otєrєzє.cz

Transsexualita u dětí II. – Isabell

19. 8. 2015 / 10:16 / 21 Comments
Tento článek navazuje na článek „Transsexualita u dětí aneb poslouchejte svoje dítě„.
Dětmi, u kterých byla transsexualita potvrzena, jsem totiž fascinována. Za prvé jejich jasným přesvědčením, kým doopravdy jsou (u té poloviny, která to tedy tak úzkostlivě netají) a za druhé díky lékařské vědě a blokátorům nežádoucích hormonů ještě před pubertou, čímž se zachrání úplně všechno.
 
Nedávno jsem zhlédla americký dokument „Being Me – Transgender Kids (2015)“. Jde o klasický dokument o dětech, které měly to štěstí, že se k léčbě dostaly (nebo dostanou) před pubertou. Vystupuje v něm také 11letá Isabell.
 
Isabell (vlevo) na obrázku se svojí sestřičkou
 
Vůbec tu nebudu rozebírat celý dokument, jen mě v něm zaujala jedna věc. Napadlo mě, že je to výborný způsob, jak z některého dítěte, o kterém se domníváme, že s ním něco není vpořádku, dostat nějakou informaci. Protože předpokládám, že většina dětí svému chování a pocitům nerozumí, stydí se za ně a nechce se tak svěřit ani rodičům. Natož takhle malé děti. Výjimkou jsou ty šťastné, které proti svému chybně přiřazenému pohlaví hlasitě protestují. Tam je to jasné.
 
Jak jsem psala v uvedeném článku, ne všechny děti prožívající pohlavní nekomformitu v dětství jsou potom transsexuální. Je jich nakonec podstatně méně. Sledují se u nich určitá kritéria, která jsou uvedena právě v tom článku.
 
V dokumentu se ptali rodičů Isabell, jak na to vlastně přišli.
„Dívali jsme se na dokument o Jazz Jennings – americké teen-transgender dívce, která působí také jako LGBT aktivistka a často vystupuje v televizi. Mluvila o tom, že se narodila jako chlapec, ale cítila se být dívkou. Isabell na ten dokument se zaujetím koukala, ale nic neřekla. Po něm upadla do hluboké deprese. Ptali jsme se jí, co je příčinou jejího smutku a ona nám odpověděla, že viděla ten dokument a uvědomila si, že taky není chlapcem, ale dívkou.“
 
Jazz Jennings (vlevo) se narodila v roce 2000 a ke své transsexualitě se v Americe otevřeně hlásí, čímž podporuje tyto menšiny a hlavně děti. Ve čtyřech letech jí byla diagnostikována transsexualita. Ve výše uvedeném článku je obrázek, na kterém nakreslila, jak vidí sama sebe v jedenácti letech (nakreslila dívčí tvář s květinou ve vlasech).
 
V dokumentu zaznělo, že 76 % transsexuálních dětí si svou odlišnost uvědomuje už před nástupem na základní školu, ale obvykle jí neřeší, protože jí nerozumí. Záleží pak na rodičích a práci s takovým dítětem. Pamatuji si své první nejasnosti se svým tělem taky od čtyř let, ale absolutně jsem neměla tušení, co to je. Jak jsem si později sama zdůvodnila, jsem nemocná nebo divná a nesmí se to nikdo nikdy dozvědět, protože by to byla ostuda a všichni by se mi smáli. I přesto jsem občas protestovala viditelně, ale ne natolik dostatečně, aby se to řešilo. Kterého rodiče by něco takového napadlo, když o tom třeba ještě nikdy neslyšel?
 
Diagnostikovat transsexualitu u čtyřletého dítěte není vůbec jednoduché, musí jít o jednoznačné případy.
 
Jakmile bude Isabell 13 nebo 14 let, začne brát blokátory puberty, které zamezí tomu, aby se na jejím těle vytvořily mužské znaky, ale současně se ještě nezačnou tvořit ženské. Ty přijdou na řadu až se začátkem podávání ženských hormonů.
 
Škoda, že v ČR nemáme takového dětského představitele transgender komunity, který by už v šesti letech (jako Jazz) chodil do televize informovat diváky. Jsem si jistá, že někdo jako Jazz by musel svou ženskostí i nadšením nakazit i všechny ostatní jako zářný příklad toho, že není žádným monstrem, ale normální dívkou. A hlavně by si spousta i českých dětí mohla konečně uvědomit jednu zásadní věc: Když to dokázala ona, proč bych nemohl(a) já?
 

21 Comments

  • žuži

    19. 8. 2015 / 13:14 at 13:14 Odpovědět

    Hlavně v médiích by se měly prezentovat lepší kousky a ne dvou metroví chlapi v sukních, což se u nás dělo před deseti lety a kdo chce řešit transsexualita, tak prostě člověka toto vyděsí. A nebo vzhledově jaktaž ok, ale chováním pouze afektovaný chlap.

