otєrєzє.cz

Transsexualita a rodičovství

Copak je to za divný reflex, mít stažené hrdlo? Jakou to má souvislost s mým pocitem? A proč je mi u toho tak divně? Jaký to má smysl?
“Večer dej žirí (žirafku) do postele, přikrej jí, nezapomeň vyvenčit Pluta (dřevěný pejsek). Až se půjdeš sprchovat, vezmi je s sebou, ať jim v ložnici není smutno. Žirí dej k jídlu tu kytičku. Ráno i večer. A dej jí pusu na dobrou noc. Každý večer! Ano? Dobře?”
Každých 14 dní dostávám tytéž instrukce. Už dva roky chodí se mnou spát gumová žirafa a dřevěný pejsek, protože Kačenka je miluje a když tu není, musím se o ně přeci starat já.
Není ideálnější den, než předvečer 1. září, kdy jdou děti poprvé do školy, k napsání článku na téma rodičovství (i když se týká jen 12 % všech transsexuálů v ČR, které mají podle statistik děti). Nesmírně se těším na zítra, až uvidím svou dceru s taškou na zádech a potom, jak sedí v lavici. Vypouštím z hlavy všechny obavy, které se týkají mého vzhledu, protože jediný důvod, kvůli kterému jdu do přeplněné školy do třídy plné rodičů a dětí je Kačenka.
Občas mi chodí dotazy, jak to má dcera zvládá. Myšleno mě, mojí přeměnu. Kdysi jsem tu psala o britské studii, která se jako jedna z mála věnovala pohledu dětí transsexuálních rodičů. Ta studie byla velmi pozitivní, protože zjistila, že pokud se dítěti věnujeme, nelžeme a vše vysvětlíme tak, jak to je, děti přijímají veškeré změny přirozeně a bez předsudků. Platí, že čím mladší dítě, tím lepší reakce.
Když jsem kdysi před rokem Kačence na radu dětské psycholožky sdělovala svůj osud, setkala jsem se s nadšením, se kterým jsem nepočítala. Tehdy jsem měla ještě paruku s blond dlouhými vlasy a Kačenka pořád vyžadovala, abych jí nosila. Hrály jsme si na princezny. Vzpomněla si na tu paruku i včera a ptala se, jestli jí ještě mám. Řekla jsem jí tehdy stručně narovinu, kdo jsem a co se se mnou děje. A bylo to. Pochopila to a vzala to (možná až příliš) přirozeně. Až příliš proto, že teď vstupuje do nové etapy svého života – na základní školu – kde si sama svým bezproblémovým přístupem může nechat ublížit, protože zatímco ona s tím žádný problém nemá a bere přeměnu člověka v opačné pohlaví jako věc, která se prostě stává, jiné děti to nemusí pochopit a může se tak stát terčem posměchu. Největším nepřítelem jsou teď zlé děti, před kterými jí nikdo ochránit nedokáže. Ale takových nástrah na děti čeká spousta. Transsexualita jen jednou z nich.
Proto můj připravovaný úterní rozhovor s její paní učitelkou, která jako jediná může v nejhorším případě zasáhnout a dětem to vysvětlit. Protože až si jednou pro Kačenku přijdu do školy, může se na mě vrhnout se slovy: “Ahoj tatínkuuuu můj!”
Snažila jsem se jí já i Hanka naznačit, že když vypadám takhle, že už nevypadám jako tatínek, ačkoli tatínek jsem a budu navždy. Že vypadám spíš jako druhá maminka.
To, jak má dítě říkat svému rodiči je volbou dítěte.
Kdysi se mě Kačenka ptala, jestli mi má tedy říkat maminko nebo tatínku. Nechala jsem to na ní.
Teď když se jí zeptám, jestli už mi nechce říkat maminko (protože jsem její rodič, nechci být oslovována jménem, jako nějaká teta a okolí – celý svět – nás stejně vnímá jako dceru a maminku) mi odpoví, že už si na oslovování “tatínku” zvykla a ačkoli sama o sobě mluvím v ženském rodě, ona u mě střídá ženský i mužský.
Vím, že ještě nedospěla k tomu, aby si to ve své hlavičce přehodila. Aby zhodnotila, co to znamená pro mě, ale také pro ní. Že zatímco kdyby mě při vyzvednutí ve škole objala se slovy “maminkooo” a nikdo si ničeho podivného nevšiml, oslovením “tatínku” komplikuje situaci mě i sobě.
Přináší to určitá omezení a nepříjemnosti i v běžném životě. Chtěla jsem pozvat kamarádku s dětmi na víkend, zrovna když tu Kačenka bude. Aby si děti pohrály. Jsem si jistá, že by si to užily. Jenže ty děti neví o mé minulosti nic. Pro ně jsem teta Terezka a jakmile by mi před nimi začala Kačenka říkat “táto, ty jsi uvařil dobrotu…”, dostala bych sebe i ty děti (potažmo i jejich rodiče) do komplikované situace.
A tak počkám, až se jí bude chtít přehodit oslovení i rod na ženský, i kdyby to mělo trvat roky a nepříjemným situacím budu předcházet. Kačenku totiž nikdy nutit do oslovování “maminko” nutit nebudu.
