Přeměny

O bezdůvodném smutku

Je mi strašně smutno a nevím z čeho.
Nechci psát o smutku, ale celou mě pohltil.
Tenhle stav jsem ještě nikdy neměla a nechápu, proč ho mám zrovna teď na den přesně 4 měsíce od začátku HRT. (Já mám vlastně takové malé výročí!)
Je mi smutno z toho, že je večer, že jsem tu sama, že tu nemám naší schoulenou vrnící kočičku, že v Iráku unesli 145 dětí, že je konec jara, že někteří lidé umírají, že někteří lidé mají jen pár roků života, že někteří lidé nikdy neudělají ten první krok, že tu není Kačenka, že tu není Darinka, že je venku prázdno a pusto, jako kdybych v tomhle městě žila jen já.
Chce se mi jen ležet a poslouchat písničky.
Nemyslet na nic, i když vlastně nemám důvod na něco smutného myslet.
Šla jsem do sprchy se vybrečet. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a prohřát se horkou vodou.
Tak se to přeci vždycky dělá, aby nás nikdo neslyšel…
A já jsem tu v bytě přitom sama.
Viděla jsem v té vaně jednu moc krásnou blonďatou hlavu a oči plné slz. Ty slzy jsem stírala, ty vlasy jsem hladila a utěšovala člověka, na kterém mi tehdy záleželo nejvíc na světě. Tenhle obrázek, kdy jsem viděla poprvé plakat mojí bývalou manželku, protože jí umřel děda, mi z hlavy nikdy nezmizí.
Já se zatím dívala v obýváku na zprávy a těšila se, jak ke mě přijde a já si jí přitisknu k sobě.
Ale pořád nešla. Tak jsem o ní začala mít strach.
Proč se stydíme za naše slzy?
Nemůžeme je zastavit.
Ale potřebujeme je.
Nevím, proč myslím zrovna na svojí ex. Není to konkrétní důvod smutku. Rozesmutňuje mě všechno a v historii se najde momentů, které těch slz dokáží vyvolat…
Není neděle večer po vrácení Kačenky a mě je takhle.
Mě, která všude hlásí, jak je pořád v euforii a neví, co je smutek.
Ale to je normální.
Zrovna mi napsala Monika z Anglie, že už jsem sem dlouho nedala žádnou videopřeměnu z youtube.
To je fakt. Spravím si náladu nějakou hezkou povedenou přeměnou.
Nejste náhodou někdo v pondělí 23.6. v Praze?
Mám tam po poledni 7 hodin volna, tak kdyby jel někdo kolem, ráda se přitulím 🙂 Teda připojím.
A to jsem měla odpoledne takovou radost.
Lucka mě naočkovala, abych natočila nějaké své video, kde je slyšet můj hlas.
Zkoušela už jsem to včera a začalo mě to bavit, takže jsem ho natočila, ale nejde zkopírovat z karty.
Píše to: “nelze zkopírovat – parametr není správný”. Přitom ve foťáku pustit jde.
Parametr není správný.
Kdo tyhle hlášky vymýšlí?
Je ti smutno? Parametr není správný.
Máš hlad? Parametr není správný.
Sorry. Nějak se s tím poper.
Zbyla mi velká kynutá tvarohová buchta od oběda.
“Holky nesní všechny čtyři buchty!”, 🙂 upozorňovala mě kolegyňka, když jsem si k ní přisedla.
🙂 Měla pravdu.
Holky nesní všechny čtyři buchty.
Klukům to problém nedělalo.
Tak si aspoň teď zamlsám.
Trošku mi na ní tedy u oběda vadil ten mravenec, ale skončil odpinknut nevím kde.
Napekla bych buchty, ale nemá je kdo jíst.
Jsem tu sama.
Celý plech buchet nesním. I když dám mamce, ségře, do práce, tak mi jich pořád zbyde tolik.
