• Přeměny

    Pohled na opačnou stranu (FtM)

    19. 10. 2014 / 9:18 / 41 Comments
    Čas od času prostě dostanu chuť podívat se na nějaké kluky 🙂 (Myslím teď FtM kluky, na ty biologické koukám pořád. :).
    Ne, že bych ty FtM vyhledávala (to ne), ale zajímá mě, jak se jim daří.
     
    A všimla jsem si zajímavého jevu.
    Najít obrázek nějaké MtF před přeměnou, kdy vypadala ještě extrémně mužně spolu s dalším obrázkem během nebo po přeměně, kde rozkvetla v nádhernou ženu není problém.
    Ale najít obrázek nějakého FtM před, kdy by vypadal vyloženě žensky je docela těžké a výjimečné.
    Většina FtM videí mapujících celý život fotkami od dětství už často zobrazuje tyto slečny v krátkých účesech, bez make-upu, v pánských kalhotách nebo jak hrají fotbal a troufala bych si říct, že polovina z nich už jako kluk vypadala předtím, zatímco u MtF to v drtivé většině případů říct nejde (že vypadaly žensky už předtím).
     
    Jsou totiž také dvě skupiny: 1) ta, která protestuje už od dětství a odmítá nosit sukýnky nebo dlouhé vlasy a 2) ta, která sice nenávidí všechny ty holčičí záležitosti, ale tiše to snáší, protože se za to stydí.
     
    Líbí se mi dívat se na přeměny kluků, kteří jsou na opačné straně. A líbí se mi, když ten kluk, co je teď fakt pořádným chlapem býval předtím křehkou roztomilou dívenkou. Dalo mi trochu práce takové extrémy najít, ale dá se to 🙂
     
    Dokonce i Google tentokrát zklamal, protože když nechám vyhledat vyloženě termín „female to male“, po pár výsledcích už mi nabízí jen „male to female“, protože těch je všude spousta.
     
    mladičký Dylan, Nizozemí:
    (Tohle raději nekomentuji… jen si povzdechnu.)
     
     
    Derrick, USA:
    Derrick má dokonce vlastní dceru, což u FtM nebývá běžné (vlastní potomek). A nemohla jsem si odpustit dát sem těch fotek víc…
     
    Emery, USA:
    Ve dvacetiminutovém videu je slyšet i posun od dívčího hlasu k vyloženě mužskému na konci, kde je 1 rok na testosteronu.
     
    Austin, USA:
    Minutové video, v jehož polovině dojde k překvapení 🙂
    Tenhle klip mě navíc i pobavil.
     
    Skyler, USA:
    Další tatínek, který má své vlastní děti…
     
    Skylar, USA:
    …foto ještě před testosteronem.
     
    François, Nizozemí:
    atd.
     
    Nejen za „slečnami“ v kšiltofce s krátkými vlasy se skrývá někdo jiný. Může jít i o docela křehkou roztomilou dlouhovlasou dívenku, která má trápení, které se bojí komukoliv říct…
     
    Zatímco u MtF videí brečím, jaké jsou z nich krásné slečny, u videí FtM brečím, jaké to byly krásné slečny a už nejsou. Samozřejmě, že jim to přeji, protože chápu, proč to dělají. A držím palce i všem klukům!
    Ač tedy fotky z dětství nemusím, bývají taky dojemné, když si člověk uvědomí, jak to dítě muselo být vyplašené, protože nevědělo, co se to s ním děje.
     
    Ale stejně mě baví, jak je u nich všechno naruby 🙂
    Hlavně zničit co nejvíc té ženskosti!
     
    V listopadu je po půl roce společné sezení kluků a holek, tak už se moc těším. Na to předchozí přišli kluci jen tři, což byla velká škoda, ale všichni tři jste mě bavili tím, jak jste se chlubili svými vousy, svaly, mužným hlasem a radostí! 😉
     
     
    A teď pohled zase na tu mojí správnou stranu 🙂
    Na víkend jsem se těšila nejen proto, že jedu zase do Německa, ale vzala jsem si s sebou foťák a jakmile jsem uviděla hezké barevné místo, zastavila jsem… Všechny kámošky, které jsem oslovila, mi daly košem, takže jsem jako vždy jela jakožto osamocená cestovatelka. Aspoň jsem si mohla pustit v autě písničky, jaké chci.
    Nevím, jestli je to úplně dobrý nápad sem tu fotku dávat – poslední dobou je jich nějak moc a měla už bych se krotit a tak minimálně do Vánoc určitě žádnou další nepřidám.
     
