• otєrєzє.cz

    To jsi ty

    Fotky už z tohoto blogu zmizely, ale přeci jen sem ještě jeden obrázek, na kterém jsem já, dám.
    Nakreslila mi ho Kačenka k narozeninám se slovy: To jsi ty.
    Upusinkovala bych jí za to.
    Takže to jsem já.
    Na obrázku mám také kulaté fialové náušnice. To jsou úplně nové třpytivé náušnice, které jsem dostala od kolegyňky a Kačenku nadchly stejně, jako mě.
    V sobotu jsme s Kačenkou byly v divadle, takže jsme si obě užily strojení a zdobení až až.
    Mojí dceru mi dosud nikdo nenahradil a ani nemůže.
    Už tu zase není. A jako každou neděli večer jednou za 14 dní po celé předešlé tři roky tu slyším její bezstarostný smích a uklízím její hračky, šaty, které navrhla a rozvěsila pomocí kolíčků po celém bytě nebo hrníček s nedopitým čajem.
    Za poslední tři roky se změnilo téměř všechno.
    Jen ty nedělní večery ne.
  • otєrєzє.cz

    Muži s naftou

    Některé ženy dostávají od mužů k narozeninám šperky,
    některé ženy jsou zvány na večeři,
    některé dostanou růži.
    Mně dávají muži NAFTU!
    Proč zrovna já musím mít kolem sebe tak svérázné muže?
    Vím že to oba myslí dobře a že mi chtějí udělat radost, protože mohou, i když jsem oběma řekla, ať to nedělají.
    Navíc naprosto na sobě nezávisle.
    Jste moc hodní.
    Ale kam to mám proboha lejt?
    A tak pořád
    MARNĚ ČEKÁM
    na svojí
    první
    jednu
    jedinou
    “obyčejnou”
    červenou
    růži
    z lásky,
    kterou jsem ještě nedostala.
    🙂
    (Komentáře nejsou povoleny.)
  • otєrєzє.cz

    Vlasy s tatarkou

    Někde v levém menu mám už hodně dlouho napsané (a stojím si zatím), že miluji “vzduch a pramínky vlasů v něm létajících do tváře“. Ano, vzduch ano. Ale, co když fouká vichr? 🙂 Jak to vidím já? A jak to asi vidí muži? 🙂
    Loučím se při včerejším online rozhovoru s Markétkou:
    Já: “Tak se měj hezky. Venku je krásně.”
    Markétka: “Ale ten vítr je naprd. To už asi taky znáš, když ti vletí vlasy až do krku?”
    “Vítr nesnáším! Pořád mě cuchá. 🙂 jooo vlasy v krku – z toho mám záchvaty.”
    “Jsem nervózní už jen když se přilepí na rty, protože co si budeme povídat, jsou jen kousek od krku.”
    “Ale dneska jsem vylezla z auta a vítr tak dokonale rozčechral mé vlasy, že šel kolem mě takový sympaťák a normálně ze mě nemohl spustit oči – ony ty vlasy ve větru dost chlapů tak nějak přitahuje. Asi si říkal, co je to za čarodějnici. — No přesně. Já si teď pořád vlasy jím, protože mají tak blbou délku, že mi končí v puse.”
    “A mají takovou divnou chuť, že? Hlavně obarvený vlasy jsou fakt mňamka.”
    “Jo – hlavně, když už jsou už z oběda od tatarky.” 🙂
    Co je na větru ve vlasech vlastně špatného? 🙂
    Za nic na světě bych si své vlasy nezkrátila! Vychutnávám si jejich délku, navzdory jejich každodenní konzumaci a vytahování z pusy 🙂 To samozřejmě trošku přeháním. Ale mnohdy mi ani sponka nepomůže. Přitom do culíčku a jiných podobných vlasových útvarů to ještě až tak nejde, protože na to jsou zase moc krátké. Když už, tak se mi líbí dva culíčky, ale to je mi zase vyčítáno v práci, že dva culíčky holky po třicítce přeci nenosí. “No podívej se tady na naši 50letou kolegyni a na ty její dva culíčky!”
    “Já je vidím a nemám s tím problém :)”.
    Stejně mi je o víkendu vždycky Kačenka nadšeně učeše.
    Vlasy jsou něco, co je první, čeho si na ženě všimnu. Sama u toho pak přemýšlím, jak dosáhla svého účesu a porovnávám ho se svými vlasy. A pak se rozplývám blahem, když mi někdo (třeba jako Tom) řekne: “Ty máš úplně ženské vlasy! Takové žádný chlap nemá. A jak se ti lesknou.”
    Mám šampón něco jako “million diamonds” na lesk a ještě levandulový kondicionér, co tak úžasně voní, taky na lesk. (Nepřipadá mi, že bych to přeháněla. Jen se mi to prostě líbí :). A můžu si se svými vlasy dělat co chci! To je na tom úplně to nejlepší. Moc se těším, až zase půjdu ke kadeřnici, u které už jsem byla někdy koncem ledna, abych to měla sestřižené do nějakého tvaru k únorové komisi.
    Za rok povyrostou o dalších 15-20 cm a to bude moment, kdy zvážím, do jaké délky ještě půjdu. Ale chtěla bych až k lopatkám – o tom jsem si kdysi jen snila a teď najednou můžu. Najednou můžu tolik věcí, co jsem dříve nemohla!
    Vlasy jsou jedna z mnoha věcí, které mi dělají obrovskou radost. Když se každé ráno češu do práce, vzpomenu si na obrázek, který jsem kdysi ze zoufalství vložila do svého videa “Poselství z mé duše” (odkaz na video je někde vlevo v menu, ale není moc veselé, tak už k němu moc nevracím).
    7.7.2012. Sedím v pokoji, který mi uvolnila mamka, protože jsem neměla kam jít. Je to měsíc, co jsem opustila ty, které jsem milovala ze všeho nejvíc a nevím, co mám dělat. Jedno zoufalství se tluče s druhým. Chybí mi manželka s Kačenkou. Ale taky mi chybí ženskost, kterou už jsem tolik potřebovala a nedokázala jsem se zabrzdit. Dvě pro mě neslučitelné věci. Dvě věci, které potřebuji…
    Tehdy to byl opravdu boj. Který jsem ale vyhrála. Mám téměř vše, po čem jsem tehdy před třemi roky tak toužila a všechno mi připadalo nedosažitelné. Má bývalá žena má svůj vlastní život, svoji rodinu a je (nebo by měla být) šťastná. A o svojí Kačenku jsem taky nepřišla.
    (Obvyke přeměna netrvá u známých sexuologů tři roky, ale rok, to jen já jsem si to takhle nesmyslně prodloužila. Ale asi to tak mělo být, abych přišla na věci, které jsem potřebovala ve své hlavě vůči své tehdejší manželce vyřešit. Pokud ovšem někdo touží podniknout čtyřletou přeměnu, doporučuji vřele MUDr. Hnídka v Ústí nad Labem nebo MUDr. Zbytovského v Hradci Králové. Ten hradecký je vůbec perla (někdo má třeba lepší zkušenost, já ne). Když k němu přišla Janička, které už je něco přes 45 let, odbyl jí se slovy, ať si ještě rozmyslí, jestli chce do nějaké přeměny vůbec jít a ať už k němu nechodí. Prakticky jí řekl, že to už nemá cenu. Ať to radši zabalí.)
    To, co mám teď možnost vidět na jedné slečně od hradeckého sexuologa mě jen přesvědčuje v tom, že nechápu holky, co neskončí u některých ze známnějších sexuologů, kteří mají s transsexualitou zkušenosti. Ale tohle mi nepřísluší kritizovat. Chápu, že vyděšení rodiče navštíví kolikrát toho nejbližšího sexuologa s obrovskou důvěrou a netuší, že někde to jde i jinak a rychleji. Sexuolog jako sexuolog. Tak to tu zrovna ale neplatí.
    Podle mě má smysl obrátit se na tyto: Fifková Praha, Procházka Praha, Entnerová Olomouc, Beran Plzeň. Konec.
    Tak budete muset dojíždět no! 🙂 Myslím, že to ale stojí za to. V zájmu těchto sexuologů je přeměnu co nejvíce urychlit, protože tu jde přeci o nás. Ne o ně.
    Nechtěla jsem tu rozdávat rady zrovna tohoto typu. Výběr lékaře je na každém z nás. Ale asi jsem to potřebovala říct.
    Čtyřletá přeměna u MUDr. Hnídka je taky parádní počin.
    Vždycky říkám, že důležitý je pro mě výsledek, ale tady bych si dovolila trošku upozornit na jeden detail: Pokud bude má přeměna probíhat nejvyšší možnou rychlostí, stane se to, co se stalo mně, že kolikrát ani vlastní sousedé nezaregistrují, že jsem nějakou změnou prošla a pak mě vítají na “novém bydlišti” nebo se ptají, do kterého patra jedu (no na to samé, co vy, milá paní sousedko, protože už tu s vámi bydlím 12 let, ale moc mě těší, že se ptáte :).
    Zatímco pokud má přeměna trvá čtyři roky, všechno je čtyřikrát pomalejší, neuvěřitelně se to táhne, protože milí lokální páni sexuologové využívají této jedinečné příležitosti mít mezi svými pacienty transsexuála, kterého za celý život viděli jen jednou nebo dvakrát (někteří dokonce nikdy), tak toho se přeci musí využít a vyzkoušet si na něm úplně všechny možné i nemožné pokusy. Takhle se získávají zkušenosti. Na to já ale nemám čas. Svůj život žiju jen jednou.
    O čtyřleté přeměně u MUDr. Hnídka vím už od dvou slečen. Shodou okolností jsou obě z mého města. Ta jedna se za ty nekonečné čtyři roky tak důkladně dostala do povědomí poloviny občanů tohoto města, že se raději odstěhovala za hranice. Je to logické, protože během těch čtyř let přeměny stihla potkat více lidí a častěji, než já za pouhý rok, i když si taky uvědomuji, že žít tam, kde o mé minulosti nikdo nic neví je super pocit. (Ale je to opravdu potřeba? – Opět velmi individuální.)
    Při pohledu na fotku z mého poselství, kde si toužím v roce 2012 česat dlouhé vlasy, mi potom ale vzhledem k tomu přijde řešení malicherností, jako jestli žena má pindíka nebo ne, naprostou prkotinou. To jsou témata, se kterými přichází úplně cizí lidé, ke kterým jsem měla potřebu se vyjádřit (což mívám často) a která ale nikoho nezajímají. To nechť si vyřeší každý sám v sobě.
    A pak mi vkročili do života jiní lidé. Někteří úplně noví, někteří mě dokázali chytnout v těch nejtěžších chvílích doslova i obrazně za ruku (viď Moní) a mně došlo, že slogan, který používá McDonalds ve své reklamě: “Když cítíte podporu, dokážete všechno na světě“, je vlastně neuvěřitelně silný a pravdivý.
    Dnes mám sváteční den a v práci nejde do 12 hodin elektřina, takže jde naše kancelář výjimečně od 12 hodin do práce, proto si tu teď můžu takhle v klidu psát a užívat si rána bez ranního shonu. Venku bude dvacet stupňů, je úplně modrá obloha a já mám zase tu svou radost ze života, takže ve sváteční den budu i svátečně oblečená a to mi tu radost ještě znásobuje. Navíc mi má odpoledne přijít takový sympatický obchodní zástupce a tak musím přeci na takové jednání vypadat k světu 🙂 (A zítra taky. :).
    Miluju, když češu si vlasy, když maluji si své řasy, když si ráno vybírám, v kterých botách vyrazím, které náušnice budou se dnes třpytit pod mými vlasy, co mi vítr ve městě nadzvedává, když se na mě venku usměje muž v červeném tričku a klapot mých podpatků je slyšet po celé ulici. Když sedím s nohou přes nohu na lavičce v parku a nastavuji svou tvář sluníčku, když mi v poště přistane krásný vzkaz od úplně neznámého člověka nebo když otevřu ráno skříň a vidím tam šaty, které na mě čekají hned jako první po mých prvních dívčích narozeninách a které tu mám, abych jednou (už brzo) tohle mé narození oslavila…
    Dnes se jen tak raduji ze svých vlasů, ze svých šatů, ze života a ze života ostatních dívek, které jsou kolem mě a na kterých vidím, jak rozkvetly.
    Však je také jaro 🙂
  • otєrєzє.cz