Ráda peču s Kačenkou, ale ta sní tak jednu.
Nebo s Darinkou – ona je gurmánka jako já 🙂
Radost mi udělala ještě jedna věc.
Ulice, ve které bydlí moje mamka, byla jedna z posledních ve městě, kde ještě neprojelo autíčko Google StreetView.
To jsem věděla, ale co jsem netušila bylo, že když vylezu z domu mamky, proti mě se zrovna bude tohle autíčko s německou značkou, s koulí z objektivů na střeše a velkým nápisem Google StreetView otáčet. Byla jsem od něj asi metr 🙂
No bezva. Já se taky musím připlést do všeho.
Rychle si upravit vlasy!
Aha, tak to už je asi pozdě 🙂
Doufám, že mi aspoň vyretušují tvář. I když mě osobně je to jedno.
Vyfotila jsem si ho a pak ještě jednou, když jsem ho pouštěla na výjezdu z úzké odbočky a naskenovalo tak hezky celé mé autíčko s růžovýma kytičkama 🙂
Jůů 🙂
Autíčko Google skenuje mě a moje auto 🙂
Zjistila jsem, že to psaní tady mě uklidňuje a přivádí na jiné myšlenky.
Ale stejně se těším do postele, i když už jsem před dvěma hodinami na chvilku usnula. Jen jsem držela foťák a přehrávala si nahraná videa a najednou už si nic nepamatuju.
A taky jsem zjistila, že mě uklidňujete vy.
Do tohohle mého přemýšlení o smutku mi přišel e-mail, kterých už mi přišla spousta a jsou všechny úplně stejné jako přes kopírák, ačkoli je psaly různé osoby.
Mám úplně chuť tu o tom napsat, protože to jsou první jiskřičky v našich životech, naše první krůčky do neznáma…
Pamatujete si ještě vy ten svůj první krůček o jeden schod výš? 🙂 Ten úplně první!?
Ten první moment, kdy jste to úplně poprvé někomu řekli?
Je mi obrovskou ctí, že jsem zrovna já tou, komu to některé z vás řekly poprvé. A nikdy ta slova nenechám bez odpovědi. V každých je tatáž obava, jakou jsem před 2 lety vyslovovala i já: Vůbec nevím, jestli mi odepíšeš, ale já jsem šťastná, protože jsem ti mohla napsat.
“Včera jsem náhodou na netu narazila na Tvůj blog.S každým dalším příspěvkem cítím, jak moc jsme si podobné. Až na jednu věc. Ty jsi měla odvahu na ten velkej, vnější coming out. Já jsem jen u toho vnitřního. Jinak je to, jako kdybys psala o mně. Od školky jsem byla pěkná holčička, která si nerada hrála s kluky, která se sestřenkou přebalovala panenky, půjčovala si její kalhotky, sukýnky a šatičky a o prázdninách s ní chodila na hřiště jako její kamarádka. A pak přišla puberta, hormony a bylo po iluzi.
Taky jsem Lucku zkoušela mockrát zabít, ale ona, potvora, vstala z vlastního popela a byla ještě silnější než před tím.
Mám ženu, se kterou si moc nerozumíme, a čtyřletou dceru. S tou si rozumím až moc. Takže přesně ten malér, co popisuješ. Kdybych se rozhodovala jen sama za sebe, nebylo by co řešit… Ale takhle? A tak Lucinka vystrčí růžky jen, když je sama doma. Neumíš si představit, jak Ti rozumím. Z hlouby duše…
Jsi první člověk, kterýmu jsem se přiznala. Kromě sestřenky, ale ta to určitě brala jako dětskou hru. A v dospělosti jsme o tom nikdy nemluvily. Jsem moc šťastná, že jsem Ti tohle mohla napsat.
No nebudu se už víc rozepisovat, asi bych to obrečela.”