  • lovelyniki

    19. 8. 2015 / 15:31 at 15:31 Odpovědět

    Zkoušela jsem kdysi googlit něco jako moje dítě je transsexuál, dostala jsem se do jedné diskuze, kde matky strašně řešili, že jejich chlapeček až moc pomáhá v kuchyni, nebaví ho fotbal, hraje si s panenkama, obléká si sestřiny šaty atd. vesměs tam bylo jen jak mu to zakazují a posmívají se mu a ostatní matky byly jen pro, všechno zakázat, posmívat se atd.. S takovým zázemím si myslím bude ještě pár generací trvat, než se menší dítě odhodlá s něčím takovým vystoupit, jsme v éře hysterických matek a nedej bože se u někoho transsexualita vyskytne, to bude potom sebevědomí na coming out. Takové dítě u nás bude jen depresivní, protože maminka mu od útlého věku vštěpuje, že je nenormální. Sama se těším, až se i u nás začne transsexualita řešit od útlého věku, nebude žádné promarněné dětství, promarněné mládí, děti budou mnohem klidnější, protože budou vědět, co se s nima děje, proměna bude mnohem úspěšnější, ale to není o doktorech, je to o rodičích, kteří dětem poskytují důvěru svěřit se

  • Tereza

    19. 8. 2015 / 18:57 at 18:57 Odpovědět

    [2]: Niky, to jako fakt? Tak to je opravdu bezvadný. Chtělo by to nějakou kampaň zaměřenou na děti. Občas se ale najdou rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo šťastné a udělají pro to cokoliv.

  • lovelyniki

    19. 8. 2015 / 19:23 at 19:23 Odpovědět

    Jenže jakmile by se udělala kampaň a nedej bože se objevilo nějaké dítě s touhle problematikou, společnost by opět šla po krku nám trans lidem, že dětem blbneme hlavu, stačí mrknout na mimibazar do diskuzí, kolik matek je tak vymaštěných, nemluvě o tom, kdyby se něco podobného vyskytlo na slovensku, juh to by byla mela, no schválně mrkni

  • lovelyniki

    19. 8. 2015 / 20:56 at 20:56 Odpovědět

    Je to jakoby slovensko tuhle problematiku úplně ignorovalo, ani homosexualita na tom není extra líp, tak nějak si stále nedokážu vysvětlit, proč země, která je česku hodně podobná je na tom s homofobií a xenofobií tak, jak je. KDe je ten zásadní rozdíl? No žít bych tam nechtěla ani náhodou.

  • žuži

    20. 8. 2015 / 16:31 at 16:31 Odpovědět

    [6]:  Bych spíše viděla handicap v polovině obyvatel. Ono je těžký u nás najít dobrýho sexuologa a kdyby nás bylo o polovinu méně, tak by to bylo ještě horší.

  • žuži

    20. 8. 2015 / 16:35 at 16:35 Odpovědět

    [3]: Myslím, že to bude stejná osoba. Před deseti lety tu minisukni měla, ale měla čerstvě po celé přeměně a tak časem se na všechno více vykašlala. Ale bylo to prostě stejně hrůzostrašné 🙁

  • Sofie

    30. 8. 2015 / 13:29 at 13:29 Odpovědět

    Ahoj Terezko, než začnu psát k tématu, tak bych Ti chtěla poděkovat za obrovskou hromadu informací které mi dáváš už od roku 2012 a díky kterým jsem si uvědomila, že nejsem sama :). To je poprvé co Ti píšu, ale myslím, že to nebude naposled :).

  • Sofie

    1. 9. 2015 / 10:54 at 10:54 Odpovědět

    [16]: Já věděla, že tě to potěší :). Přečetla jsem snad všechno co jsi napsala, vidím tam tu touhu a teď vlastně vidím tu splňenou touhu :). Jsi moje hrdinka a nikdy bych nepochybovala o tom, že jsi ženou, vousy, přirození, hrubý hlas, to je pořád jenom váza je to pomíjívé . Ona je důležitá ta kytka uvnitř a to je to tvé ženství :).

  • Tereza

    1. 9. 2015 / 21:16 at 21:16 Odpovědět

    [18]: to oběhávání je náhodou někdy psina 🙂 a není toho tolik. Občankou to celé končí. Mimochodem, už jsem jí několikrát použila a neumím si představit, že tam mám něco jiného než Tereza a F. Ještě pořád se toho nemůžu vynadívat 🙂

  • problém

    10. 9. 2015 / 10:41 at 10:41 Odpovědět

    [20]: Na ministerstvu vnitra jsme četla, že tam nějáké potvrzení o změnách jména, pohlaví vystavují…to asi vše nestihnu za pár týdnů,  třeba vysokou mám přes celou republiku.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.