    Neviditelná

    Každý rok se mi za poslední tři roky vždycky v dubnu opakuje jeden zážitek. Přišla jsem na to až letos, protože jsem se právě vrátila z divadla, ve kterém jsem byla i v dubnu 2012 a v dubnu 2014. (Duben 2013 patřil do mého patnáctiměsíčního vybočení, ve kterém jsem přeměnu přerušila a naivně si myslela, že se moje žena vrátí a že Terezu v sobě definitivně zabiju, což byl samozřejmě nesmysl).
    V dubnu 2012 jsem napsala článek s názvem “Role jsou rozděleny” a v dubnu 2014 zase článek “Dokonalost geometrie“. Oba články vznikly na základě mé návštěvy v tom samém divadle a články nosím neustále v hlavě a přemýšlím o nich. O tom, jak role jsou rozděleny už při narození a nikoho nezajímá, že chlapec si chce hrát s panenkami zatímco dívka všechny nutí, aby jí říkali Jirko.
    V obou předešlých případech jsem byla v divadle na vystoupení mojí Kačenky, ale letos už je v první třídě a tak žádné vystoupení neměla. Letos jsem byla na zkoušce takové obdoby soutěže Miss, ale pro menší děvčata, ve které soutěží i moje neteř. Jde o soutěž finalistek ze všech okresů severočeského kraje a pořádá jí modelingová agentura, která je jednou z nejznámnějších a nejstarších v ČR, shodou okolností je ve stejném městě, ve kterém bydlím a tak jsem tu po mnoho let žila obklopovaná zprávami z modelingu o jménech, která se později stala finalistkami Miss ČR, Europe apod. (Kateřina Průšová, Eliška Bučková, Kateřina Stočesová…) Mé kamarádky mi vyprávěly, jak chodí na modelingové kurzy, jak se tam učí chodit, chovat a vypadat dokonale žensky. A pak jsem některé z nich najednou viděla v časopise, v televizi nebo na plakátě OpenCard a měla o čem přemýšlet. Svíralo se mi srdce při pohledu na všechnu tu krásu a hlavně ženskost, o které jsem tehdy jen tiše snila a věřila tomu, že já nikdy ženou nebudu, protože to prostě nejde.
    Když jsem dnes byla v divadle a sledovala ty šikovné holky, opět jsem si vzpomněla na své dva články z tohoto divadla a opět jsem přemýšlela o rozdaných rolích.
    Proč se vlastně pořádají soutěže Miss? Soutěže krásy?
    Odpověď je úplně jednoduchá a ví jí každý: Protože ženy jsou krásné. O nic jiného tu nejde. Zase jen o tu krásu. (Naštěstí se dnes tak trošičku (nepatrně) kouká i na to, aby taková žena měla něco v hlavě, ale řekla bych, že tohle až tak v tomto případě důležité není, protože její tvář k nám nepromlouvá skrze obálky časopisů přímo, ale je pouze sdělením o kráse její tváře.) Pakliže je žena krásná a současně má něco v hlavě, tak je nejspíš velmi úspěšná.
    O kráse žen se píší romány, skládají písně, jsou nekonečnou inspirací a už tisíce let jsou z ženské krásy muži “na větvi”.
    Teď žijeme v době, kdy se pořádají soutěže, které jsou doslova napěchovány ženskou krásou. A když jsem se dnes dívala na ty malé dívenky, občas jsem nechápala, jak mohou mít už v tomhle věku tolik ženských pohybů, tu dokonalou modelkovskou chůzi a jednoznačně o nich mohu prohlásit, že tohle jsou opravdu ženy (i když ještě malé).
    Takže je to krása – bohužel i ta vnější, kterou vidíme – která je pro ženu důležitá a ač se lidé, kteří nejsou povrchní, snaží najít na člověku i vnitřní krásu, ta vnější osloví každého. Protože je vidět.
    To proto to mají ženy v životě těžší než muži. Není-li žena krásná, je to totéž, jako by byla mužem (jak prohlásil nedávno Leoš Mareš).
    Ale o tom jsem až tak mluvit nechtěla. Jen jsem si uvědomila, že krása souvisí velmi úzce s ženskostí a mnohdy stačí opravdu málo (stačí být jen ženou a o nic jiného se už člověk nemusí starat), aby byl i krásný :).
    Když jsem vešla do divadla, trošku jsem znervózněla, protože nastala situace, která se mi stává poměrně dost často. Stál tam můj bývalý kolega, se kterým jsme se kdysi velmi dobře kamarádili a byli v kontaktu. Nějakým způsobem se dostal do téhle modelingové agentury a asistoval při organizaci.
    Tak ráda bych řekla: “Ahoj Láďo, ty jsi tady? No to koukám! Jak ses sem vůbec dostal? A jak se ti vede? Tak dlouho jsme se neviděli…”
    Mám u toho vždycky takové zvláštní pocity. Cítím se (právem) přehlížena 🙂 Ale právě to přehlížení je žádoucí.
    Chvíli jsem se snažila nebýt v jeho dohledu, protože Toma znal dokonale (až na jednu drobnost, o které nevěděl téměř nikdo 🙂 a tak jsem se bála, že mu budu třeba povědomá.
    Za chvilku už jsem ale byla v klidu a to díky momentům, kdy jsme se střetli náhodou tváří v tvář při procházení chodbou, kdy jsem důkladně zaregistrovala jeho pohled, který ovšem naznačoval něco jako “tuhle ženskou neznám” 🙂
    Jakmile mám takovýhle důkaz, pak už jsou všechny nepříjemné pocity pryč a klidně mu vejdu zase do cesty. Je mi příjemné, když vím, že mě nepoznává, zatímco já o něm vím téměř všechno. 🙂
    Chvílemi si připadám jako agentka, které změnili identitu i tvář a může se svobodně pohybovat po světě, aniž by ji kdokoliv poznal nebo mívám ještě lepší pocit – že jsem NEVIDITELNÁ! 🙂
    Ta neviditelnost je občas trošku otravná, protože každý člověk má tendence hlásit se k někomu, koho zná a kdo býval jeho přítel. A to já nemůžu. (A ani nechci.)
    Venku i v divadle se moje sestra, se kterou jsem tam byla taky, bavila s bývalou kolegyní, kterou Tom také zdravil a znal, když byl ještě Tom. Znám kompletně celou jejich rodinu a tak ráda bych se zeptala na její sestru, jak se jí daří, protože si ještě teď pamatuji naše společné noční zábavy, plesy a dokonalé výlety ve čtyřech.
    To všechno je minulost. S novou identitou si neseme i určité ztráty (které ale nejsou tak těžké, pokud mluvím o těchto).
    Téhle kolegyni mojí sestry jsem nebyla ani představena. A možná to tak bylo lepší, protože ona ví, že moje sestra neměla sestru. A najednou jí má? 🙂 Kdo tedy jsem? Měla má sestra lhát, když by mě představovala? A já navíc musím neustále dělat, že se neznáme. Hrát takovou divnou hru, ze které jsem chvíli vyplašená, ale pak už úplně v klidu.
    Naštěstí tyhle lidi potkávám jednou za čas… za opravdu velmi dlouhý čas (měsíce i roky).
    Jsou to oni, kdo mi říkají, aniž bychom si o tom spolu promluvili, že jsem se změnila. Právě proto, že mi neříkají nic.
    Při východu z divadla jsem chvíli stála u šaten, kde jsou krásná velká zrcadla. Schválně jsem si stoupla tak, abych na sebe viděla. Měla jsem na sobě sukni, kozačky a kabát délkou akorát k sukni a jakobych zapomněla, kde jsem, načechrávala jsem si vlasy, pozorovala své náušnice bimbající na uších a sponku, která mi spíná vlasy, aby mi nepadaly do očí. A při tom pohledu do zrcadla jsem pochopila, proč o mě Láďa ani nikdo jiný, kdo Toma tehdy znal, nezavadil zas ani pohledem. Tedy zavadil, ale to je takový ten pohled, kterým zavadím i já každý den o desítky lidí, kteří projdou kolem mě a neznám je.
    Něco se muselo stát. 🙂
    Můj život začíná od nuly, i když nejsem malá holčička. Noví přátelé, noví partneři a nové zážitky.
    Můj druhý život už začal.
    A rozhodně nejsem neviditelná. Jsem vidět až moc. A to je dobře, protože já chci být vidět. Jsem člověk a patřím do téhle společnosti. Nejsem osamělá laň, která běhá sama po lese a která si může říkat “laň”, kdykoliv se jí zachce a mít z toho radost, zatímco se narodila s parohama, takže jí každý jiný tvor říká “jelene”. Mnohem lepší je být doopravdy tou laní úplně pro všechny. V tom je velký rozdíl. (Buď donutím společnost, aby respektovala, že jsem žena a říkala mi tak nebo se tou ženou pro společnost stanu a nebudu jí muset nutit do ničeho, protože mě sama bude oslovovat správně.)
    Jsem člověk, který má to štěstí, že může prožít dva životy.
    Opravdu bych to nazvala štěstím. Nebo zázrakem.
    Protože ještě stále nad tím někdy kroutím hlavou, jak je to všechno možné.
    Díky, milá společnosti, že mi říkáš “paní” (velmi často i “slečno” :).
    Nebo komu mám vlastně poděkovat?
    Nikdy bych nechtěla být neviditelná. Mohla bych si nosit, co chci, mohla bych si žít, jak chci, malovat se, nosit culíčky, boty na podpatcích… Ale přesto bych nebyla šťastná.
    Jsem zvědavá, co mě napadne nebo co se mi stane, až zase za rok v dubnu půjdu úplně náhodou do téhož divadla 🙂
    A už se těším na ostré kolo, na které jedeme příští sobotu. To už v hledišti nebudou jen rodiče oblečení do riflí a triček, protože jen tvoří zázemí pro své ratolesti. To už bude velká slavnostní událost, na kterou je nutné se hezky obléknout.
    Miluju tyhle příležitosti!
    A jsem šťastná, že jsem právě žena.
    Od chvíle, kdy jsem do toho skočila po hlavě a naplno nebyl jediný den, kdy bych se chtěla vrátit. Stále jen dopředu. Dopředu!
    Nikdo jiný, než vy sami neví lépe, kým doopravdy jste.
  • otєrєzє.cz