Toto řešila i psycholožka, ke které nás před pár měsíci starostlivě objednala moje ex, aby potvrdila, zda nemám na její vývoj negativní vliv. Potvrdila, že nemám (i když si ex potom stejně myslela své), ale řešila se mnou o samotě právě oslovování, přičemž mluvila o příkladu, kdy lesbický pár vychovává dítě. To obě ženy také často oslovuje “maminko”. Má tedy dvě maminky. Kačenka má dvě maminky, protože Kačenka je dítě dvou žen. Ale to je pohled můj a celého světa, kromě pohledu Kačenky. Tam zůstávám otcem celý život, ať se mi to líbí nebo ne. Proto Kačenky pohled i rozhodnutí v tomto směru respektuji a čekám, jak se to celé vyvine. To nejdůležitější, aby pochopila, co se se mnou děje, už má dávno za sebou a neřeší to. Bere to jako fakt. Jako normální věc, která se děje s tatínkem, který se omylem narodil do špatného těla, jako zakletá princezna.
Reakcí dětí při sdělování toho, co se děje s jejich rodiči při přeměně, se mnohdy zbytečně bojíme.
Neublíží jím to? Nebude to mít negativní vliv na jejich výchovu, vývoj, chování?
Ne.
Nic z toho se nekoná.
Nejtěžší úlohu tak mají pubertální kluci, kteří mnohdy těžce nesou v tomto věku přeměnu svého mužského vzoru. I tam ale nakonec dochází k pochopení situace a porozumění.
Britské studie a odborné články na téma transsexualita a rodičovství však (stejně jako spousta jiných informací o nás) se často nedostanou ale příliš daleko, natož tam, kde by byla taková osvěta potřeba.
Mám teď na mysli například české soudy.
Už nějaký měsíc mi píše Péťa. Ta má malou dceru Káťu, jejíž maminka (bývalá Péti partnerka) zablokovala veškerý styk s dítětem, neboť si myslí, že to má negativní vliv na její vývoj. Dohnala to tak daleko, že se to dostalo k soudu.
Mě samozřejmě zajímalo, jak takový příběh dopadne, protože mi přijde naprosto nepřípustné, aby rodič neměl možnost se vídat se svým vlastním dítětem právě z důvodu toho, že prochází přeměnou pohlaví.
Péťa mi dala svolení, abych tu její příběh popsala, takže v jednom z posledních e-mailů jsem se dočetla, že už tři měsíce neviděla svou dceru. Soud totiž vydal předběžné opatření, ve kterém zakázal Pétě styk s dítětem do doby, než doloží příslušná psychologická vyšetření. Péťa je teď ve fázi těsně před (zářijovou) komisí.
Její psycholog jí ujistil, že veškerá psychologická vyšetření zcela zaručeně budou na její straně. Že se nemůže stát, aby soud nakonec rozhodl v její neprospěch.
Teď čeká na jednání, ve kterém soud k tomuto závěru dospěje a Péťa po třech čtyřech měsících uvidí zase svou dceru.
Čtyři měsíce života bez vlastní dcery, kterou miluje, o kterou se chce starat a na kterou má úplně stejný nárok, jako její biologická maminka.
Tohle má na svědomí Péťi bývalá partnerka. Tak obrovská averze k přeměně jako takové a strach z neznáma jí donutil bránit se nesmyslně proti něčemu, co dítěti ani nemůže nijak uškodit. Navíc to dítě má už mužský vzor – nového partnera jeho maminky.
Jsem sama zvědavá, jak to jednání dopadne, ale nevěřím, že by české soudy udělaly takovou hloupost a styk s dítětem kvůli transsexualitě zakázaly. Jsem si jistá, že soud rozhodne správně. Věřím tomu. I když mě mrzí už samotné předběžné opatření, který styk zakázalo, co jsem nečekala. Ale co mohla Péťa v takové situaci jiného dělat, než čekat, dokládat psychologická vyšetření a zase čekat, než soudy milostivě zasednou a rozhodnou?
Nikoho nezajímají desítky probrečených nocí, zoufalství ze ztracené dcery a prázdno, které člověku zůstane v srdci po vlastní dcerce, když jí tři měsíce nevidí.
Jak je mě, když jí nevidím “jen” 12 dní?
Na Péťu moc myslím a držím jí palce. Už takhle má život komplikovaný a aby toho nebylo málo, její bývalá partnerka si vymyslí tohle.
Na téma transsexualita a rodičovství jsem našla pár zajímavých odborných textů, které snad pomohou transsexuálním rodičům překonat tohle nejtěžší životní období, kdy nám často chce někdo naše děti brát z naprosto nepochopitelných a ubohých důvodů…
Transsexuální člověk se může stát po přeměně pohlaví rodičem několika standardními způsoby, jako je adopce, získání dítěte do pěstounské péče nebo umělým oplodněním. Své dítě pak vychovávají úplně stejně jako ostatní rodiny, akorát pro ně je jediným problémem, který musí během výchovy vyřešit, zda budou se svými dětmi o své minulosti hovořit. Existují ale i klienti, kteří se stali rodiči dětí ještě předtím, než si svoji transsexualitu uvědomili. O to je potom horší přistoupit na změnu pohlaví, neboť dítě může být traumatizováno a frustrováno. Ale to mohou být i jiné děti, pokud se v jejich blízkosti děje něco, čemu oni nerozumí a co je od rodiče oddělí. Tím jsou desítky dalších důvodů než je jen transsexualita.