Pamatujete na tyhle pocity? Na ty slzy? Na to zoufalství, beznaděj? Na ty nekonečné pokusy to zabít? Zabít navěky to, kým doopravdy jsme… A potom na první záblesky naděje? Na první úsměv a radost? A na to obrovské nadšení?
Jsme všude a budeme tu pořád. Hanka je ve vlaku, který nikdy nedojede do cíle. Nastupují do něj pořád noví a noví “cestující” a ti, co už do cíle dojeli, zase vystupují. Jen Hanka tam zůstává.
Chtěla bych vzkázat Lucce, co mi před chvílí poprvé napsala a pustila tak tu Lucku v sobě zase o kousek víc do světa a taky všem lidem na jejím místě:
Své pravé identity se nikdy nezbavíte. Nemůžete jí zničit. Můžete jí jen pustit dál do svého života, do tohoto světa, ve kterém to možná není jednoduché, ale všechno je lepší, než žít s maskou. Je to jednodušší, než to vypadá.
My už jsme to pochopily (že holky?).
Kdy to pochopíte vy? 😉
Odkládat to není neutrální řešení.
Je to špatné řešení.
Vidíte snad, že bych trpěla? 🙂
Nebo že bych litovala jakéhokoliv rozhodnutí?
“Můžete zavřít oči před tím,
co nechcete vidět,
ale nemůžete zavřít své srdce před tím,
co nechcete cítit.
Johnny Depp”
Tím, že jsem navečer smutnila, jsem neměla náladu vůbec na nic a myslela jsem si, že dnes ani nic nenapíšu. Ale ono napsat občas i o smutku neuškodí. I ten je součástí našich životů a přeměn. A tvářit se, jakože neexistuje, je nesmysl.
Původně jsem měla v plánu si zase do hladka oholit nožky a vzít si zítra sukni, kterou jsem tu dnes ráno tak řešila, protože bylo jen 6 stupňů, ale teď jsem ráda, že jsem vysprchovaná a zachumlaná v dece u PC.
Jen to pošlu, vklouznu do peřin, ať zase v práci zítra neusínám 🙂
A vy, co zase náhodou narazíte na můj blog, klidně pište.
Máte víc síly, než si myslíte.
Je pravda, že bych se k některým starým článkům (hlavně z dob, kdy tenhle blog zmodral) raději nevracela, ale to je taky součást té cesty.
Tak a teď ta slíbená nová přeměna (speciálně pro Moniku z Anglie 🙂
Protože se chudák celý den pekla na anglickém sluníčku ve vedrech ve svářecí kukle.
Teda holky, co vy někdy vyvádíte za věci? Já normálně koukám 🙂
A rovnou sem dám ty přeměny tři, protože se mi chce! 😀
Hm, tak mám pocit, že budu zase brečet, když vidím zase to rozkvétání… :/
Brooke z Kalifornie už znám dlouho, ale teprve teď jsem viděla její video. A u něj tedy nějaká ta slza ukápla. Protože ona je tak krásná!!!
Dám sem hned dvě fotky pro porovnání.
Zase ten kontrast před a po.
Zjistila jsem, že mě fascinuje ta ženská krása. Ne sexuálně, ale tím, kde se jí najednou vzalo tolik? Té bezedné krásy?
Jamie, 21 let, USA
Není pochyb, že je to žena. Že všechny tyto ženy jsou 100% ženy.
Na začátku klipu jsou skvělé fotky, které dokazují jen to, jak se Jamie snažila zabít tu ženu v sobě a tak je tam Jamie rybář, Jamie hokejista, Jamie fotbalista, lovec 🙂 Samé vyloženě mužské činnosti.
Ale nějak to asi nepomohlo… 🙂 A je to dobře, protože takové krásné slečny by taky byla škoda.
A ještě jedna věc mě na Jamie zaujala. Ve svém 14 dní starém videu u posledních fotek uvádí, že je 10 měsíců na HRT, ale 1 rok full time!
To znamená, že už si dovolila začít full time dva měsíce před HRT!
Jo to se tak někdo má, když si tohle může dovolit 🙂 Ale je to jen důkaz, že to JDE!
Je na každé z nás, kdy co uděláme.
Já to měla přesně naopak. Full time mi začal 2 měsíce po začátku HRT a jsem šťastná, že jsem ten krok udělala takhle brzo. Nebylo na co čekat.
Jamie ve videu říká, že tohle rozhodnutí jí zachránilo život…
A do třetice – tahle slečna si říká “transgamer“. Jméno jsem nikde nenašla. Patří mezi ty, které slovo “trans” uvádí skoro všude, zatímco jiní se tím chlubit nechtějí. I to je způsob přijetí své identity.
Ta proměna je parádní a až do poslední chvíle jsem nevěřila, že to fakt dopadne takhle. Stačilo jí k tomu 8 měsíců HRT.
Všechny tři holky mají své vlastní krásné dlouhé vlasy a je radost vidět, jak všechny tři rozkvetly.
No, ty moje chabé čtyři měsíce HRT proti nim…
Ale dnes zrovna kolegyňka říkala: “Jéé léto, to už abysme začali kupovat vánoční dárky a je tu nový rok!”
Tak jsem jí to nadšeně odsouhlasila a řekla, že pro mě je fajn, že to tak letí. Potřebuji se z téhle mezifáze dostat co nejrychleji (i když to urychlit nejde 🙂 Protože čím víc času uplyne, tím budu mít delší vlasy, větší prsa, hladší pleť po hromadném ničení vousků, atd. atd.
Potřebovala bych stisknout tlačítko FAST FORWARD
Nedokážu pochybovat o tom, že to jde. A nedokážu žít ve světě, kde bych tomu nevěřila.
A jde se spát.
Prosím žádné smutné sny.
Děkuji.

11 komentářů

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.