    True love

    Vždycky se najde někdo,

    kdo vás bude milovat takové,

    jací jste.

    Grigorij Prutov se narodil s nemocí, která jeho tělo vážně ochromila. Nemůže se pohnout ani jíst bez pomoci. Od dětství bylo jeho snem žít normální život a oženit se, jako všichni ostatní. Proti všem očekáváním byl schopen najít si pravou lásku Annu na internetu. Anna je atraktivní ruská dívka z Kazachstánu a navzdory jejich odlišnostem jejich láska kvete. Nedávno měli svatbu.
    90centimetrová Olga Ukrainets se vdala a porodila zdravé dítě navzdory námitkám lékařů o život její i dítěte. Spolu se svým manželem Olegem teď ukazuje, jak velkolepý je její život.
    Jonathan se v r. 2012 v New Yorku oženil s nevidomou Elsou.
    S takovými fotkami můžu pokračovat do nekonečna…
    Láska nezná hranic.
    Nechápu, proč jsem si kdysi v době, kdy jsem přicházela o svou manželku myslela, že musím zákonitě zůstat navždy sama?
    Nechápu, proč si to myslíme téměř všichni? Proč máme přímo panickou hrůzu z toho, že když nás někdo opustí nebo my budeme muset někoho opustit, že tím končí život? Myslela jsem si, že je to daň za to, že smím být sama sebou. Ale ono je to naopak. Jakmile jsme sami sebou, dostaneme za to jednou velkou odměnu v podobě objetí od člověka, který nemiluje naši schránku, ale nás celé a tomu pocitu se nic předtím nemůže vyrovnat.
    To je podle mě teprve ta opravdová láska.
  • otєrєzє.cz

