otєrєzє.cz

Poslední den v práci

První den v srpnu = poslední den v práci.
Jsem po dnešku plná adrenalinu a nadšení.
Ráno jsem jela do práce na půl devátou a teď v osm večer jsem přišla domů.
Rozhodla jsem se zůstat tam ještě celý dnešek, abych jim tam trošku pomohla a nakonec se ukázalo, že jsem jim tam pomohla hodně, což mě potěšilo. A hlavně dostanu ten dnešek ještě zaplacený a taky za něj dostanu (v září) jednu stravenku! :))
Ovšem utahaná jsem pěkně – 11 hodin tam běhám po obchodě a po skladu, člověk si ani jednou nesedne a do toho ještě tahá krabice, nábytek a povídá si s lidičkama… “A kdy bude v akci tahle komoda?”
Letím se podívat na druhou stranu prodejny do PC.
“A tahle skříň?”
Zase letím tam a zpátky.
“My vás proháníme že?” :))) “Ještě bychom chtěli vědět tenhle stůl….” 🙂
“Kolega je tu poslední den! Můžete ho klidně prohánět!” Díky Vojto!!! :)))
Ještě jsem jim tam vysála, roznesla nové cenovky, večer se rozloučila a vzala ještě Báru domů, protože bydlí na stejném sídlišti jako já a pěšky to má chudák 30 minut.
20.8. mi skončí pracovní poměr – do té doby budu čerpat dovolenou a 6 hodin přesčasu, které byly původně 45 hodin, ale někam zmizely… prostě…znáte to asi taky… Přesčas – to jsou takové bublinky, které vyprchávají… :)) A neuděláte s tím nic. :/
Zjistila jsem, jak práci potřebuji. Jak mě ty starosti naplňují a čistí mozek. A jsem moc ráda mezi lidma. Po 20.8. musím prostě nastoupit do jiné práce, jinak budu muset na pracák a tam přežiju (finančně) tak měsíc.
Dost si věřím v jednom výběrovém řízení na personalistku, což je práce, kterou zvládám a miluju 🙂 A navíc mám výhodu, že zvednu telefon, řeknu: “Milane, pošli mi sem 10 prodavaček” a ty prodavačky ještě ten den přijdou 🙂 Chcete pilota stíhačky? Není problém! 🙂 Takhle jsem využívala své bývalé kolegy v každé práci. Jenže ta firma si teprve svou pobočku staví, ale jde to rychle. V současné době jsem ve fázi, kdy se jim líbím a počítají se mnou v dalším kole VŘ, které nebylo ještě stanoveno. Takže taková trošku nejistota. Tak u toho hledám další práci, což není zrovna jednoduché – ať už proto, že míst je málo nebo proto, že jsou to místa příšerně placená a dělala bych to, co by mě tak nebavilo. Ale práci potřebuju.
Dnes to tedy bylo tak trošku i psycho. Z jedné strany jsem se zase po dlouhé době od srdce zasmála, ale taky zasnila a fyzicky pěkně zničila :))) Proto ta euforie 🙂 Při fyzické námaze se uvolňují endorfiny.
Věděla jsem, že jeden den tahat ty šílené krabice zvládnu, i když už mě pěkně bolí ruce i nohy, ale z toho se vyspím.
Jedna ze tří uliček ve skladu.
Krabice, krabice, krabice… 10 kg, 30 kg, 50 kg… Na zemi, 2 m nad zemí, 6 m nad zemí…
Bez techniky, jenom žebřík. Ale ten je daleko, tak si trochu zaskáčeme po regálech 🙂
Padáááám… třísk!
Pardon, ta plastová lavice za 3000,- co spadla a rozbila se na zemi
mohla zůstat nahoře, ale to bych potom spadla já,
tak jsem se rozhodla pro tu lavici :))
Ráno to bylo super. Zaparkovala jsem před obchodem a z auta vylezla kolegyně, která mi sdělila, že dnes dopoledne byly napsány na směnu zase jen dvě ženy a že neví, kdo bude vydávat ty těžké věci… tak jsem jí hned ohlásila, že já ne, když na to mám papír od doktorky, ale pak jsem si ve skladu řekla, že to ještě zvládnu. Když oni ti zákazníci byli tak milí… 🙂
(Hlavně holky 🙂
A to byl ten můj dnešní problém. Bylo vedro, takže holky chodily v krátkých sukýnkách nebo moc krásných šatičkách. Tohle jsem měla na téhle práci ráda – je to totiž převážně ženský obchod 🙂 I když né tak úplně kvůli tomu nábytku.
Při pohledu na tu krásu jsem si představovala, jak takhle budu moct jednou chodit já… prostě jsem si tak snila… a bylo mi moc hezky. Nemohla bych takhle vypadat hned??? Škoda, že to nejde. A budu takhle hezky vůbec vypadat? :/ A už mě přechází humor.