Pro dítě je největší jistota, když vidí, že rodiče drží pospolu a navzájem si vyjadřují podporu a pochopení. Dítě, které dostane otevřené informace od obou rodičů a které uvidí, že spolupráce rodičů dále funguje, má větší předpoklady ke klidnému vývoji než dítě, jehož rodiče se dramaticky rozejdou a jeden z nich se ztratí. Dospělí většinou podceňují schopnost dětí pochopit situaci, ale porozumět transsexualitě bývá leckdy pro dítě snazší než pro mnohého dospělého. Podle průzkumu se dětem daří celkově lépe tehdy, nastane-li změna pohlaví rodiče v mladším věku dítěte. Terapeuté zastávají názor, že odkládání přeměny na starší věk a zatajování skutečnosti staví děti do složitější situace. Výjimkou je období pozdní puberty, kdy většina terapeutů doporučuje počkat až do dospělosti dětí. Transsexuální rodiče mohou být plnohodnotnými rodiči i po přeměně pohlaví a děti jsou schopny své rodiče chápat a poskytnout jim adekvátní oporu.

Britská studie
V Londýně proběhl v roce 1998 výzkum 18dětí, které mají pohlavně atypického rodiče. V rozhovorech těchto dětí a rodičů byly dvě typicky citované oblasti soustředění jako potenciálně problematické pro děti, jejich pohlavní identita a útoky vrstevníků.

Ani jedno z dětí netrpělo poruchou pohlavní identity. Jeden chlapec a jedno děvče přemýšleli o změně pohlaví krátce po tom, co se dozvěděli o transsexualitě rodiče, ale byla to jen zvědavost. Jejich touha změnit pohlaví se dále nevyvíjela. Nevyskytl se žádný významný případ neočekávatelného chování.

Děti informovaly o svém rodinném problému vrstevníky, o kterých si myslely, že jim mohou věřit a nebudou se jim vysmívat. Tři děti byly zpočátku vysmívány, ale jen přechodně. Zbytek neuvedl žádné problémy.

Tři z dětí si nepamatují svého rodiče v minulé roli. Děti naprosto chápaly rodičův nesouhlas s pohlavím a průběh léčby. Následně uvádím citace reakcí dvou dětí. Desetiletý chlapec s otcem, jenž se nechal přeoperovat na ženu:

Co na to říkáš?
“Je to v pořádku.”
Proč to tvůj táta dělá?
“Nelíbí se mu být mužem.”

Čtrnáctiletá dcera s matkou, která se stala mužem:
“Má matka je nešťastná ve svém těle. Má maminka je od té doby, co žije, jak se cítí, o hodně šťastnější. Když mi bylo 13 let, má matka řekla “Já chci být muž, vadí ti to?”. Já jsem jí řekla, že ne, pokud zůstane uvnitř stejná a bude mě ještě mít ráda. Nestarám se o to, jak vypadáte. Je to jako čokoláda, má nový obal ale uvnitř je to stejná čokoláda.”