    Běžím po kopci, dělám si, co chci

    Jupí, pátek odpoledne, jedu z práce do lékárny pro zkumavku na vzorek k vysetření (už se předzásobuji, začátek května a všechna možná vyšetření jsou tu co nevidět) a do toho telefon. Bezva číslo 840000000. Asi zase nějaká nabídka, tak jedu dál, vyzvánějícího telefonu si nevšímám a jakmile přestane zvonit, přijde sms: “Dobrý den. Dnes jsme se vám pokoušeli dovolat, ale nebylo možné vás zastihnout. Můžete nám prosím zavolat na 840000000? Vaše AirBank.”
    Tak mojí banku rozhodně nikdy neodmítnu, ještě nikdy mi nic nevnucovala a nemůžu si jí vynachválit (až na jeden detail, o kterém později).
    Zastavím u krajnice a volám, abych zjistila, co mi chtějí, protože nikdy takhle nevolají.
    Jenže si uvědomuji, že jsem v jejich systému stále jako “pan Nováků”, protože tehdy mi odmítli jen tak změnit oslovení, ač jsem je o to hezky žádala. Prý potřebují nějaký doklad, že nejsem “pan”. Přitom vím z vyprávění jiných holek od Hanky, že jejich (jiná) banka oslovení v klidu bez problémů přehodila.
    Takže jsem se rozhodla nepředstavit (odmítám se představovat jako “Nováků”, tenhle tvar vůbec nikde nepoužívám a “Nováková” jsem říct nemohla, protože by zase řešili, kdo to volá.). A už vůbec jsem se nesoustředila na svůj hlas. Mluvila jsem tak, aniž bych se kontrolovala.
    Normálně bych o tom nepsala, ale tohle bylo milé 🙂
    “Dobrý den, zákaznická linka AirBank, co pro vás mohu udělat?”
    “Dobrý den. Vy jste mi před chvilkou volali a napsali jste mi v sms, že vám mám zavolat, tak vám volám.”
    “To jste hodná, že jste zavolala. Momentík, podívám se, co tady máme pro vás připravené. Hned si vás najdu.”
    (Pauza).
    A najednou mi to dojde. Tato milá slečna použila ženský rod, aniž bych se představila. 🙂 To je… bezvaaa!
    (Dobře, tak nic nového pod sluncem, ale tohle prostě potěší vždycky 🙂
    “Já tady mám ale pod tímto číslem nějakého pana Tomáše Nováka”.
    “Né, to jméno už neexistuje. Máte tam nahlášené nové “Nováků””.
    “Už to tady vidím, omlouvám se, takže pane Nováků…”
    “Prosím vás, používejte ten rod, který jste použila na začátku a říkejte mi “Nováková” ano? Já se už u vás snažila to oslovení přehodit na “paní”, ale vaše kolegyně mi tehdy řekla, že nemůže.”
    “Ano, to je pravda. My tu máme kolonku pohlaví a podle ní je generováno oslovení. Moc se omlouvám, že vám takto způsobujeme nepříjemnosti.”
    A už pokračovala plynule ve správném rodě se správným ženským příjmením.
    Informovala mě o funkcích v internet bankingu, o kterých jsem už dávno věděla, ale byla milá a hlavně mi udělala radost oslovením na začátku, dokud ještě neznala informace ze systému, takže jsem na ní byla taky milá a jediné, co jsem AirBank vyčetla byla právě ta byrokratická neschopnost změnit oslovení.
    Ty dva měsíce už to ale řešit nebudu.
    Dnes jsem hledala ve svém telefonu zvukový záznam písničky, kterou spontánně vymyslela a nazpívala Kačenka, když jsme si byly zaskákat v Jysku na trampolíně. To vždycky miluje. A já zase jí, jak je šťastná. Tolik jsem se tam nasmála, že jsem si tu písničku musela nahrát. “Běžím po kopci, dělám si, co chci, jsem princezna, která hledá prince, jsem opuštěná mladá dáma, mám krásnou korunku… a šaty. Mám nádherné… brejle. A taky jsem velice… mladá… a taky hodně… veselááááá.”
    Musím se smát ještě teď. Chvíle s ní jsou nejkrásnější v mém životě.
    Omylem jsem si ale pustila místo posledního záznamu záznam první, ve kterém jsem 25.2.2014 zkoušela poprvé nahrávat svůj hlas a musela jsem se smát taky. Bylo to šest dní po začátku HRT.
    Měl to být můj pokus o ženský hlas, o kterém jsem si tehdy myslela, že je ok. Možná by mohl projít, nebyl vyloženě hluboký, ale rozhodně byl hlubší, než hlas z následujících nahrávek už z července 2014, kde došlo najednou k odeznění hlubších tónů, ale nevím proč 🙂
    Důležitý je výsledek.
    A to platí vždycky.
    Dnes jsem to nevydržela a napsala Pétě, co měla být ještě v Motole, jak se jí daří. Nedávno jsem tu o ní psala, že přijela na příjem v pondělí a na sále v úterý jí řekli, že už jí nestihnou, takže musí počkat do pátku. Zatímco ona čekala, Nikola, která nastoupila s ní, se všeho dočkala už v úterý ráno tak, jak to měla naplánované.
    A teď (nebo spíš za chvíli) přijde pointa celého toho příběhu o Pétě a Nikole, jejichž cesty tak trochu v úterý někdo rozdělil, což ovšem ani zdaleka nemělo vliv na výsledek.
    Holky, kterým se blíží operace, ale i ty, které jí mají ještě daleko před sebou občas přemýšlí nad tím, jak takovou operaci zvládnou. Je to dost ožehavé téma, protože se ozývají hlasy, které tvrdí, že jde o zmrzačování, že je to tak rizikové, že by raději jen orchiektomii nebo že doktoři jsou packalové a podobné nesmyslné utkvělé představy.
    Vždy je to velmi individuální a nelze říci: Tam nechoď, tam to dělají špatně.
    Každé tělo reaguje jinak, každé se hojí jinak, některé je napuchlé 14 dní, některé tři dny po úplně stejném zákroku. Udělat chybu může člověk kdekoliv. V Motole, v Ostravě, v Německu nebo třeba v Thajsku. To, že jde o prvotřídní kliniku ještě nezaručuje, že bude všechno dokonalé.
    Důležité by mělo být to, jak se cítí ty, které tou danou klinikou už prošly a mají vše za sebou. Jejich pocity a zážitky jsou důležité, ale není možné udělat si špatný obrázek jen na základě jednoho nepovedeného zákroku, o kterém nevíme vůbec nic, neznáme okolnosti a neznáme ani dobře člověka, který nám tyto informace sděluje. Nemáme navíc možnost vyslechnout druhou stranu. Nelze se v tom tedy moc uspokojivě orientovat a tak bych si to dovolila přirovnat k úplně jakékoliv jiné operaci řazené mezi těžké v jakémkoliv jiném zdravotnickém zařízení, které má s těmito zákroky určitou zkušenost.
    Ta je také (spolu s pocity těch, které si vše prožily na vlastní kůži) při výběru důležitá, proto je rozdíl, když půjdu do zařízení, které provede tři operace za rok nebo tam, kde je jich provedeno sto.
    Také tu hrozí riziko, že ozývat a kopat kolem sebe bude jen jeden člověk, u kterého se něco nepovedlo (ať už vinou vlastní, vinou lékaře nebo vinou nikoho), bude reprezentovat jen svůj subjektivní názor (stejně, jako ho budu reprezentovat v květnu i já), zatímco ostatních sto odoperovaných bez komplikací se ozývat logicky nebude a získáváme tak akorát pěkně zkreslenou představu.
    Za poslední měsíce jsem měla možnost slyšet tyto názory:
    “Praha nestojí za nic, lepší je Brno.”
    “Brno nestojí za nic, lepší je Praha”.
    “Brno ani Ostrava nestojí za nic, lepší je Praha.”
    “Kdybych mohla, do Brna už nejdu, ale do Prahy ano.”
    “Kdybych mohla, do Prahy už nejdu, ale do Ostravy ano.”
    …mohla bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho. Tohle opravdu nikam nevede.
    Ano, bojme se přirozených rizik, ale nebojme se ten krok udělat. Jedna doporučuje nejít vůbec, druhá jen na orchiektomii, třetí rozhodně jít. Vyznejte se v tom! 🙂
    V Thajsku používají non-penilní inverzi, v Motole zase penilní. Obě kliniky mají důvod, proč nepoužívají tu druhou metodu a obě metody jsou sice různé, ale obě jsou svým způsobem dobré. Z obou klinik odchází spokojené klientky a z obou klinik odchází i ty nespokojené.
    Pře o tom, co a kde je to nejlepší, se budou vést pořád.
    Takže bych to nechala na každé, pro co se rozhodne.
    Ale abych se vrátila k Pétě a k Nikole.
    Chtěla jsem je uvést jako typický příklad, jak rozdílný může být průběh.
    Obvyklá doba hospitalizace v Motole je 8 dní (stejně tak v Thajsku).
    Nikolka šla na řadu v úterý, Péťa byla odsunuta na pátek.
    Dnes je pátek a zrovna Péťa je typickým příkladem operace bez komplikací s pozitivním optimistickým přístupem už od začátku a dojetím, které jí tato operace způsobila. Jak by také ne. Nepochybuji o tom, jak moc si to přála a moc jsem chtěla, aby zrovna ona byla doma vpořádku co nejdříve.
    A taky že ano.
    Když jsem jí dnes poslala sms s otázkou, jestli už ví, kdy půjde domů, protože zítra je to osmý den, tak mi přišla odpověď, že domů už jí pustili včera, po vytáhnutí cévky šlo čůrání bez problémů, komplikace ani bolesti žádné, tak nač zůstávat v Motole? 🙂
    Péťa byla hospitalizována od operace 6 dní!
    Měla jsem z ní radost, protože to byla ona, kdo mávl rukou nad Fortransem, který musela vypít během tří dnů dvakrát, zatímco jiní si stěžují na každý lok, a která si už druhý den po operaci neřekla ani o injekci proti bolesti.
    Její nadšení, radost a optimismus mi byl opravdu inspirací a díky ní vidím, že to skutečně jde i takhle. Opravdu i v Motole můžete šestý den opustit nemocnici a být v rámci možností v pohodě šťastné doma.
    Zeptala jsem se ale i na Nikolku. Ta v Motole ještě zůstává. Už když jí přivezli ze sálu, měla u rány velkou modřinu a když jí vytáhli cévku, nemohla močit, jak bylo vše napuchlé, takže si jí tam ještě nechávají.
    Nakonec tedy vůbec nemusí mít vliv na dobu propuštění fakt, zda se na řadu dostaneme hned nebo až za tři dny oproti původnímu plánu.
    Samozřejmě přeji i Nikče, ať je brzy vpořádku doma a věřím, že to zvládne stejně, jako to zvládly všechny ostatní před ní, ať už s komplikacemi nebo bez nich.
    Problémy s močovým měchýřem a hlavně jeho vyprazdňováním bývají časté, což lze ale očekávat vzhledem k takovému typu operace.
    Mám se snad už teď trápit tím, že se nebudu moct vyčůrat a budu mít bolesti?
    Vím o všech rizicích. Vím, jaká je to operace. Vím ale také, jaké jsou nakonec výsledky a nečekám, že to bude procházka růžovým sadem, ačkoli jsem si jistá, že budu dojatá stejně, jako Péťa.
    Některé jsme dojaté, některé zlé, některé naštvané, některé šťastné.
    Neměly bychom být všechny šťastné?
    Poslední noci se občas budím s myšlenkami, že už je po všem. Jaké to bude? Až se půjdu nafotit na úplně novou občanku, konečně holčičí, až dostanu své nové rodné ženské číslo, až dostanu svůj nový rodný list, ve kterém bude, že jsem Tereza už od narození, až půjdu na svou střední školu pro maturitní vysvědčení s novým jménem, až nebudu řešit boule, až skočím v létě do jezera spolu s Kačenkou v plavkách, ve kterých už konečně nemusím řešit nic, až mě zastaví dopravní policie a já vytáhnu doklady na ženské jméno, až nikdo z mých dokladů nevyčte cokoliv o mé minulosti a jaké to bude, až si mě muž přitáhne k sobě, já budu šťastná a nebudu mít strach, že se objeví něco, co tam už dávno nemá co dělat?
    Ano, přeměna není jen o změně písmenka M na F v občance, ale tady nejde o písmenko. To “F” je symbol, za kterým se skrývá všechno, čím jsme si prošly, protože symbolizuje, že jsme došly až do konce.
    Důležité je vypadat tak, abychom byly spokojené, na což nemá žádné písmenko v občance vliv, ale kvůli tomu z něj nemám mít snad radost? Já z něj radost mít budu a taky mám proč. Je v něm celá moje budoucnost.
    Celým tímhle článkem jsem se snažila říct, že v mé touze po ženském těle mě nikdo nezastaví, že nechci být žena s penisem a potřebuji pro to udělat všechno, co jde, protože jen tak se můžu v pravý (velmi rychle blížící se) okamžik “překlopit” ze stavu “mezifáze” či “transsexuální žena” do stavu “normální žena”. Toto překlopení je poměrně důležité, protože tady toto je jen přechodné období, které končí. Teď už je na čase chovat se a žít jako normální žena. A nevracet se zpátky, protože žádné zpátky už není.
    Péťa mi opravdu udělala radost. A není naštěstí jediná.
    Je černá a bílá.
    Zlo a dobro.
    Zima a léto.
    Noc a den…
    Protiklady jsou součástí tohoto světa.
    Nemůžeme čekat, že vše bude buď bílé nebo vše černé.
    Proto ani není možné vyřešit spor, zda Praha, Brno, Ostrava, Thajsko nebo co vlastně jiného?
    Když jsem jela koncem léta vlakem do Kolína, musela jsem se smát. V nádraží, ve kterém jsem nastoupila, nastoupili také houbaři a bavili se mezi sebou: “My jezdíme tady o dvě stanice dál, tam u nás nic neroste.”
    O dvě stanice dál vystoupili, ale nastoupili tam jiní houbaři a bavili se mezi sebou: “Tady u nás nic neroste, tak jezdíme kousek dál.”
    A jak to pokračovalo?
    Všichni byli přesvědčeni, že zrovna u nich houby nerostou, ale ti druzí si mysleli, že zrovna tam u těch druhých zaručeně rostou.
    Pokud budu koncem května tvrdit, že jsem šťastná a spokojená, bude to znamenat, že jsem šťastná a spokojená, ale nebude to znamenat, že všichni ostatní vedle mě jsou také šťastní a spokojení. Ale to platí i naopak. Pokud budu psát o svých komplikacích, neznamená to, že je mají všechny kolem mě.
    Opravdu neplatí, že “já když jsem nespokojená, tak vy všichni musíte být zákonitě taky.”
    Já myslím, že je to jasné, ne? 🙂
    Udělám cokoliv, abych dosáhla toho, po čem toužím a zakončila tak tuhle cestu, na kterou jsem se vydala právě proto, abych byla tím, kým jsem.
    Z jednoho jediného jednoduchého důvodu: protože prostě jsem žena.
    A žádnou jinou možnost jako žena nemám, protože to, co mám teď stále ještě navíc, ženy nemají.
    Ženský klín není jen erotický symbol. Je to především symbol ženskosti a tohle já rozhodně chci.
    Kdysi mi Linda říkala o přirovnání, které se mi moc líbilo.
    Je to stejné, jako kdyby člověku rostla z břicha třetí ruka.
    Budeme chtít být člověkem bez téhle ruky, protože lidé nemají tři ruce. A budeme se celý život snažit udělat něco, abychom se jí zbavili.
    Sbohem třetí ruko! 🙂
    A já bych si pro odlehčení ještě rýpla.
    To není cíleně na všechny transsexuální ženy, co nemohou podstoupit operaci. To je pro ty “ženy”, které si to představují asi takhle:
    Děkuji.
    Nechci.
    A nedivte se mi kvůli tomu už konečně pořád prosím.
    Běžím po kopci, dělám si, co chci… jsem princezna……
  • otєrєzє.cz

    Co dokáže jedna sukně?