    Podzim v Žitavském pohoří (nejmenším pohoří v Německu) (foto č. 127)
     
    Focení bylo jednoduché a trvalo krátce. Jelikož mi baterky ve foťáku vypověděly službu po první fotce, mohu říci, že při dnešním focení mám úspěšnost mnou schválených fotek 100 %, což se mi ještě nestalo 🙂
    Ale jinak by to chtělo fotografa. Ty selfie, samospouště a stativy už mě nebaví.
    A pak taky odvahu se nechat fotit, když si myslím, že nejsem fotogenická.
     
    Podzim ale rozhodně fotogenický je:
     
    Tak zase za rok třeba v našem parku… :/
    (To si říkám každý rok).
  • otєrєzє.cz

    Hluboká

    18. 10. 2014 / 18:48 / 55 Comments
    Hluboká nad Vltavou. Patří k turisticky nejatraktivnějším památkám v Česku. Na místě raně gotické tvrze z druhé poloviny 13. století dnes stojí gotický zámek, který vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Majitelem hradu se později stal král Ferdinand I. Habsburský, který jej prodal roku 1562…
    Néé, tohle není cestopisný ani dějepisný článek, kterým vás tu chci nudit 🙂 Ten krásný zámek známe všichni.
    Nechci psát o architektonických skvostech naší země, ale o úplně jiné hluboké… 🙂
     
    4.11. je beseda s MUDr. Jarolímem, který v létě nestihl dorazit ze Slovenska na seminář a tak už si sepisuji otázky. Spoustu témat bych ani nevymyslela, ale pamatuji si je ještě z doby, kdy u mě přebývala má milá kamarádka z východního Slovenska a HLUBOKOU tedy opravdu řešila hodně.
     
    Hloubka je záležitost vyloženě heterosexuálních žen, protože těm lesbickým stačí, aby výsledek vypadal dobře. Hloubka nehraje až tak roli. Já nad tímhle tématem v poslední době přemýšlím často, jak se to tak nějak pomalu blíží 🙂 A i když je to choulostivé téma, prostě jsem si to musela srovnat v hlavě.
     
    Má kamarádka šla za MUDr. Jarolímem s tím, že měla přesně změřený „nástroj“ svého kluka a prosila ho, zda by nešla udělat hloubka přesně na míru (16 cm) 🙂 Měla na mysli metodu vytvoření neovagíny z části tlustého střeva (tračníková sekce, nebo-li rektosigmoidální vaginoplastika), nikoli klasickou a běžnější penilní inverzi. Skutečnost byla nakonec taková (a říct to tu můžu, protože nikdo neví, o kom mluvím :), že 14 dní po operaci byla hloubka 7 cm, po dilatacích tak 8 a po prvním pohlavním styku velmi natěšeného partnera 10,5 🙂 Jak je to teď nevím, ale určitě je spokojenost na obou stranách, co jsem mohla slyšet 🙂
    Kupodivu jsem tu o způsobech operací psala docela detailně už v červenci 2012 v článku „Chirurgické možnosti pohlaví a statistika„, kde obě metody porovnávám, aniž bych tušila, že tu tračníkovou bude jednou řešit někdo v mé blízkosti.
     
    Teď se objevila ještě metoda třetí a to údajně u MUDr. Vřeského v Ostravě, který prodlužuje neovagínu ze štěpu kůže stehna a zachovává zvlhčovací žlázy. Protože se o tomto lékaři a této metodě nedají nikde sehnat žádné informace, oslovila jsem přímo jeho a budu čekat, zda mi odepíše či ne. Pokud ano, ráda se podělím o bližší informace.
     
    Původně jsem hledala informace o tom, která žláza je odpovědná za zvlhčení při sexuálním vzrušení. Nebylo mi to totiž moc jasné. Prostata? Cowperova žláza? Bartholiniho žláza? Měla jsem v tom hokej.
    A zjistila jsem věci, které mužské a ženské pohlavní ústrojí staví do docela stejné roviny, jakoby to u některých částí nebyla ani dvě odlišná pohlaví…
     
    Tento článek tedy věnuji mé kamarádce z východního Slovenska, pro níž se hloubka stala tak důležitým tématem, že se stala i titulkem 4stránkového článku o transsexuálních ženách redaktora MF DNES, který tehdy navštívil jedno naše společné sezení, na kterém má kamarádka byla také.
     