Dostupné zkušenosti dokazují, že transsexualita rodiče nemá nepříznivý dopad na děti. Dětem se daří celkově lépe, kdyžpřeměna rodiče nastane v ranějším vývojovém stupni dítěte. Období puberty se moc nedoporučuje pro tak zásadní přiznání dítěti, neboť je to již tak dost obtížné období jak pro dospívajícího člověka, tak pro jeho rodiče.

Rodiče si ale musí uvědomit, že oni sami, ne děti, nesou odpovědnost za zabezpečení, že tyto situace projednají vhodným způsobem. Měli by navštívit se svými dětmi psychologické poradny, zkusit si promluvit s učiteli o pochopení jejich situace a v případě potřeby o podporu.

Pro děti je nejdůležitější citový vliv rodičů, domácí klid a pohoda, pocit bezpečí a pocity toho, že se na svého rodiče mohou spolehnout. A není důležité, čím jejich rodič dříve byl. Pohlavní přeměna určitě není neutrální událostí v životě dítěte, ale při správném a citlivém přístupu nezanechá žádné dlouhodobé následky. Mnohem horší dopad na dítě mají rodičovské rozpory, neshody a hádky. A je klinicky dokázáno, že daleko větší újmu na děti způsobuje rozvod a přerušení kontaktu rodiče s dítětem.

Naštěstí většina lidí vidí “světlo na konci tunelu přeměny”. Společenské potíže obvykle utichnou, když dokončí svou pohlavní transformaci a postupně se pro společnost stávají opačným pohlavím. Mnozí z nich, v touze po klidném životě, nechávají svou minulost zcela privátní. Přátelé a spolupracovníci, kteří o minulosti vědí, by měli ctít jeho přání soukromí.