    Právě jsem se vrátila z Prahy ze společného sezení a potom z popovídání s Hankou. (A taky ještě od mamky, proto tak pozdě, protože jsem se musela pochlubit, jaké mám nové boty.)
    Dnes to bylo po společném sezení velmi neformální, neseděla jsem jako obvykle v místnosti s pohodlným křesílkem, kde na zdi visí veselý barevný obrázek Kačenky, ale šly jsme “vedle” do zázemí a popovídaly si spíš jako dvě kamarádky. Hanky přístup k nám není vlastně ani tak přístupem “lékař k pacientovi”, ale takový přátelský a otevřený typu “dvě kamarádky”. Tohle je přístup, na který nejsem zvyklá (to asi nikdo) a myslím, že je právě tím mocným kouzlem plným empatie, který většině holkám a klukům tak pomáhá.
    Tím, že to bylo vlastně poslední sezení před operací jsem si tak trochu zavzpomínala. Najednou jsem tam mezi těma dvaceti holkama byla já, Vicky a Andy a ještě s jednou slečnou roky po operaci těmi největšími mazáky (řekla bych “mazačky”, jako ženský ekvivalent k mazákovi, ale mazačka má úplně jiný význam – když jsem si to dala do googlu, vyskočil mi přístroj na mazání lyží.)
    Byly tam holky, které teprve začínaly, které byly na svém prvním společném sezení! Vzpomněla jsem si, jaké to bylo na mém prvním společném sezení. Jaký jsem měla strach (nejen z toho sezení, ale i z toho, co bude), ale současně radost, velká očekávání a odhodlání. A totéž jsem dnes viděla na ostatních. To odhodlání a očekávání. Moc jim všem přeji, aby sem za rok přišly s takovou jistotou, jako my ostatní a zavzpomínaly si, jaké to bylo tehdy před rokem na jejich prvním sezení.
    Já do tohohle rozjetého vlaku před 15 měsíci nastoupila a za nedlouho z něj zase vystoupím, ale Hanka ne. Ta je tím “vlakvedoucím”, který se v tom vlaku veze pořád už přes 20 let.
    Ten uplynulý rok byl vlastně moc hezkým rokem, protože se mi hezky pomaličku začala plnit má přání a tak jsem se dostala až sem. Téměř na konečnou, ze které ale jen přestoupím na jiný vlak, ve kterém se povezu až do konce svého života. Tenhle vlak už bude správný. Ne jako ten, co jsem do něj nastoupila při narození omylem 🙂
    Moc milé bylo i posezení s holkama v restauraci. Jsou tam holky, které vždycky ráda vidím a se všemi si i ráda popovídám. Dnes jsme tam navíc měly návštěvu – biologickou slečnu – studentku Univerzity Pardubice, která bude psát diplomovou práci na toto téma a chce ji pojmout originálně. Tak jsem na to moc zvědavá.
    Jednu zajímavou informaci ale ze sezení musím vypustit. Hanka říkala, že Nemocnice Motol nedávno začala provádět velmi rozsáhlý průzkum (dá se říci “průzkum spokojenosti”) mezi muži a ženami po operacích pohlaví zpětně za posledních 20 let. (Tzn. maximálně 1000 osob, u kterých byla operace zatím v ČR provedena). Většina, na koho se podařilo získat kontakt, obdržela dotazník a výsledky se zpracovávají. To je úplně první takto rozsáhlý průzkum v téhle oblasti v naší zemi. A výsledky si určitě nenechají jen pro sebe.
    Moc se mi líbilo vyprávění Andy (půl roku po operaci) a té slečny (roky po operaci, která je navíc teď čerstvě zasnoubená, což je tak absolutně motivující pro nás ostatní (které toužíme po partnerovi)), kde vyprávěly o citlivosti nového orgánu, o velmi intimních věcech, včetně prožitků při sexu a orgasmu. A také o hloubce! Ta všechny překvapila 🙂 No prostě – pořád mám kolem sebe holky, které jsou spokojené. Nemohu tedy tvrdit, že to stojí za nic, když všude kolem sebe vidím, že to funguje. Procentuelně stejně, jako v běžné ženské populaci. To znamená úplně stejné zastoupení žen, které nikdy nedosáhnou orgasmu, které dosáhnou klitoridálního orgasmu a které i vaginálního.
    Tak o co vlastně jde těm dvěma třem jedincům, kteří si neustále na všechno stěžují? To je jakoby si stěžovala biologická žena na to, že nedosahuje orgasmu. Tohle není věc jen transsexuálních žen. Tohle přeci řeší spousta žen.
    To jsem vážně netušila (nebo tedy tušila, ale že se to bude jednou týkat i mě, to jsem nečekala už tak brzy :), co dokáže jedna sukně na mně v jednom krásném slunném jarním dni?
    Kabátek jsem nechala v autě, protože v Praze bylo 26 stupňů, úplné léto, prostě paráda! Modrá obloha, slunce, holky procházející kolem VŠE v sukních, já v sukni, v lodičkách a béžovém svetříku s výstřihem a kabelkou přes rameno.
    Už ráno v obchodě mi došlo, že sukně je jakousi vstupenkou mezi pozornost mužů. Byla jsem (poněkud častěji, než jsem zvyklá) pouštěna do dveří, u pokladny zase dopředu: “Slečno, pojďte, vždyť já vlastně vůbec nespěchám.”
    “Né, děkuji, já taky nespěchám, jste moc hodný.”
    “Ale no tak, běžte, já vás pustím.”
    “No tak jooooo, děkuju.” (úsměv na pána :).
    Co jsem měla dělat? 🙂
    Nemůžu to donekonečna odmítat.
    Vzpřímila jsem se, vypla prsa, postavila do latě a vnímala, jak přitahuji pozornost, ale dělala, že to nevidím.
    Byli i tací, co si chtěli povídat.
    A mně to zatím nebylo vůbec nepříjemné.
    Ach to jaro!
    U každého regálu byl nějaký muž a já vnímala jeho sjíždějící pohled kamsi mimo regál… poněkud směrem na mé nohy 🙂 Ti chlapi si to ani neuvědomují, že to žena vnímá a ví přesně, kam se jí muž dívá. 🙂 To prostě vidět je.
    S tímhle jsem tak nějak nepočítala (vzala jsem si sukni, protože mělo být krásně a protože jsem se chtěla líbit sama sobě a užít si jí na “výletě”), ale hodně rychle jsem si na tu pozornost mužů zvykla a začala toho trošilinku využívat :).
    V Praze nebyl jediný přechod, třebaže byla kolona, na kterém by mě během vteřiny nějaký řidič nezastavil a nenechal přejít. Mávla jsem na něj, jakože děkuju a ještě jsem si na přechodu prohrábla v tom vánku vlasy 🙂 Pak mě napadlo to prostě jen tak zkusit, jestli fakt ti chlapi zastavují každé holce v sukni. A taky že jo. Schválně jsem si zase stoupla k přechodu a rozjetý jaguár s červenými koženými sedačkami zastavil téměř okamžitě.
    Jéé, to se mi líbí! 🙂
    Ale i kdyby mi zastavil rezavý Favorit, mávla bych a usmála se na něj. Vždyť mě to nic nestojí. Hlavně, že tam nemusím stát půl hodiny před přechodem a čekat ne až mi někdo zastaví, ale až konečně nepojede žádné auto, jinak nepřejdu. (Tohle už ale dlouho neznám).
    Takových malých radostí je během dne ovšem spousta. Nemusím mít ani sukni.
    Ob den se dívám do svého černého plánovacího kalendáře s barevnýma kytičkama na obale a snažím se posunout čas na květen.
    Moc se mi dnešní den líbil i proto, že jsem na holkách, které jsem měla zrovna tu čest poznat na sezeních s Hankou během mé přeměny, viděla ty neuvěřitelné pokroky.
    Každá roste do krásy!
    O tom, co dokáže jedna sukně, bych ještě mohla psát dál, ale abych to shrnula: sukně (nebo šaty) je něco, co k ženě prostě patří. Miluju, když je venku teplo, sluníčko a já nemusím být v kalhotách, ve kterých jsem byla celý život. I když i kalhoty mohou být sexy a taky že některé jsou. Ale jaký oděv může být ženštější, než je právě sukně?
    Jsem ráda, že to spousta holek dnes taky pochopila. Stejně jako já a sukni si vzaly. Myslím holek od Hanky, ale vlastně tím myslím úplně všechny holky, které jsem dnes v Praze viděla. Jsem si jistá, že tuhle část oblečení už z mého života nikdo nikdy nevyhodí. (Ale vlastně už vůbec žádné oblečení, které mám ve skříni.)
    Je konec vyhazování neustále dokola tajně nakupovaných krásných věcí, které si stejně vždycky jednou koupíme znovu a znovu. Až jednou přijde chvíle, kdy už z našeho šatníku nikdy nezmizí. Jen se k té chvíli musíme (přes několik zaškobrtnutí) dostat a konečně pochopit, že existuje řešení.
    Snažit se stát ještě větším mužem ale do tohoto řešení opravdu nepatří.
    Těším se i na zítřek, kdy má být také krásně jako dnes (a na víkend, kdy má být 8 stupňů a déšť :). No co. Aspoň ještě užiju i kozačky 🙂 A ty jdou náhodou taky moc dobře k sukni.
    Teď už jdu ale spokojeně usnout.
    Tak spokojeně a šťastně, jak jsem si ještě před pár lety ani nemyslela, že jednou budu usínat.
  • otєrєzє.cz