    Protože je zakázáno volně zobrazovat odhalené části lidských genitálií (třebaže jen nakreslené), vyřešila jsem to tak, že ten jeden rizikový obrázek bude vyretušovaný, ale po kliknutí se zobrazí nevyretušovaný (protože pak by ta názornost byla k ničemu že?). S tím, že upozorňuji všechny malé děti, že následující řádky jsou pouze pro osoby ve věku 18 let a starší. Bez obrázků by se mi to totiž popisovalo těžko…
     
     
    Následující článek o hloubce neovagíny je převzatý z http://www.annelawrence.com/genitaldimensions.html
     
    Muži obvykle přehání, když popisují rozměry svých genitálií. Některé MtF ženy se po provedené SRS chovají podobně: „Můj lékař mi udělal vaginální hloubku patnáct centimetrů.“ „Jo? No ten můj mi udělal osmnáct!“. Občas člověk slyší, jak MtF ženy řeší otázky jako: „Můj přítel ho má tak velkého, že jsem potřebovala aspoň dvacet centimetrů, abych se mu mohla přizpůsobit!“ apod.
    Poslechem těchto komentářů mohou některé transsexuální ženy získat nerealistické názory a očekávání týkající se jejich budoucí vaginální hloubky.
     
    Je na čase uvést věci na pravou míru.
    Vaginální hloubka rodilých žen se obvykle pohybuje v rozmezí 7 – 14 centimetrů.
     
    Jeden z nejlepších údajů o vaginální hloubce rodilé ženy pochází z knihy Human Sexual Response (Masters a Johnson, 1966).
    Níže uvedený obrázek je převzatý ze stran č. 73 a 74. Typická vaginální hloubka se pohybuje mezi 7 – 8 centimetry v běžném stavu a 11 – 12 cm při zavedeném zrcátku. Uvedené rozměry patří ženám, které ještě nikdy nerodily.
     
     
     
    O třicet let později, Pendergrass, Reeves, Belovicz, Molter a White (1996) zjistili lehce vyšší čísla. Měřili vaginální hloubku 39 žen, jen jedna třetina z nich byla již rodící. Zjistili průměrnou vaginální hloubku 11,5 cm s rozsahem od 6,8 cm do 14,8 cm.
     
    Délka penisu mužů při erekci je 13 – 15 centimetrů.
    Wessels, Lue a McAninch (1996) uvádí průměrnou délku penisu při erekci 12,9 cm ve skupině 80 normálních mužů. Harding a Golombok (2002) uvádí průměrnou délku penisu při erekci 15,3 cm ve skupině 312 homosexuálů. Ve druhé studii bylo provedeno měření s pomocí jejich mužských partnerů, kterým mohou připadat některé rozměry větší.
    Délka penisu je pravděpodobně větší než vaginální hloubka u mnoha, možná u většiny heterosexuálních párů.
    Transsexuální ženy, které zjistí, že jejich vagíny jsou mělčí než penisy svých mužských partnerů, by si měly uvědomit, že mnoho rodilých žen sdílejí stejnou zkušenost. Většina z těchto žen neběží hned za svým plastickým chirurgem, aby jim jejich vagínu prohloubil.
    Hloubka neovagíny je obvykle omezena délkou rectovesicle septa, zpravidla mezi 10 – 12 cm, což odpovídá normálnímu rozměru u rodilé ženy.
    Neovagína je vytvořena v prostoru mezi konečníkem a močovým měchýřem. Tento prostor se nazývá rectovesicle septum nebo Denonvillier fascie. Níže uvedený obrázek ukazuje příslušnou pánevní anatomii v průřezu včetně tohoto prostoru budoucí neovagíny.
    Příprava vaginální dutiny může pokračovat tak hluboko, dokud lékař dosáhne peritoneálního odrazu (Peritoneal reflection), někdy zvaný Douglasův prostor (v ženské anatomii). Obvykle je peritonerální odraz dosažen v hloubce 10 – 12 cm.
    U mužů je obdobný prostor mezi zadní stěnou močového měchýře a konečníkem – excavatio rectovesicalis, je položen o něco výše.
    Dr. Giraldo o tomto problému odpovídá takto:

     

    „Při pitvách dvou mužských mrtvých těl byl naměřen prostor v rectovesicle septum 12,5 a 10,5 cm. Navíc jsem pečlivě změřil délku dutiny u mých MtF SRS případů (celkem 38 v posledních 3,5 letech). Průměrná hloubka této dutiny z perineální kůže k Douglasově prostoru bez vaginálního tlaku byla 10 – 12 cm. Pokud by se podařilo prolomit tento anatomický limit, bylo by možné získat větší hloubku rectovesicalní dutiny a tím i neovagín, např. pomocí střevních štěpů. Upřímně s vámi souhlasím, že neovagínu hlubší než 12 cm je velmi obtížné vytvořit. Podobné výsledky potvrzuje i amsterodamský tým chiururgů Hage a Karim, kteří uvádí průměrnou hloubku 10 – 12 cm.“
    (F. Giraldo, osobní korespondence 30. ledna 2003).