Heterosexuální transsexuální rodič má do budoucna trochu lepší výchozí situaci z pohledu společnosti jako rodič, než jakou mají homosexuální rodiče.
Proces přeměny pohlaví je dokončen definitivní změnou úřední identity. Klient mění jméno a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, včetně nového rodného příjmení, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, a to i se zpětnou platností (maturitní vysvědčení, výuční listy či vysokoškolské diplomy – (neplatí na Slovensku)). Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat. Tento soubor úředních kroků se děje na základě písemného doporučení terapeuta, které musí obsahovat jako nezbytnou podmínku a nutné právní minimum vyjádření o definitivním ukončení plodnosti klienta či klientky, přičemž u FtM je právně postačujícím zákrokem hysterektomie. U MtF jde pak o odstranění varlat s nadvarlaty. Přeměna pohlaví nezpochybňuje správnost deklaratorního prohlášení pohlavní příslušnosti při porodu. Proto také osoba daného pohlaví před změnou pohlaví zcela oprávněně může uzavírat sňatek, stávat se rodičem dítěte a tyto právní úkony, které uzavřela ve svém původním pohlaví, nejsou zpochybněny. Pokud se transsexuální osoba rozhodne požádat o přeměnu pohlaví a podstoupí příslušnou léčbu, může po provedené operaci požádat o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví v matrice. K žádosti musí připojit potvrzení odborného lékaře z oboru sexuologie o provedení úplné změny pohlaví. Provedená právní změna však nemůže mít zpětné účinky. V případě, že by o takovou změnu žádal ženatý muž nebo vdaná žena, je třeba, aby nejpozději před rozhodováním o schválení chirurgických zákroků bylo toto manželství rozvedeno. Rodičovský zápis při narození případného potomka transsexuálního rodiče se rovněž nemění. Matkou zůstává vždy žena, která dítě porodila (přestože se stala následně mužem), a rovněž otcovská role je trvalá. Znamená to, že transsexuální lidé zůstávají rodiči se všemi právy a povinnostmi.
Česká republika má možnost registrovaného partnerství a být homosexuál už nějakou dobu není trestný čin. Na druhou stranu, v některých zemích mohou LGBT páry adoptovat dítě… a v některých ještě funguje i trest smrti.
Některé tresty za homosexuální pohlavní styk:
EVROPA:
všechny evropské státy podepsaly Deklaraci spojených národů nebo uzákonily homosexuální styk jako legální
AFRIKA:
Alžírsko, Maroko – 1 – 3 roky vězení
Angola – pracovní tábory pro nenapravitelné zločince
Džibutsko, Etiopie, Gambie, Kamerun, Keňa Libye – 5 – 14 let vězení
Ghana – mužský styk nelegální, ženský nejistý
Komory – zakázáno “chování proti přírodě”
Mauretánie, Somálsko – trest smrti
Nigérie, Seychely, Zambie, Zimbabwe – mužský nelegání (14 let vězení), ženský legální
Tanzanie – doživotní vězení
SEVERNÍ A JIŽNÍ AMERIKA:
Antigua a Barbuda – trest 15 let vězení
Barbados – trest smrti
Belize, Grenada, Jamajka – mužský ilegální (10 let vězení, ženský legální
Guyana – mužský ilegální (doživotí), ženský legální
ASIE:
Afghánistán – ilegální
Brunej – 10 let vězení
Írán, Jemen, Saúdská Arábie – trest smrti
Malajsie – 2 – 20 let
Barma – doživotí
Palestina – mužský ilegální (10 let vězení), ženský legální
Uzbekistán – ilegální pouze anální sex (3 roky vězení), ženský legální
Ještě bych tu chtěla napsat jednu informaci.
Teď se mi nesmějte, protože se opravdu často setkávám s dotazem (z řad lidí z mého okolí, kteří se s transsexualitou ještě nikdy v životě nesetkali – a tak tu posmívání není na místě), zda FtM a MtF mohou mít po ukončení přeměny své vlastní biologické děti.
Jediná možnost, jak mít u FtM biologické děti, je nechat si před začátkem přeměny odebrat vajíčka a pak je nechat dárcem oplodnit in vitro a oplodněné nechat odnosit partnerkou (v případě lesbického páru), což však znamená, že to bude vlastní biologické dítě, ale ne její. Rozhodně není možné mít biologické dítě po operaci jako muž – spermie prostě netvoříte, jelikož nemáte funkční varlata (můžete mít max. testilní implantáty (umělá varlata)).
U MtF je jediná možnost nechat zmrazit sperma, kterým bude poté partnerka oplodněna (opět pouze v případě lesbického páru).
Několikrát jsem se setkala s názorem MtF dívek, že něco tak hnusného a mužského, jako jsou spermie, nedokáží před zahájením přeměny ze svého těla vůbec vyloudit. I za cenu, že nikdy své vlastní dítě mít tedy nebudou.
Našla jsem ještě jednu zajímavou statistiku o počtech transsexuálů v ČR od r. 1942 až 2006.
Mezi rokem 1942 a 2006 bylo registrováno celkem 761 jedinců s diagnózou porucha pohlavní identity, z toho 269 MtF a 492 FtM. K přeměně pohlaví dospělo ve sledovaném období celkem 331 z nich (77 MtF a 254 FtM), tedy 44 %.
Po roce 1989 se zvýšil počet MtF ve vztahu k FtM – zatímco před rokem 1989 byl tento poměr 21 % ku 79 %, po roce 1989 to bylo 42 % ku 58 %.
Zatímco před r. 1989 byla průměrná délka léčby 55,03 měsíců, po r. 1989 je to již jen 33,78 měsíců.
Stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k rodičovství transsexuálů a homosexuálů

ESLP neměl mnoho příležitostí zabývat se výslovně problematikou rodičovství transsexuálů, většinou totiž řešil situace, kde nové, operativně změněné pohlaví takového jedince, odmítaly smluvní státy uznat.