    Genderově neutrální toalety

    Zítra 24 stupňů, jaro v plném proudu, tak že bych se konečně ohřála? No jasně. To chce sukni. A lodičky. A užít si to jaro! Užít si všechna jara a tohle už je druhé, ještě hezčí, než to vloni.
    Takže rychle pro nové boty, co se hodí k sukni, když už jsem musela zahodit mé oblíbené kozačky. (I na té zimě něco bylo, ale vzdušné letní šaty v horkém letním dni se zmrzlinou… tomu nemůže nic konkurovat! 🙂
    Nějak jsem zjistila, že můj původní plán koupit nízké kozačky nevychází z jednoho důvodu: líbí se mi, když jsou vidět celé nohy, tedy i nárt a tak jsem (pozorujíce módu v ulicích za poslední jarní dny) usoudila, že není nutné skrývat nárt, o kterém jsem se nedávno dočetla, že patří pro některé muže mezi neobdivovanější části ženského těla.
    Už samotné nakupování nových bot je něco, co nemůže proběhnout během 10 minut, protože to jednoduše nejde! Chtěla bych všechny ty boty mít! Jak jen to udělat? 🙂
    V levé části pro dámy úplně plno, že se nedalo projít ani mezi regály, v pravé části pro muže jeden dva lidé (muži). Zavládlo jarní šílenství! (Postihlo i mě 🙂 Ale vůbec jsem se mu nebránila. Spíš naopak. Užila jsem si to.
    Artikl na kase (nucení doplňkových výrobků zákazníkovi, aby se zvedla tržba (ty prodavačky za to nemohou)): “Mám tady takový malý kapesní krém na boty. Tak akorát do kabelky. Ideální pro nás ženy.” 🙂
    Tak když je to pro nás ženy… 🙂 Stál dvacku, tak jsem si ho vzala, ale tahle krásná věta zakončila už tak dokonalý pobyt v obchodě s obuví, kde bych si snad zkoušela boty až do večera a pořád lítala k zrcadlu a zpátky. Jen kdyby nás tam nebylo tolik a všechny jsme se necpaly k jednomu zrcadlu. 🙂 Na některých zákaznicích bylo vidět, jak zoufalé jsou z toho, že se nemohou rozhodnout. Tyhle nebo tamty? Jak jen to udělat? Naprosto je chápu. Tenhle pocit se nedá popsat, ten se dá jen zažít a pak ten pocit, když si ty boty doma rozbalím a zkusím ke kalhotám, k sukni, k šatům… a pak v nich vyjdu ven. Každému je úplně jedno, jestli ty boty jsou černé nebo zelené, staré nebo nové, ale mně je božsky.
    Tak o tom jsem zrovna psát nechtěla, ale ta radost z nových bot mě ovládla.
    Nebyla jsem absolutně schopná odnést si odtamtud jen jedny. Tak jsem si k nim vzala ještě jedny – sportovní, ale tak krásné a já snad řeknu i něžné, že tam prostě nešly nechat, když jsem se v nich prošla kolem zrcadla.
    Však už bylo taky na čase. Dvoje boty na jaro, co jsem měla doma, je opravdu málo.
    Předchozí článek měl název “Dnes už vás nestihneme”. To neznělo moc optimisticky. Já se pak uklidnila a Péťa mi hned v sobotu volala, že se v pátek konečně dostala na řadu a už tam leží na JIPu, brečí štěstím, všechno krásně zvládá a je šťastná. Bolest a podobné nekomfortní věci jsou až na druhém místě. Trošku si mi postěžovala na to, že pila dvakrát po sobě Fortrans (poprvé to člověk dá, ale že by mu to tak chutnalo, aby si to musel dát za tři dny znovu, to zas ne :). Jenže tohle všechno je přeci maličkost.
    Péťa mi popsala personál, jak se k ní chová hezky a jak poctivě dilatuje 4x denně 20 minut, i když to trochu bolí. Morfium si nechala dát jen první den, druhý už nepotřebovala (každý to celé prostě vnímá naprosto jinak, každý máme jiný práh bolesti). A hned druhý den už měla taky pěkný hlad a těšila se na polévku, kterou dostane 🙂
    Tomu říkám pořádný optimistický start do nového života.
    Můžu se prý klidně těšit 🙂
    To je celá Péťa.
    To mi ani nemusela říkat. Už teď počítám každý den, jak se těším. A jestli mám strach? (Tuhle otázku dostávám často).
    Ano, mám. Hned dva strachy:
    Z toho, že nepůjdu na řadu v den, který mám naplánovaný a taky z toho, že nebudu v práci a dojde nějaký materiál, který po dobu mé nepřítomnosti musí objednat mí dva kolegové, kteří toho už takhle mají nad hlavu. Taky si beru do Motola notebook a hned jak to půjde, tak budu pracovat. Protože tuhle firmu přeci miluju. Proč jinak bych to dělala jen tak z vlastní iniciativy? 🙂
    Takže Péťo! Držím palce, ať jsi brzy doma a ať se můžeš rozběhnout konečně tam, kam patříš. Já tě za chvilku doběhnu 🙂
    To je bezvadný. Spěchám, musím si na zítřek nalakovat nehty a provést jiné nezbytnosti k tomu, abych zítra vypadala k světu a místo toho se tady rozpovídávám. A vlastně ještě večeři…umýt hlavu! To zas půjdu spát bůhví kdy.
    Já ale chtěla říct ještě něco. A pak už jdu. 🙂
    To byl původně důvod, proč jsem začala psát tenhle článek, ale nějak mi do toho zcela nepochopitelně skočila ještě jiná témata.
    Bílý dům otevřel první genderově neutrální toaletu
    Americký Bílý dům se rozhodl posunout na další level v boji za práva sexuálních menšin. V době, kdy Barack Obama volá
    po rovnoprávnosti gayů, leseb, bisexuálů, transsexuálů a vyzývá ke skončení s terapiemi, které mají homosexuály přimět k heterosexuální orientaci (ano, tahle “země neomezených možností” stále ještě někde léčí homosexualitu! Říká se tomu “konverzní terapie”), otevřel Bílý dům první pohlavně neurčené záchody. Jak říká mluvčí Bílého domu Jeff Tiller: “Umožňujeme nyní zaměstnancům i hostům používat toalety odpovídající jejich sexuální identitě. Takový člověk už nebude muset řešit, na kterou toaletu se má vydat.” Genderově nevyhraněná toaleta nemá na dveřích tradiční označení pro dámy nebo pány, ale symbol propojující obě označení a nabízí vybavení, které bude “shledávat pohodlným celá škála genderových identit”, dodal Jeff Tiller.
    No a to je celé. Více o tom nikde nepíší. Co taky víc psát o toaletách? Někdo se diví, někdo to vítá, někomu je to úplně jedno a jiní se těší, až si na takových toaletách budou moci prohlédnout nějakou pěknou ženskou. Každý máme své priority.
    Pokud by ty toalety byly vedle sebe tři: páni, dámi a společné – na kterou z nich byste šli vy?
    Jelikož jsem žena, tak bych šla na dámy. Ale bylo takové meziobdobí, kde jsem se vážně bála to udělat a tak bych uvítala tu třetí společnou variantu. Výborné řešení pro ty, kteří se buď nemohou zařadit nebo jsou v té části přeměny, kdy vlastně mohou jít jak na pány, tak na dámy 🙂 Ale někteří z nás v tom mají jasno. Jsme buď ženy nebo muži. Budou-li všechny toalety genderově neutrální, bude to ok, ale budu-li mít na výběr, nikdy neskončím v té, na které každý pochopí to, co se snažím, aby bylo vidět co nejméně.
    Je to (podle toho, jak smýšlím já) tak, že jsou “biologické ženy” (které se jako ženy narodily), “transsexuální ženy” (které se narodily v mužském těle a stále se hlásí ke své transsexualitě (nepočítám ženy v přeměně, kdy to ani jinak nejde a i když nechceme, jsme nazývány “transsexuální” – to je ale dočasné, ač se samy nazýváme ženami. Na to se dá přechodně z nutnosti zvyknout s tím, že brzy ten přídavek “transsexuální” už přestane existovat (ač v lékařských kartách zůstává, ale já žiju život venku na vzduchu, ne v lékařské kartě – tam ať si klidně napíší, že jsem čertice :)) a “ženy” (to je obecná skupina žen, které se mohly (ale nemusely) narodit do mužského těla, ale nehlásí se k transsexualitě, protože jsou ženami. To jsem třeba já a většina mých kamarádek. Proto pro mě z mého pohledu transsexualita neexistuje. Z pohledu společnosti existovat musí, jinak by ze mě nemohla být žena. Můj mozek mi říká, že jsem žena, ne že jsem muž nebo transsexuál.
    Myslím (a vycházím z toho), že každý muž o sobě ví, že je muž a každá žena, že je žena. Cílem “léčby” změny pohlaví je stát se mužem nebo ženou (co nejvíce tělo přiblížit k pohlaví, kterým se cítíme být) a zařadit se do společnosti jako muž nebo žena. Ne jako transsexuál. I když ani tuhle volbu lidem neberu. Je na nich, zda budou žít jako žena nebo jako transsexuál. Někdy (v případě, že je takový člověk aktivistou) to může i lidem pomoci.
    Do svého výčtu pohlaví (muž a žena) nepočítám ty, kteří nevědí, kým jsou. To není transsexualita, ale označuje se termínem “bigender”. Je to člověk, který se cítí být současně mužem i ženou. Kdysi jsem tu o tom někde psala. To musí být teprve zmatek v hlavě! Někoho takového znám a je to opravdu moc milý a zajímavý člověk).
    Hezkou zkušenost s toaletami má moje kamarádka, která mě tím vždycky pobaví a která chodí stále ještě na pány (já se jí divím a nejsem sama :). Na pánskou toaletu, kde se upravovala před zrcadlem, vešel pán (jelikož šel na pány), vrátil se zpátky, prohlédl si ceduli na dveřích, podivil se a vešel znovu.
    Okolí jí dává jasně najevo, kam patří. A tak už se těším na její první den, který asi budu prožívat s ní úplně znovu a vzpomínat, jaké to bylo u mě a jak běžná a normální věc je to teď – jít na dámskou toaletu. Stejně tak i pro ní (a pro všechny ostatní) to jednou bude ta nejpřirozenější a nejobyčejnější věc. Přesně to je ten moment, kdy už je všechno tak, jak má být.
    (Já mám tak všímavé čtenářky, kterým neunikne žádná zpráva 🙂 Díky za tuhle o Bílém domě!)
  • otєrєzє.cz

