšem plné právo nosit, co se jí líbí. A je pravda, že nenosí jen oblečení, které ji “nepadne”. A chápu, že si musela opravdu hodně, nepředstavitelně, oddechnout, že už nemusí skrývat svoji identitu, že už ji berou jako ženu, kolegyni atd.

K prvním Vánocům jsem jí koupila dámské pyžamo a byl to zvláštní pocit. Pocit velkého dluhu. Hodně intenzivně vnímám zjištění, že v sobě musí nosit smutek i za to, že jako malá nikdy nedostala panenku a další holčičí dárky, na rozdíl od své sestry.

A smutnější postřeh: Dcera mi moc nevěří, že jsem o poruše pohlavní identity neměla ani zdání, že jsem nevěděla o lidech, kteří se rodí do špatného těla. Pořád vnímá hodně negativně moji první reakci, v jejích očích mě neomlouvá, že jsem si poruchu spletla s nějakou asi deviací. Má za to, že jako její maminka, jsem přece v okamžiku, kdy mi to oznámila, přesně věděla, o co jde, a stejně jsem ji zapudila. Jako maminka jsem ji zásadně zklamala. Máme s dcerou před sebou ještě dlouhou cestu, na které se ji budu snažit co nejvíce objímat a chápat. Musím jí dát hlavně lásku, aby poznala, že ji miluju jako svoji dceru.

Maminkám, které to budou číst, přeji, aby se jim první reakce povedla o hodně lépe než mně!”

2 komentáře

  • b

    bluemoon

    Ahoj Terko, děkuji za iniciativu, to je dobře, že jsi na toto téma také narazila, každá pomoc je dobrá a děti jsou ti nejzranitelnější, proto jim musíme pomáhat. A i když někteří mají rodiče jako jsem měla např. já, tak tu jejich roli musí zastat někdo s větší empatií a pochopením. Misgenderování a deadnaming je známkou ubohosti a nevyrovnanosti. Už jen tohle u někoho eliminovat bude známkou úspěchu. Tak ať se ti daří.

  • S

    Slečna

    Přečetla jsem si onu stránku od Victor Cyrny. A nestíhám se divit. Ta podpora rodin je opravdu malá a některé příběhy jsou hrozné. Až se mi tomu ani nechce věřit. Buďme rády za to že žijeme v naší malé zemičce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.