Začala jsem být trošku zoufalá, protože každá druhá dívka se na mě usmívala, což jsem jí samozřejmě oplácela, takže jsme se dávaly hned do řeči a zezadu u skladu u výdeje jsme si vždycky tak krásně zaflirtovali… 🙂 Takové ty lichotící řeči z obou stran :)) A hypotetické pozvánky kamsi… 🙂
Ale musela jsem se brzdit… bylo to dost těžké. Bylo mi hrozně příjemné vědět, že ty milé úsměvy jsou věnované mě. Cítila jsem zase, jak se tak trošku vznáším v oblacích a jak mi chybí lidské doteky, někdo, s kým můžu sdílet dobré i zlé, radost a nadšení, které mám neustále ze všeho. Prostě mít důvod pro někoho žít. A bylo mi z toho na nic. Zase jsem přemýšlela, proč to dělám…proč do toho jdu, když o tohle vlastně přijdu… zvládnu to potom? Budu šťastná, že budu Terezou, ale budu šťastná bez někoho, koho budu mít ráda a kdo bude mít rád mě?
Už je to tu zas. Už zase řeším budoucnost.
Weiss se mě mimo jiné ptal, jaký je můj cíl. Řekla jsem mu: “Stát se ženou, žít se ženou a mít i případně nějakou rodinu, pokud to vůbec jde.”
Zapsal si to a jen na to kývl.
Teď, když jsem v práci vystupovala jako Tom (bohužel s minimem ženských rysů), tak jsem měla tolik šancí chňapnout některou ze šancí a jít za ní… Jak já říkám: “Každý den potkávají lidé svou budoucnost, ale nejsou schopni ji oslovit.” Je to jen na nás. Bohužel na mě teď ne. Já teď chytám jinou budoucnost. Na tuhle můžu asi na hodně dlouho zapomenout. Štve mě to…. 🙁
Pustila jsem si do repráčků tak trošku šílený kvílející dubstep. Ten moc často dlouho poslouchat nevydržím, ale dneska mě teda vytahuje z té pochmurné nálady a užívám si ho. Ten šílený rytmus mi v hlavě dělá díry, díky nimž mi proudí všechny ty příšery ven. (Doufám, že né k vám! 🙂
Chvílemi jsem se v práci smála a když ty zákaznice odešly, tak jsem nad tím přemýšlela a nevěděla, co mám dělat. :/ Já vím, že nemám na výběr.
Taky jsem pak přišla domů, osprchovala jsem se a jak ráda jsem vklouzla do bavlněné noční košilky s modrýma kvítkama a proužkem modré kraječky u lemu na prsou… Já bez té ženskosti nedovedu žít. To jsem prostě já.
Možná je to tím, že se bojím neznáma. Každý člověk se přirozeně bojí toho, co nezná. A jakmile to pozná zjistí, že se toho třeba vůbec nemusel bát. A já se bojím, že nikdy jako Tereza nenajdu lásku. Já vím, že vy si myslíte něco jiného, ale já to prostě cítím takhle.
Pořád s tím bojuji. Láska a přeměna. Jde to dohromady? Láska je nejsilnější lidský cit, který i “přes hory přenáší”. Jo, tak to prostě je. Věřím v sílu lásky. Mockrát už jsem se o její síle přesvědčila. Je to “něco za něco”? Ale to já nechci. Bez lásky se prostě nedá žít! Alespoň já jsem člověk, který to neumí. Celý život jsem toužila po lásce. A vždycky, když jsem jí získala jsem si jí vážila a chránila. Do posledních chvil…
A teď tu není.
Je tu prázdno.
Jen rodiny s malými dětmi v obchodě vesele nakupující a nechávající své děti křičet: “Tati tatíííí tatínkuuu, kde jsi???”
“Manželka by chtěla tuhle matraci…”
“Tady máš desetikorunu a kup si ten bublifuk…” malá copatá holčička u pokladny…
“Jéé koukni mami na ten polštář…” asi 20tiletá brunetka v nejdokonalejších červených šatech s volánkovou sukní jaké jsem kdy viděla! Bože ty nohy! Ty sandálky! Ty vlasy! A za ní vejde blondýnka s copem. Taky v sukni. A směje se na mě, až zčervená. Jak odejdou, tak v BMW přijede blond mamina se slečnou, která má na sobě černé minišaty! Zapomínám, co jsem chtěla dělat 🙂 Vysavač tam tak leží v cestě a nevidím ho 🙂
Povídám si s nimi… nebo spíš prohazuji pár slov.