    Dnes už vás nestihneme

    Před chvílí jsem měla telefonát. Normálně bych tu o svých soukromých hovorech nic nepsala, ale tohle se mě opravdu týká a jelikož na to myslím dnes a denně, tak tu o tom musím napsat.
    Volala mi Péťa, která přijela v pondělí do Motola, že půjde v úterý na řadu. Před ní měla jít Nikola.
    Obě holky dva dny před úterkem nic pořádného nejedly (už není povolena tuhá strava, která zanechává zbytky) a obě pily Fortrans na pročištění střev.
    Zatímco Nikča už ho pít nemusí, protože to má za sebou, Péťu přivezli na sál a tam jí doktorka řekla: “My vás ale už dnes nestihneme. Takže v pátek!”
    Péťa to má 150 km od domova, tak si jí tam ty tři dny nechali a dnes začíná opět nejíst a opět pít hořkoslaný Fortrans.
    Co se mi na Pétě líbí je její přístup, protože o Fortransu prohlásila, že je to sice hnusné, hořkoslané, jako špatná minerálka, ale že je to přeci to nejmenší a dá se to vypít. Slyšela jsem spoustu názorů od toho, že to někomu chutná až po ty nejstrašnější pohádky o tom, jak příšerné to je. Tohle je zkrátka na každém z nás, jak se s tím vyrovnáme (a nejen s Fortransem).
    Když se nad tím tak zamyslím, mám na holky ve svém okolí štěstí. Všechny co mají po operaci mě inspirovaly, jsou šťastné a spokojené a tak nemám problém netěšit se na to také, stejně jako ony.
    Nemám ale štěstí na holky, které šly na řadu tak, jak měly.
    Dannie řekli v den operace někdy kolem 14 hodiny, že už jí nevezmou, ať přijede za týden. To jako nikdo nevěděl od rána? Navíc se nemohla sebrat a odjet 700 km domů. Tak jela ke mně a byl to úžasný týden plný rozhovorů do tří do rána (přestože jsem druhý den vstávala do práce), strašidelných filmů a tanečků při videoklipech. Moc ráda na to vzpomínám. I na další týden po operaci, kdy se tu aspoň trošku zregenerovala, aby byla schopná odjet domů. Pro mě to byl také nenahraditelný přísun informací a jejích pocitů, díky kterým vím, co mě čeká a nemám se čeho obávat. Dá se to zvládnout. 🙂
    Ten týden odsunutí termínu operace mi ještě přišel jako snesitelný, ale…
    …v červnu šla potom na řadu Míša, se kterou jsem se potkávala na sezeních u Hanky. To je taková moc hezká svérázná slečna, která to už opravdu potřebovala mít za sebou, protože se toho moc bála a současně už to čekání pro ní bylo moc dlouhé.
    Míšu taky přivezli na sál a tam jí řekli, že jí dnes nevezmou. Takže… nashledanou v září!
    Byl červen!
    Tyjo!
    To néééé.
    No, teď už to má stejně za sebou a je spokojená. Ale my jsme prostě ti nejposlednější ze všech posledních, kterým se nedává přednost a pokud se objeví urgentní příjem (což naprosto chápu), jde místo nás. Občas se stane, že se prostě operace nestihne, tak se odloží. A dozvíme se to až na sále.
    Tohohle se opravdu bojím. Že se do poslední chvíle až na sál budu těšit, doufat, strachovat, stresovat, radovat… a pak přijde (jinak ale moc milá, jak říkala Péťa i Dannie) doktorka a řekne: “Víte, my už to dnes nestihneme, tak přijeďte za týden.”
    “Za měsíc.”
    “Za čtvrt roku.”
    Nejhorší na tom je, že ten člověk už je psychicky smířený, že jde na řadu. Je na to připravený a ocitá se na sále!
    To znamená, že obě autotransfuze jsou k ničemu, krev se zlikviduje, protože nemá takovou trvanlivost, aby vydržela déle a musí se znovu dvakrát na autotransfuzi. (To tehdy musela Dannie absolvovat.) Četla jsem, že krvi trvá tři měsíce, než se znovu obnoví stejné hodnoty červených a bílých krvinek. Zrovna Péťa sice na autotransfuzi šla, ale tam se jí udělalo zle a tak jí krev nakonec odebrána nebyla. Autotransfuze není podmínkou. Je to jen obrovskou výhodou, dostat vlastní krev.
    To znamená, že Pétě to zkomplikovalo život doma, protože se stará o svého tatínka a takhle se její příjezd zase prodlouží.
    To znamená, že ani můj ani žádný jiný termín není vůbec jistý, přestože ho mám černý na bílém a tak můžu opět jen věřit (jak to dělám už od začátku) a doufat, že já na tom sále zůstanu. (Ale prosím jen 2-3 hodiny, co trvá operace a pak bych chtěla zase zpátky 🙂
    Nikča měla po operaci bolesti, tak jí nasadili Morfin a s ním už je vše snesitelné. Jediné, co jí vadí je to, že bude tři dny ležet na zádech s dilatátorem uvnitř bez možnosti otočit se na bok. Tak jsem Pétě řekla, že Dannie takhle ležela pět dní. Přesně si pamatuji ten její kritický pátý den, kdy prosila doktory, ať už to z ní vytáhnou a byla opravdu “na zabití”, ale to je celkem pochopitelné ! 🙂
    Otočit na bok se nemohla ještě ani u mě, natož dát nohy k sobě nebo sedět v autě běžným způsobem a vjíždět do prudkých zatáček nebo přes hrboly českých silnic. Doma jsem jí potom půjčila asi 40cm čtvercový vzorek tužší matrace, který si vložila pod nohu při spánku na boku, aby byla zvednutá a nedotýkala se tak druhé nohy, protože taková poloha byla neuskutečnitelná.
    Jak byla šťastná, že může spát na boku! 🙂 A spala tak potom celou noc. Kdykoliv jsem se v noci probudila, viděla jsem, jak je jedna její noha 40 cm ve vzduchu opřená o vzorek.
    Tak jsem na Péťu v pátek zvědavá.
    Důležitý je ale přeci výsledek a ten tam nakonec vždycky je :).
  • otєrєzє.cz