Není pochyb o tom, že právo by mělo reflektovat změny ve společnosti, a to i s ohledem na lékařský a vědecký pokrok. V judikatuře ESLP se sice dosud neobjevil případ, z něhož by transsexuálnímu jedinci vyplývalo právo stát se rodičem v pohlaví odpovídajícímu jeho nové identitě, můžeme to však vnímat spíše jako dobrý signál, s tím, že evropské právní úpravy akceptovaly transsexuály bez ohledu na to, že nenaplňují všechny biologické znaky nového pohlaví. Jiná situace nastává u homosexuálních dvojic, pokud nezplodí potomka přirozenou cestou, otevírá se pro ženské a pro mužské homosexuální páry různá cesta. Lesbický pár může podstoupit proceduru umělého oplodnění, zažádat o adopci či obrátit se na náhradní matku, přičemž vždy záleží na tom, jaké podmínky pro jejich rodičovství nastavil domácí zákonodárce. Zatímco mužský homosexuální pár má možnosti více limitovány. Stranou pozornosti by zajisté neměl zůstat zájem dítěte, narodivšího se do tohoto “nového” typu rodiny. Je proto na zákonodárci a jiných vnitrostátních orgánech, aby reflektovali společenské postoje domácího obyvatelstva. Tuto jejich činnost nemůže ESLP svými rozhodnutími
nahradit, jak již mnohokrát judikoval.
Česká judikatura (PhDr. Olga Pechová)
Pokud se týče manželství uzavřených po provedení úřední změny pohlaví, tak se právní postupy nijak neodlišují od běžné praxe, neboť nejsou upraveny žádnými speciálními normami. Transsexuální lidé tedy po změně pohlaví mohou vstupovat do manželství a vychovávat či adoptovat děti společně se svým novým manželem či manželkou. Tento právní postup je obvyklý ve velké většině zemí EU a opírá se o článek devět Evropské charty lidských práv. V této oblasti existuje navíc relevantní rozhodnutí ESD, který v případě KB v National Health Service Pension Agency and the Secretary of State for Health (2004) rozhodl, že omezování tohoto práva je porušením Direktivy 75/117/EEC.
Někteří transsexuální lidé však vstoupí již v období před změnou pohlaví do manželství, k čemuž je vede snaha adaptovat se na své tělo a vyhnout se tak nutnosti řešit složité problémy spojené s transsexuální identitou. Tento jev je častější zejména u transsexuálních lidí ze starší generace a mnohem častěji se vyskytuje u translidí MtF než u translidí FtM. Nakolik je mi známo, tak tuto situaci v ČR oficiálně neupravuje žádná právní norma. České právo ovšem nezná možnost stejnopohlavního manželství, a proto komise posuzující žádosti o změnu pohlaví vyžadují jako podmínku schválení operativního zákroku rozvedení eventuálního stávajícího manželství. Tento krok však rovněž nemá jednoznačnou oporu v zákoně, takže by teoreticky mohl být soudně napaden. K podobné úspěšné žalobě došlo v sousedním Rakousku, avšak v České republice mi není žádný podobný případ znám. V některých zemích EU je pak tato situace upravena právní normou, která počítá s rozvodem jako s regulérní podmínkou pro schválení změny pohlaví.
Mnohem důležitější než samotná úprava rodinného stavu je ovšem otázka rodičovských práv ve vztahu k dětem z těchto manželství. Toto téma vyvolává značné polemiky mezi psychology i právníky. Pozoruhodné ovšem je, že tuto oblast české právo nijak výslovně neošetřuje. V minulosti trvaly komise schvalující změnu pohlaví na tom, aby se transsexuální klienti písemně vzdali svých rodičovských práv, přičemž podle Reichlové a Procházky (2002) však tento postup nemá žádnou oporu v českém právním řádu. Otázkou se zabývala řada soudních instancí v Evropě i v jiných částech světa. Soudní znalec a specialista na problematiku translidí Richard Green (1992, 1998) studoval z psychologického hlediska život dětí transsexuálních rodičů, kteří v průběhu života svých biologických dětí podstoupili změnu pohlaví. Podle jeho výzkumu nemá tento fakt žádný významnější dopad na dlouhodobý psychický stav a duševní vývoj těchto dětí. V evropském právu však zatím neexistuje shoda při postupu v této oblasti.
V České republice se některé postupy v oblasti rodičovských práv translidí pohybují na hraně zákona. Modelovým je případ, kdy transsexuální člověk (MtF) byl v průběhu rozvodu nucen pracovnicí Odboru sociálně-právní ochrany dětí, k sepsání návrhu, ve kterém se vzdává práva na styk s dítětem. Jednalo se přitom o člověka s pozitivním vztahem k dětem a pečující o své děti v rámci rodičovské dovolené. Rovněž manželka (biologická matka dětí) neměla proti pokračování ve výchově dětí námitky. Při nátlaku ze strany sociální pracovnice byl tento postup popisován jako jediný právně možný a bylo vyhrožováno eventuální žalobou ze strany odboru sociálně-právní ochrany dětí a z toho vyplývající komplikace nejen při rozvodovém řízení, ale i při žádosti o zahájení procesu změny pohlaví. Takový postup je podle mého názoru nejen diskriminační, ale pravděpodobně by se dal i úspěšně soudně napadnout. Přesto se však nejedná o ojedinělý případ, ačkoliv tento postup nemá ani právní základ ani se neopírá o relevantní psychologická zjištění.

