Přeměny

Byl jednou jeden pán: Anna Ariel

Kdo říká, že to nejde?
Kdo říká, že to po věku 30 let nejde tak snadno, že výsledky jsou neuspokojivé?
Kdo říká, že to po čtyřicítce nemá cenu?
Vy jste si dělali nějaký průzkum? Že to někde píší?
Ano, i já jsem na tenhle názor narazila, ale přesto si myslím (a mám na to jiný názor, stejně jako ho můžete mít klidně i vy), že chemie je prostě pořád jen chemie. A reakce na ní je v každém těle jiná.
Kdo říká, že bez vlasů to půjde jen těžko?
Anna začala přeměnu ve 42 letech a je už několikátá, kdo během svého testosteronového období poztrácela většinu svých vlasů. Jak se k tomu Anna postavila? Jako všechny ostatní, které se tomu postavit chtěly a neviděly v tom problém. Ano, je lepší, když se jdu v létě koupat k rybníku a mám vlastní vlasy. Je lepší, když je horko a mám vlastní vlasy. Je lepší, když jdu na pouťové atrakce a mám své vlastní vlasy, ale když je nemám, zabrání mi to v tom, abych se vydala na svou cestu? Jak si na tuhle otázku asi odpověděla Anna? A Sona Avedian? A spousta dalších?
Anna vykoukla na mě dnes, když jsem přišla od mamky. Lehla jsem si a měla chuť si s někým povídat. Jenže jsem byla sama, kdo tu chuť měl. Tak ráda bych se teď o někoho jen opřela a povídala. O čemkoliv. O Juliet, o Vánocích, o chumelenici venku… Jen tak cítit někoho blízkost. A tak mě napadlo podívat se na youtube, jestli se tam zase neobjevila nějaká nová přeměna.
Tahle není nová, ale její “pánské” fotky jsou nově zveřejněné a tak jsem je sem hned vložila jako inspiraci pro ty znás, kterým je nad 40. Nic není ztraceno, holky!!! 😉
Trochu mě mrzí, že jsem tímto článkem odsunula z hlavní strany mou Juliet, kterou jsem si zamilovala. To ale neznamená, že zmizela z mých myšlenek.
Ve skutečnosti to byla ona, kdo mě dnes přiměl k tomu, abych muži, který mě okouzlil, poprvé uprostřed rozhovoru řekla “odcházím” já. Jinak bych na něm zůstala pravděpodobně nalepená, otravná a nesnesitelná jako těžký balvan, kterého se nemůže zbavit. Nemyslím si, že někdo, kdo mi ani nepopřeje dobré ráno je člověk, se kterým bych měla strávit zbytek života, ačkoli on si to myslí a stále má pocit, že když 99 % párů skočí do postele po prvním rande, on musí být také takový. Přesto má chvilky, kdy mi tvrdí, že stačí, abych tu jen byla. Aby neměl pocit, že je sám a já nemusím nic. Můžeme si jen povídat a třeba jeden z nás nebo oba usneme, ráno se probudíme pod jednou dekou, ale k ničemu nedojde.
Touhle představou mě dostal.
Juliet označila sex na prvním rande za největší chybu, kterou ženy dělají a potom se cítí nespokojené.
Chci muže, který se bude ostýchat mě políbit a na čtvrtém rande to budu já, kdo mu dá polibek – protože na něm uvidím a vycítím srdcem, že o něj stojí, že po něm touží a tolik si ho přeje, jenže není schopen se odhodlat. Chci muže, kterého budu cítit vedle sebe, o kterém budu vědět, že je tady a kterého si budu vážit. Nemohu se vrhnout na prvního muže, u kterého projdu a který mě (pro mě nějakým záhadným způsobem) identifikoval správně jako ženu jen proto, že si naivně mohu myslet, že je jediný a poslední, který tak činí.
Ano, je první. Ale to ještě nic neznamená.
Líbí se mi, přitahuje mě, ale necítím z něj tu vášeň, tu radost, energii, kterou by do mě vkládal, jen aby mi mohl popřát hezké sny.
Ty víš, že bych ti je tak ráda posílala i já, ale nedělám to, protože cítím, že o ně nestojíš. Že jsem na druhé koleji, na které být rozhodně nechci. Přesto na tu večeři s tebou půjdu, když o ní (jak říkáš) tak stojíš, protože je mi příjemná tvá přítomnost a projevy tvé mužnosti vůči mému ženství, po čemž jsem tak nesmírně toužila. A stejně jako ty respektuješ, že se mnou nemůžeš mít půl roku sex, já zase musím respektovat, že tě přestanu bavit. Nemohu se na tebe zlobit. Nemohu chtít všechno jen já.