    Myšlenka o bouli

    Některé články mohou být zajímavé, některé mohou být (na některých webech) i poučné, jiné strašně důležité a některé úplně nedůležité.
    Jako třeba tenhle 🙂 Nedůležitý. (Tedy to on měl původně být, ale pak jsem se níže rozepsala a musím sem teď připsat tuhle větu :).
    Ve skutečnosti jsou to jen maličkosti, ale z nich je pak složený celý den.
    Včera jsem si už po několikáté stěžovala na současnou tužku na oči (od Maybelline). Ta předtím byla dobrá, ale tuhle musím pořád ořezávat, protože se to dřevo v ořezávátku drolí, takže bych jí nejradši vyhodila, ale jinou nemám a tak jsem si řekla, že se dnes vydám pro novou do drogerie.
    Ráno přijdu do práce a kolegyňka mi hlásí: “Tyjo, Terez, nechceš náhodou tužku na oči? Já mám dvě!” 🙂
    Rozzářily se mi oči.
    “No jasně, že chci! Jak jsi to věděla, že jí zrovna potřebuju? Aspoň dnes nemusím do DMka” 🙂 (I když tam chodím ráda).
    A dostala jsem (koupila jsem si) od kolegyňky černou tužku Avon, co se trošičku (ale krásně) třpytí.
    Jů, takovou jsem ještě neměla.
    Teď jsem si jí připravila do své taštičky s malovátky a zítra jí vyzkouším na ostro.
    Co z toho plyne?
    No přeci to, že na mě myslí i v práci! Ti jsou hodní, ti moji kolegové.
    Tak to je vše 🙂
    Néééé… to jste si fakt mysleli, že bude takhle krátký článek? 🙂
    Ráda bych jednou napsala opravdu krátký článek. Zatím na tento den jen čekám. Už jsem se nějak smířila s tím, že stručná být neumím. Předem na to upozorňuji všechny mé potencionální partnery (teda dřív, teď zrovna nikoho neupozorňuji). Prostě si ráda povídám a potřebuju si povídat. Psát. Číst. Myslet. Radovat se.
    Jako třeba dneska!
    Anetka mi před pár týdny dala tip na krásné černobílé šaty. (Ta, co mám od ní ty puntíkaté.) Ona má vážně vkus!
    To byly ale opravdu moc krásné šaty, které jsem musela mít, takže jsem si objednala eSko a čekala.
    Líbilo se mi, co o nich píší: “Krásné černo-bílé šaty pro každou příležitost. Ideální na večírek, okázalou událost, do divadla či prostě jen do práce. Elegantní krajka v pase dodává romantický vzhled. Horní část šatů má kulatý výstřih s krátkým rukávkem. Délka šatů je mírně nad kolena. Materiál se velmi dobře přizpůsobuje tvaru postavy.”
    Miluju tenhle typ přiléhavých šatů a tyhle jsou s tou krajkou originální.
    (Na fotce je modelka – ne já 🙂 Já si fotky udělám, až se mi zase bude (za pár měsíců) chtít 🙂
    Ale když jsem si ty šaty dnes vyzkoušela, myslela jsem, že v nich budu i spát. Hned jsem si představila, jak jdu takhle za Tomem (nebo někým jiným, za kým zrovna jdu 🙂 a mám u toho takový hrozně hezký pocit, který mohou znát jen ženy, když si na sebe vezmou nádherné šaty a chtějí se líbit :).
    Nejedenkrát jsem v šatech spala. Bývalo to ve věku tak 15-18, když jednou rodiče odjeli na víkend a já měla jednu z prvních velkých možností prožít ty dva dny naplno tak, jak jsem po tom toužila. Nemohla jsem se všech těch krásných věcí na sobě vzdát, nedokázala jsem si sundat ani boty, jak moc jsem v tom chtěla zůstat. Zůstat už napořád. Proč nemůžu být žena? Proč to nejde?
    Tenkrát jsem si pořád pokládala tuhle otázku a věřila tomu, že to nejde.
    A stejně si jí pokládala pořád dokola.
    Ráno jsem byla rozlámaná, jak jsem usnula v obýváku na gauči, ale tak šťastná, že jsem do úplně poslední možné vteřinky zůstala v těch šatech a namalovaná a pořád lítala k oknu, jestli se náhodou nevrací v neděli odpoledne dříve.
    Jednou jsem je ale svléknout musela… A pak přišlo zase mnoho dní, kdy jsem si nemohla “ukrást” ani kousíček ženskosti a stále jen čekala na moment, kdy to půjde.
    Tehdy jsem netušila, že přijde jednou den, kdy si jakékoliv šaty mohu vzít na sebe kdykoli se mi zachce a mám z toho úplně stejnou radost, jako tehkrát. Jen s tím rozdílem, že už neprožívám ten smutek a trauma z jejich svlékání a vracení se někam, kde jsem odsouzená žít do konce svého života.
    Ty šaty jsou opravdu přiléhavé. Nádherně sedí na postavě a to se mi moc líbí. Chtěla bych být uchopena za pas a přitáhnuta prudce k rozvášněnému tělu silnými pažemi 🙂
    Je tu ale něco, kvůli čemu ty šaty mohu na sebe vzít “až” za dva měsíce. UŽ za dva měsíce. 🙂
    Zatímco jiné šaty co mám jsou v pohodě, tyhle jsou nejpřiléhavější ze všech (extrémně přiléhavé velmi přesně kopírující veškeré kontury těla) a tak tu nastal jeden problém.
    Problém, který lze částečně vyřešit složitým uspořádáním tam dole, kde je to všechno po Androcuru sice už krásně zmenšené, ale pokud bych nepoužila techniku s pomocí pásky, kterou nemám ráda, protože je pro mě prostě velmi nekomfortní a neženská, ačkoli výsledek je úžasný, takže volím techniku bez pásky, která je taky úžasná, ale ne stoprocentní a kdy je určitá tělesná část tam dole umístěna (vrácena) do tělesných dutin v těle, ze kterých po narození sestoupila, ale při větším pohybu, ohybu, delším kroku nebo nedej bože tanci či sportu dochází k mírnému posunu v těchto místech a tak vzniká problém, kterým je prostě BOULE! (Nesnáším boule).
    V upnutých riflích nebo volných šatech problém není problémem, protože to není vidět. Ve velmi upnutých riflích to drží.
    Ale v upnutých šatech kopírující každou křivku, jako jsou tyhle, to vidět prostě je.
    Ať dělám, co dělám.
    Proč o tom tak detailně píšu?
    Přemýšlela jsem o nesmírně hlasité a agresivní aktivitě některých transsexuálních žen (jedna nebo dvě), které se snaží prosadit, aby byla možná úřední změna pohlaví i bez kastrace a operativních zásahů do pohlavních orgánů.
    Úřední změnu pohlaví jen na základě žádosti je něco, co rozhodně podporuji, ale nelíbí se mi agresivita těch výkřiků. Jakoby nám bylo ubližováno, všechno je špatně a svět se musí změnit.
    Ano, svět se může změnit, když se někdo ozve. Ale je to taky o způsobu, jakým se ozve.
    Nemyslím si, že jedny z prvních žen, které tak moc toužily po přeměně, jako byla třeba moje oblíbená Lili Elbe nebo Christine Jorgensenová, přemýšlely o tom, zda jim bude stačit jen úřední změna pohlaví a penis jim zůstane.
    Taková možnost v jejich hlavách podle mě ani neexistovala. Ony byly první a měly to štěstí, že se našli lékaři, kteří jim chtěli pomoct. Protože je o tu pomoc požádaly. Byli to ti lékaři, kteří z nich udělaly ty první! Před těmito ženami byla další velká spousta jiných, které neměly tu sílu a odvahu to udělat, jít si za svým snem, za svým vlastním já. Až jednou se to zlomilo. A tomu, jaký zázrak máme možnost prožít, vlastně vděčíme těm před námi.
    Žádný člověk bez poruchy identity nedokáže úplně přesně pochopit, jaké to je žít v cizím těle. Ti více empatičtější to dokáží vycítit a představit si to alespoň zčásti. A tak se lékaři a odborná veřejnost začali zajímat, jak nám co nejvíc pomoct. Protože ty ženy toužily po tom být ženami a zbavit se mužského těla, chtěly se zbavit i penisu. Jasně, že ano! Jen F v občance by jim nestačilo.
    Ženy prostě nemají penis a nemyslím si, že by po tom opravdu tužily si ho nechat. Chtěly být jako ostatní ženy.
    Lili Elbe si dokonce nechala transplantovat vaječníky!!!
    To je něco, co se potom přes 50 let vůbec nikdy neuskutečnilo, protože Lili zemřela na nepřijetí tohoto orgánu jejím tělem a dodnes se to nedělá, přestože se na tom pracuje. Protože zrovna s vaječníky to tak jednoduché není.
    Fascinuje mě ta odvaha (navíc v té době!) toho lékaře i Lili, že do toho vůbec šli. Prostě tomu věřili! A touha Lili být Lili byla tak obrovská, že neexistovala žádné hranice, kde se zastavit.
    A navíc byla první. Neměla tedy žádnou jistotu, co může a co ne, co její tělo zvládne a co je vlastně vůbec reálné. Ona nastavila ty hranice.
    To ony (a také my v dnešní době) dávaly lékařům tu jasnou informaci, že toužíme po ženském těle. To na jejich (a naši) žádost se ti lékaři pokusili s tím něco udělat. Provést kastraci je bezpodmínečné, protože varlata prostě ženy nemají, pokud chceme mít ženské tělo se vším všudy. A z toho vycházeli. Automaticky se předpokládalo, že ty, které se chtěly stát ženami, si nebudou chtít ponechat penis a varlata.
    Nemůžeme křičet na lékaře, že nás hyzdí, zmrzačují a do něčeho nutí. Je to přesně naopak. To my “nutíme” je, aby nás zbavovali něčeho, co na svém těle nechceme. A najednou přijde někdo, kdo tvrdí, že lékaři jsou ty zrůdy, které na nás dělají pokusy. Tak to opravdu není. Jak tohle může někdo ve své hlavě vůbec vymyslet? Jen nějaký chorý člověk. V tom případě ale netuším, co to má za nemoc a ani to vědět nechci.
    S úřední změnou pohlaví (v dokladech) bez takové operace souhlasím, ale vždycky (!) tady budou ženy, jako jsem já, které touží mít kompletně ženské tělo, které to nepovažují za zmrzačování a které neznají žádnou jinou možnost, než nemít penis. Jak je vůbec možné, že se najdou lidé, kteří se mi diví, že nechci být žena s penisem?
    Pro mě žádná jiná možnost neexistuje. Nemůžu se nikdy podepsat pod to, že jsem nucena do kastrace a je mi zmrzačováno tělo. Vždyť já to chci a nejsem jediná, kdo to chce. Je snad nenormální, že chci mít ženské tělo? Co nejvíc ženské, jak jen je to možné a udělat pro to všechno?
    Moc se tedy omlouvám, ale takové aktivitě nerozumím. Chápala bych výkřiky, které by braly v úvahu obě varianty. Ale nikdo mě nemůže označit za blázna, když chci jen to, co mají všechny ostatní ženy. Není možné tvrdit, že současný systém je špatný. Současný systém je pouze nemoderní. Vychází z (ne moc častých a vlastně vzácných) představ žen, které byly před námi. Jak si má proboha takový lékař představit, co vlastně chceme? On se nám snaží pomoct, protože to potřebujeme a žádáme ho o to.
    Nedávno mi psala Markétka, že má zajímavou zkušenost s převlékáním v tělocvičně.
    Zajímalo by mě, jak by se převlékala v takové tělocvičně žena s penisem?
    Nešla by tam?
    Je obrovská spousta dalších situací, kde tohle vyřešit nejde.
    Všechny ženy, které touží jen po úřední změně pohlaví, si nikdy nemohou koupit šaty, jaké jsem si dnes koupila já. Tak extrémně přiléhavé, že nemají šanci tu bouli (i když minibouli) ukrýt. Vím, že mi řeknou, že si je tedy nikdy nekoupí. Ale já se nechci omezovat. Já chci žít normální život. Nemít strach, že se to jednou provalí jen proto, že se na někoho vyvalí boule. Nemluvě o partnerských vztazích.
    Až jsem se kvůli tomu zase rozepsala, ach jo! :).
    To jsem chtěla psát jen o tužce na oči.
    A ještě tedy o šatech, ze kterých jsem nadšená.
    Je mi jedno, jestli tu způsobím zase nějakou strašnou debatu. Připouštím přeci obě varianty. Úřední i operativní změnu pohlaví. A vždycky si budu stát za tím, že je na každém, pro co se rozhodne.
    Znám už pár žen, co jsou po operaci jeden, dva, deset nebo dvacet let a jejich slova? “Tohle bylo mé nejlepší rozhodnutí života.”
    Změňme svět a jeho pravidla. Ale domluvme se. Nekřičme, nehádejme se a neosočujme lékaře, kteří za nic nemohou.
    Od roku 1942 bylo v ČR provedeno jen něco přes 1000 operací (MtF i FtM). Kdo z nich po tom opravdu tak netoužil? To už se nejspíš nedozvíme. Ale je to důležité? Opravdu po tom netoužil? Co když po tom toužili všichni a křičí jen jeden? Ale křičí tak nahlas, že se tu kvůli němu musím zamýšlet a psát tenhle článek. (Ale to už tady spekuluji a to taky nechci).
    Mohla bych vyjmenovat další stovky situací, kdy žena s penisem nemá šanci “projít”.
    A (byť budu sebekontroverznější) nerozumím ženám, které penis mít dobrovolně chtějí. Denně s tím tam dole mám problém a počítám každý den, kdy už to tam nebude. Kdy už budu moct Kačence říct: “Tak pojď, jedeme se koupat.” Vezmu plavky a jedem. Nemusím chodit jen ve volných kraťasech po kolena ve vodě a bát se, že jakmile přijde vlna a náhodou si ty kraťasy namočím, že bude něco vidět.
    Já to tam nechci.
    Vy si to tam nechte, když chcete.
    Každý si o svém životě (i orgánech) rozhodujme sami.
    Tento postup, kdy člověk musí splnit určité podmínky, aby mohl být i úředně osobou druhého pohlaví není možné zpochybňovat, protože logicky vyplynul z dlouholeté spolupráce s námi a z našich představ o tom, jak má vypadat ženské tělo. Z našich tužeb po něčem, co lze vykonat jen chirurgickým řezem.
    Myslím, že dnešním článkem jsem si ujasnila svůj postoj k údajnému zmrzačování našich těl a vyjádřila svůj názor na ženy (respektuji, že to jsou ženy, pokud se cítí jako ženy, přestože nemají ženské tělo), které si ponechají penis. Vidím v tom tolik nevýhod a je to pro mě tak nepochopitelné, že vlastně nevím, jak jim v té touze po úřední změně pohlaví pomoci.
    Bezva.
    Tak jsem se těšila, jak si udělám horký půllitr čaje, zalehnu k telce a u ní vypnu hlavu. Zatím jí mám rozžhavenou a srdce plné emocí.
    A s tímhle jdu spát 🙂
    Ještě musím pověsit na ramínko ty nové šaty, kterých se tu kochám… 🙂