“Mamí a koupíš mi něco?” “A ty myslíš, že si to zasloužíš?” “Uáááááááá uááááááááá!” :)))
Den šťastných rodin. :/
Manželka mi napsala, že na víkend s malou někam jedou, ať si na víkend dcerku neplánuju. Nenapsala kam. Nepíše mi to. Až se jednou stane, že tam budu chtít malou vzít taky, tak tam bude podruhé, aniž bych to ovlivnila. :/
A protože dnes v práci byli kolegové, kteří tam se mnou byli celé dva roky od začátku a které mám zrovna ráda (Vojta, Bára – tu jsem jedinou vybírala já později ze všech těch životopisů, Věrka a Péťa), řekla jsem si, že je rozveselím a řeknu jim, co ze mě za 3 – 4 roky bude 🙂 Věděla jsem, že by to přijali a že by je to i pobavilo 🙂 Ale nebyla vůbec příležitost. A pak jsem si taky uvědomila, že oni o tu informaci nestojí.
Já totiž přímo nesnáším, když mi někdo něco vnucuje. Věřící svoj víru, gayové, že jsou homosexuální… Já proti nim samozřejmě nic nemám a respektuji je. Ale já taky nikomu na potkání nesděluji, jakou mám sexuální orientaci (ať už je hetero nebo homo). Joo dobře, tak jsi gay. Ok. Já tě tak beru. Ale prosímtě nemluv o tom pořád. Pro mě jsi normální člověk, kterého si cením podle jeho charakteru a ne podle orientace víš? Tohle pro mě není podstatné.
Takže jsem jim samozřejmě nakonec nic neřekla.
No a večer zase mírná nervozita, protože nemocenská za červen pořád nikde. Ale všichni si z účtu pořád něco strhávají… tedy ono už není co. Nosím v hlavě, co všechno musím už zaplatit, až peníze přijdou. Hromadí se to. Nikoho nezajímá, že stát má moje peníze z mnou placeného povinného zdravotního pojištění, které jsem si dovolila po 10 letech bez jediného promaroděného dne čerpat.
Jediné, co mě tento měsíc drželo nad vodou byl malý příjem z aukra, kde občas něco prodám. Jenže teď nemám ani na počáteční investice. Nemám ani na výpis z rejstříku trestů, který chtějí státní instituce PŘEDEM k výběrovým řízením, ačkoli vám hned můžou říct, že nevyhovujete jejich požadavkům a ani vás nepozvou na pohovor. Prý je to nějaké usnesení, nařízení nebo metodický pokyn, co já vím.
Tenkrát jsem se s nimi na městském úřadě pohádala… že je to nelidské a nemorální chtít od lidí tyto výpisy a ověřené doklady o vzdělání předem. Copak je to za problém doložit to dodatečně? To prý nejde. To je nařízení!
Bože já tu byrokracii v tomhe státě nechápu. Mám jí dost jako občan a dovedete si představit, jak s ní musí bojovat na druhé straně ten úředník… Ten můj boj proti byrokracii na mé pozici úřednice jsem prostě musela zákonitě po 12ti letech jednou vzdát. Do doby vstupu naší země do EU to ještě šlo, ale pak to šlo do kytek. Občan? Nezájem. Papíry? Joo to je ono! Víc papírů! Víc podpisů! Šest podpisů v jedné žádosti! Na každé straně dva! Nemáš razítko? Neexistuješ!!! 🙂 Chvíli to vydržíte filtrovat vůči tomu občanovi, aby to tak nepocítil, ale pak zjistíte, že ten boj nemůžete vyhrát. Že vás ta byrokracie přímo žere! A jednou sežere za živa! Se někdy koukněte na úřednice, jak jsou okousané! :)) Je mi jich líto. A občanů taky.
Tak, co teď?
Jsem utahaná, půjdu spát.
Byl to příjemný i nepříjemný den. Střídá se to ve mě jako v počasí v dubnu.
Výhodou je, že teď už nejsem omezená vycházkami a můžu kdykoliv kamkoliv… Jenže nevýhodou je, že mé peníze za červen ještě leží někde v ČNB, takže se můžu jít tak akorát projít pěšky do města koukat do výloh, protože až ujedu 45 km, nebude už ani na co jezdit, pokud mi nemocenská nepřijde a já nenaleju do auta tu divnou tekutinu, co u nás stojí na nejlevnější pumpě 37,50 Kč, zatímco na Mělníku u značkových pump 33,90 Kč a v Praze? Na OMV? 36,50!!! Naše město už je draží než Praha!
Joo tak se fakt omlouvám za tenhle článek. Vyloženě jsem si tu vypsala své dnešní chmury a trápení a když neřeším zrovna rozvod, který mě občas ještě pořád zatrápí, řeším práci, řeším peníze (jako každý), řeším bydlení, které mám zatím pořád provizorní u mamky… a do toho řeším Terezu…
Jak se to vypíná???????????????????????????????????????????????
Tenhle program mě nebaví. Tady furt něco řešej! 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.