Translidé se velmi často dostávají do kolizí s pracovníky veřejné správy a ještě častěji se stávají oběťmi diskriminace. Tato skutečnost vyplývá velmi často spíše z neznalosti než ze zlé vůle. Je proto vhodné, aby pracovníci veřejné správy byli informováni, že tato oblast je v mnoha směrech upravena nejen českým právním řádem, ale i právem EU. Stále ovšem existují oblasti, ve kterých se translidé nacházejí v právním vakuu. Jedná se především o některé otázky rodičovských práv a ochrany osobních údajů respektive práva na soukromí. Tyto oblasti nejsou v současnosti dostatečně upraveny ani na úrovni českého ani evropského práva, přesto by si měli pracovníci veřejné správy uvědomovat, že se jedná o velmi problematická témata, která mohou mít soudní dohru i na evropské úrovni.

(Ačkoli se zrovna homoparentální rodina mě samotné zřejmě netýká, tyhle obrázky mě dojaly až k slzám. Je v nich tolik lásky. Mnohdy více, než v jiných tradičních rodinách. Takovéhle rodiny (pardon, že si musím zase rýpnout) na Slovensku po schválení letošního zákona o rodině nikdy nikdo neuvidí… Podle mě nelidské, necitlivé, nerozumné rozhodnutí hodno (v tomto ohledu) zaostalého státu.)
Ach podívejte se, jak ty děti trpí…!
Pane Klausi.
Tohle tedy vážně ne…
Václav Klaus je odpůrce registrovaného partnerství i adopcí homosexuály, kterou ale zákon registrovaným zakazuje. Podle Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) exprezident jen posiluje stereotypy. Podle členky vládních výborů pro práva dítěte a pro sexuální menšiny Džamily Stehlíkové Klaus karikaturou útočí na děti, které se dvěma matkami či otci vyrůstají, a přispívá k netoleranci.
Také podle Stehlíkové dětem se dvěma matkami či dvěma otci nic nechybí a problém z kresby neřeší. Uvedla, že zná mnoho takových fungujících rodin a děti jsou v nich šťastné. Stehlíková míní, že bývalý prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance.

“Na prvním místě by měl být zájem dítěte. Když bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké,” míní Stehlíková. Výbory, v nichž zasedá, jsou součástí rady vlády pro lidská práva.

Tak abych to všechno shrnula do jedné věty.
S transsexualitou mají mnohem větší problém dospělí, než děti, které potřebují především lásku rodičů a to je taky to nejdůležitější, co ve svých chytrých hlavičkách řeší.

17 komentářů

  • b

    bluemoon

    Soud rozhoduje předběžným opatřením na něčí návrh, pokud k tomu shledá nějaký vážný důvod a to  bez přítomnosti toho druhého. Ze zákona pak musí soud do jednoho měsíce nařídit ústní jednání a rozhodnout o pokračování. Pokud k žádnému novému návrhu nedojde, pak předběžné opatření zaniká a vchází v platnost původní rozhodnutí, např. o styku s dítětem. Nelze tedy podmiňovat předběžné opatření podmínkou, že platí do doby dokud k něčemu nedojde, např. dokud si někdo neopatří podklady. To by musel soud rozhodnout o zákazu a pak ho v líčení znovu potvrdit, když píšeš, že to už trvá tři měsíce. V tom případě by už rozhodoval v rozporu jak se zákonem o rodině, tak i s novým občanským zákoníkem. Změna pohlaví není důvodem, pro který by se měl znovu upravovat styk nebo něco, proč by soud měl rozhodovat o jeho zákazu. Byla jsem v podobné situaci a bejvalá tohle zkoušela každý rok. Ať se mi Péťa ozve.

  • A

    A.

    Já myslím, že to dítě prostě za čas přirozeně "přepne". Však kolem sebe běžně vidí, kdo je muž a kdo je žena, tak časem přehodí i na model dvou maminek. :-) Pokud ho mají oba rodiče rádi, vycházejí spolu, umí se spolu dohodnout a jako dospělí lidé řešit problémy, nemyslím, že dítě může být jakkoli frustrované. I pokud by si snad homosexuální pár adoptoval potomka, nevidím v modelu rodičů stejného pohlaví problém (tedy dítě by nevidělo klasický mužský a ženský vzor alespoň v novém partnerství jednoho z rodičů). Dítě formuje prostředí, v němž vyrůstá, celkově a potřebných vzorů ve svém okolí má dost.