Vím, že muži jsou jiní než my. Že mohu být ráda za projev něžnosti jednoukrát týdně. Ale přesto – potřebuji alespoň cítit, že jsem milována. Vědět, že o mě někdo stojí. A kromě toho si za pár let třeba vybavit s nadšením a radostí místa, která patří jen nám, protože se na nich “něco” mně i tobě stalo. Něco krásného, jako to popisuje Juliet o Tomovi.
To už ale pomaličku přestává souviset s mojí cestou, na kterou jsem se vydala a kterou tady popisuji. Je to už něco, co patří do světa všech ostatních žen, které řeší muže (nebo ženy), jejich pozornost, partnerství, nenávist, lásku.
O tom se mi ani nikdy nesnilo, že se dostanu tak daleko, abych směla řešit tohle. Všechno to, co patří k ženám.
Nebo tedy – netušila jsem, že se k tomu dostanu tak brzo.
Ale za to může on.
Kdykoliv si řeknu, že jsem v klidu a nad věcí, že je mi ukradené, zda mě bude chtít vidět nebo ne, tak se na mě usměje ze své fotky a jsem v tom zas až po uši. Říkám mu: “Teď nemůžu, jdu k mamince.” On na to: “Vyfoť se mi!”. Tak mu pošlu fotku v šatech a vznikají tak fotky, které bych jinak neudělala. Které se líbí i mně a mám radost, že ho podoporuji v tom, že jsem žena, ačkoli se jednou musí dozvědět, že mé ženství nebylo dlouho tak samozřejmé.
Vlastně ani nevím, proč to dělám, že mu posílám své fotky. Vymámil ze mě i fotku ve spodním prádle. Odmítala jsem to! Ale on mě prostě tak hezky přemluvil, že jsem si řekla, že je to výzva. Že to poprvé udělám!
Ty fotky se mi moc nelíbily. Nebyla na nich extrémně viditelná mužnost, ale nejsem žádná modelka.
Byl z nich vedle. Chtěl další a další.
Ptám se sama sebe: Jak to, že mě vidí jako ženu, zatímco já sama si připadám na něco takového nedostatečně ženská? Nikdy bych neřekla, že v tu středu na prvním rande projdu. Stále to řeším. A stále tomu nemohu uvěřit, proto mu posílám další a další fotky a tím ho zase jen ujišťuji, jaká jsem žena. Vždyť je to hotový paradox!
A dost!
Měla bych už konečně pochopit, že JÁ JSEM ŽENA. A nikdo jiný. Bez ohledu na to, kdy mám komisi, kdy mám operaci, co mám za sebou.
A neřešit tohle.
Často mi říká: “Ty jsi zase přemýšlela, viď?”
To proto, že mu napíšu dlouhý vzkaz, ve kterém se snažím od něj oddálit. Říci mu, aby ani on se ke mě tak nevázal. Protože mám strach.
I přesto, že se mi líbí, jak obdivuje moji ženskost. Je to ten nejopojnější pocit, jaký mohu zažít. Chci ještě!
Sama svou ženskost tolik nevidím, ale on mi jí přináší po hrstích přímo ode mě. Odkud jí bere? Odkud bere tu jistotu, že se mu líbím? Že mě chce držet za ruku, objímat, líbat na krk, strávit se mnou noc třeba jen povídáním?
Je tak bezstarostný a nezasvěcený do mých starostí…
Juliet mi dnes ráno ve své knize poradila, jak zvládnout strach.
A já mám aspoň příležitost to vyzkoušet 🙂
Sebevědomí je to, co nám pomáhá. My ho potřebujeme, protože bez něj jsme hromádka neštěstí a ta je až příliš nápadná pro své okolí.
My nápadné být nechceme.
Chceme být úplně obyčejnými ženami.
10 měsíců HRT (foto 124)
Póza pro Páju v příjemné vodorovné poloze.
Chtěla bych… se jen tak o někoho opřít a poslouchat, co říká…
Ne virtuálně na monitoru počítače, ne bez intonací našich hlasů a rezonance toho jeho, která prostupuje celým mým tělem, až to příjemně šimrá, jak jsem blízko.
Za okny sníh, doma teplo, vůně cukroví a horkého čaje s medem.
A když náhodou usnu… probudím se – ne sama.
Už mi ta samota leze na mozek.
Ale to přejde.
Nemám nárok.

64 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.