Hra na Toma

Dnešní rozhovor kolegů u oběda:

„Já jsem vždycky chtěl vnuka, jako kluka, tak tu naší šestiletou vnučku vychovávám prostě jako kluka. Ona se i chová jako kluk, tak co. No bába pořád nadává, že takhle z ní nikdy nebude ženská. Ale mě je to jedno. Když vidím, jak jí ty klučičí hry baví.“

A kolega pronese krásnou větu:

„Nebojte. Hormony už se o ní postarají!“ 🙂

 

Tyhle fajn hormony se už o nás všechny postaraly. Bohužel. Nemůžeme si vybrat.

 

Nesoulad mezi psychikou a fyzickým tělem mnozí označují za výmysl, rozmar nebo výdobytek dnešní doby. Za něco nepřirozeného, proti přírodě, proti křesťanství, proti lidskosti, proti počasí, proti mimozemšťanům, prostě proti všemu, co vás napadne. Mluvím obecně o všech nesrovnalostech mezi duší, tělem, identitou nebo orientací. Odsuzují to, bojují proti tomu (i tací jsou – asi se toho bojí?), píší o tom knihy a kreslí karikatury (pane Klausi).

Proč ale? Co je k tomu jako vede? Neschopnost přijmout v sobě fakt, že to tak prostě je? Je jim z toho špatně, nemůžou kvůli tomu spát a jíst, musí o tom mluvit a šířit dál své myšlenky, které mají zabránit… čemu vlastně? Rozmnožování takových lidí? Tak to je trochu mimo téma. Uniká mi smysl.

 

A víte co? Taky mě to štve. Doslova mě se*e (i když normálně sprostě nemluvím), že se mi to v hlavě otáčí jinam, že si kupuju černou koženou pánskou bundu a ostříhám se na krátko, abych neměla pocit, že jsem to, co jsem, abych se cítila tak, jak mám a jak vypadám a měla radost z toho, že to, co mám mezi nohama mi tam patří a každý den mám pocit, že jsem vyhrála, že žádná porucha identity neexistuje (tak, jako si to někteří myslíte). Říkáte: Co si to ti transsexuálové pořád vymýšlí? Ale nemůžete vlastně tuhle větu ani pronést, protože to slovo „transsexuál“ nechcete vyslovit, jak je vám nepříjemné. Taky bych raději říkala „žena“ místo „transsexuál“.

 

Jakou radost jsem měla, když mi má nová partnerka v srpnu řekla, jaký jsem hezký muž! Cítila jsem se tak mužně! Hurá! Zničila jsem Terezu! Takhle to má být a je to…

 

Neutečete tomu. Stydíte se za to. Proklínáte to.

Nenávidím to.

Chtěla bych si to z hlavy vytlouct (a taky mojí ženu, jestli můžu poprosit). Chtěla bych žít normální život. Je mi úplně jedno, jestli jako muž nebo žena, hlavně ať už někdo jsem. Bohužel duši neporučím, ale tělo se přestavět nějakým způsobem dá.

Tisíckrát jsem si opakovala: Jsem muž, jsem muž, jsem muž. Můžete si to opakovat, jak chcete. Ale nemůžete pochopit, proč proboha pořád myslíte na to, jaké to je být žena. Proč se snažíte vypadat jako žena, proč chcete být žena?

Dobrovolně se zesměšňujete, když si lakujete nehty a necháte si je barevné, když jdete v dámském oblečení ven, když se fotíte na blog… protože je to jediný způsob, kdy má duše klid. Nechcete o tom mluvit, chcete, abyste mávnutím proutku byly brány jako ženy.

A štve vás, když se někde dočtete, že tohle si jen vymýšlíme, že je to náš rozmar a vlastně žádná porucha identity neexistuje.

 

A čím častěji se to dočítáme, tím víc na nás sílí ten tlak, díky kterému chodíme do armád, pracujeme u policie, kupujeme si velké motorky, tetujeme se, chodíme do fitka trénovat svaly a zabíjíme tak naši ženskost jak nejvíc to dovedeme. Nalháváme okolí, ale hlavně sobě, že jsme muži a máme být spokojené. Hlavně, že vy jste spokojení a nemusíte vyslovovat slovo transsexuál!

Ale ono to tak nefunguje. Je to ještě horší. Pořád to v té hlavě je. Máme strach, strašně se toho děsíme a chceme to zabít. Myslíme si, že máme vyhráno, ale smůla.

 

Tak si to klidně zkuste! Ráda Vám svojí hlavu na pár minut přenechám! Nebo si jí nechte napořád. Tohle se nedá vydržet. S tím se jen musíte naučit žít, ale neříkejte mi už nikdy, že si to jen vymýšlíme.

 

Já vám taky neříkám, že něco hrajete, když vás třeba jenom bolí hlava. Věřím vám. A jestli toho zneužíváte a vymýšlíte si, tak to je jen váš problém, že se k tomu takhle stavíte a jen to dokazuje, jakým jste člověkem.

 

MÁME DVĚ MOŽNOSTI:

BUĎ BUDETE SPOKOJENÍ VY, ALE MY SE BUDEME TRÁPIT,

NEBO BUDEME SPOKOJENÉ MY, ALE VY TO NEROZDÝCHÁTE.

(mluvím jen o určité netolerantní skupině samozřejmě)

 

Tak si to všichni přeberte 🙂

 

 

Pardon 🙂

Tohle měla být jen krátká poznámka k rozhovoru u oběda 🙂

Nevím, co mě to popadlo. Asi musel ten vztek ven. Já tohle všechno nedělám jen proto, že mě to baví! Ono mě to svým způsobem NEBAVÍ! 🙂 Víte jaká je to otrava přeskakovat mezi oběmi identitami? Nechci už nikam přeskakovat. Chci být tam, kde být mám. (A podle toho, co máme mezi nohama, se to rozhodně určit nedá.) Říká se tomu „pohlavní znak“. A znak = jistota.

 

Teď, kdy píšu tenhle článek, tu sedí Tereza. Myslím tak, sním tak, cítím se tak, ale dělám, že Tereza nejsem. Vlastně si hraju na Toma. To, že mám krátké vlasy, klučičí svetr a kalhoty, ale pod tím vším už je zase jen Tereza znamená, že je to Tereza.

 

Někdy přemýšlím, jaký je sakra rozdíl mezi černými bavlněnými ponožkami s označením „ladies“ a „gentlemen“?

Dámské jsou běžně do velikosti 42, bývají jemnější a mívají někdy moc hezký ornament, který se na pánské nehodí.

Ale všechny jsou z těch samých chomáčků bavlny, která někde vyrostla. Všechny mají pořád stejný tvar – jsou to přeci ponožky!

Chceme někam patřit. Musíme se někam zařazovat. Druzí nás musí nějak identifikovat, jinak je jim špatně a to jim přeci nemůžeme udělat.

 

A co vy jako s tím?

 

No nic no. Vždyť říkám, že tenhle blog píšu proto, abych si ulevila 🙂

Protože ti, co mě chtějí poslouchat, mě poslouchají a ti, co mě nenávidí, mě budou nenávidět na věky věků.

A to jsem jim nic neudělala.

Jen jsem se tak narodila… :/