  • b

    bluemoon

    Já to dotáhla tak, že při každém pokusu o zákaz styku jsem si podala protinávrh a už mám téměř rovnocenný styk. Nicméně při každém bránění ke styku i přes soudní rozhodnutí je možné se domáhat vykonání rozsudků přes hrozby pokut nebo dokonce hrozbou trestného činu maření výkonu soudního rozhodnutí. Je to na delší dobu to rozebírat a každý případ je individuální. Poradit mohu…Rozhodně to chce začít tím, že se rozhodnete to nevzdát a chtít si prosadit svou. Taky jsem svou dceru neviděla půl roku, ale vše jsem studovala sama a dělala doslova na koleně a učila se mluvit cizí řečí(před soudy a sociálními pracovnicemi). No bylo to špatné, bylo mi do breku, byla jsem sama proti všem. Nakonec to vše skoro dobře dopadlo.

  • M

    Michal

    Rozsekala mě žirí a hlavně to, že ten Pluto se má venčit, ale jídlo žádný. Zatímco "žirí" má dostávat 2x denně, nepřipadá si Pluto diskriminovanej?:D

  • T

    Tereza

    [5]: :-) Michale, žirí je velká, potřebuje hodně potravy. Pluto si sem tam něco uždíbne sám. Ale příště se Kačenky zeptám, čím ho mám krmit. Musím mu dopřát stejnou péči, jako žirí 🙂

  • b

    bluemoon

    Michale nevysírej!!!…jde vidět, že žádný děti ještě nemáš…Je jasný, že musí jíst oba, ale chce to pravidelný režim u obou, tak jako si dítě čistí zoubky. Žirafka musí jíst dvakrát denně a Pluto se musí venčit, péče o oba je rovnocenná a to kvůli tomu, že na oba musíš myslet stejně. Ne víc a ne méně, oba jsou na tom stejně a je možné pozorovat i sociální myšlení. I kdyby to jednoho z nich nějak omezovalo, tak je to právě z pohledu dítěte pro něj to správné. Je na nás, aby jsme mu rozšiřovali obzory a ne jej ponižovali, že něco dělá chybně. Rozhodně dvakrát krmit Žíru a pravidelně venčit Pluta a pokud nevím, tak se(dítěte) zeptám 🙂

  • M

    Michal

    bluemoon: O tom jestli já mám nebo nemám děti víš exkrement, tak si to neber do huby. A nevysírej sama, když nechápeš význam smajlíků, je to čistě tvůj problém.

  • b

    bluemoon

    To že já nechápu, že napíšeš exkrement a já se přesto nesnažím chápat tebe ale to dítě, je mi tvůj koment pořád za exkrement. I když použiješ 10 takových smajlíků, tak tě pořád nechápu, když ty se nesnažíš pochopit dítě a přesto napíšeš dvojtečku a velké d, že to tvůj názor v něčem omluví.

  • b

    bluemoon

    Mne je vlastně úplně jedno, co zde řešíte/me…Jestli bude Petra chtít se ozvat, tak kontakt předat můžeš…víc se do diskuzí zapojovat nechci…

  • M

    Michal

    bluemoon: Nezajímá mě tvůj názor na můj názor. Vlastně mě nezajímá tvůj názor na cokoli, včetně nepochopení psaného textu.

  • S

    Sara

    Tak to s tim zrikanim se rodicovstvi me teda extra nastvalo. Doufam, ze to neni pravidlem? Jinak jsem nasla jeste tohle, zajimavy je posledni odstavec, ktery se tyka CR. Vypada to, ze se nase legislativa neposunula k nicemu lepsimu…

  • S

    Sara

    [15]: Sarko,s timto s tebou naprosto souhlasim. Nechapu proc me v nasi zemi budou nutit k tomu abych se rozvedla s moji manzelkou a musela podstoupit SRS k uredni zmene. Takze pozaduji rozbiti naprosto funkcni a spokojene rodiny jen kvuli tomu, ze jsou lide stale dost primitivni v pohledu na to co je pohlavi. Navic mame s partnerkou v planu i dalsi deti a jako registrovane by jsme v tomto byly dost limitovane. Ja se u sexuologu nebudu tajit s mym nesouhlasem s postupem v CR, ale stejne mi to nepomuze, nevim jak bych mohla tento system zmenit a urcite ne jako osamela bojovnice bez spousty lobistu :(. Takze asi zustanu jako fyzicka zena bez spravnych "papiru". Jsem z toho pekne znechucena. Je sice pravda, ze je mnoho statu, kde je to horsi, ale jsou i lepsi zeme, takze to neni omluva k tomu nic nemenit a byt spokojena se zdejsi situaci. Ale nevim co s tim dleat krome ziskani obcanstvi jinde(coz je nerealne)…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.