    Měření vaginální hloubky v bezprostředním pooperačním období.
    Ve vaginálním otvoru dochází bezprostředně po operaci k otoku tkáně. Ten je největší v první, druhý a třetí pooperační den a obvykle trvá i několik týdnů. V důsledku toho je měření vaginální hloubky bezprostředně po operaci zkresleno.

     

    Jak doktor Giraldo poznamenává, vaginální hloubka 15 cm a více je vzácná, s výjimkou metod s použitím štěpů tlustého střeva. Blanchard, Legault, a Lindsay (1987) zjistili ve své skupině 22 pacientů maximální vaginální hloubku 13 cm, zatímco McEwan, Ceber, a Daws (1986) uvádí, že pouze 3 (9 %) ze svých 33 pacientů mají vaginální hloubku 15 cm nebo větší.
     
    Limitovaná vaginální hloubka po SRS se může časem upravit během pohlavního styku nebo úpravou pozice partnerů.
    McEwan, Ceber a Daws (1986) uvádí, že 8 ze svých 9 pacientů s vagínou menší než 10 cm mělo pohlavní styk. Blanchard, Legault a Lindsay (1987) zjistili, že 11 z 19 pacientů uvádí vaginální hloubku, která je dostačující pro všechny nebo téměř všechny partnery, 3 z 19 uvádí hloubku, která je nedostatečná pro některé partnery, a pouze 5 z 19 uvádí hloubku, která byla nedostatečná pro většinu nebo všechny partnery. Průměrná hloubka jejich vagín byla pouze 8,5 cm. Tito pacienti uváděli, že „je možné, aby transsexuální ženy měly pohlavní styk a to navzdory mělké vagíně za předpokladu dobře zvolené pozice, která omezí, aby došlo k „naražení“ od partnera“.
    Některé trans ženy jsou znepokojeny svou vaginální hloubkou. Většina biologických žen má hloubku vagíny mezi 7 – 14 centimetry, což je dostatečné při většině pohlavních styků. Největší z dilatátorů, který doporučují chirurgové, je větší, než průměrný penis. Pokud se vám podaří umístit tento dilatátor do své vagíny, neměly byste mít problémy s rozměry penisu většiny mužů. Pokud se ocitnete s mužem, která má penis větší, než je průměr, je docela pravděpodobné, že budete mít úplně stejný problém, jako ostatní biologické ženy.

     

    Většina žen, které znám a byla u nich provedena penilní inverze, má hloubku 13 – 15 centimetrů, jedna dokonce 18.

    PŘÍDATNÉ POHLAVNÍ ŽLÁZY U MUŽŮ
    Předstojná žláza (latinsky: prostata) je přídatná pohlavní žláza, jejíž sekret je součástí ejakulátu a zvyšuje životaschopnost spermií. Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, a je umístěna pod močovým měchýřem a jako prstenec obkružuje močovou trubici.
    Je vklíněná do prostoru mezi stydkou kostí a konečníkem – faktu, že se dotýká stěny konečníku a je tak poměrně snadno dostupná, se využívá jak při rektálním vyšetření prostaty, tak při sexu.
    Prostatické žlázky vylučují sekret, který se při ejakulaci mísí se spermiemi a tvoří 15-30 % ejakulátu.
    Zinek ovlivňuje metabolismus testosteronu v předstojné žláze. Jako všechny přídatné pohlavní žlázy, i prostata potřebuje ke svému růstu a správné funkci vliv androgenů, tedy mužských pohlavních hormonů, z nich hlavně testosteronu. Bez nich produkce sekretu ustává a žláza časem involvuje (splaskne).
    Homologní strukturou u žen jsou parauretrální žlázy, které jsou vytvořené u některých žen a jsou příčinou tzv. ženské ejakulace.
    Cowperova žláza (gl. bulbourethralis, gl. Cowperi) je jedna z přídatných pohlavních žláz savčích samců. Vyskytuje se u člověka a všech druhů domácích savců kromě psa. Přídatné pohlavní žlázy jsou žlázy připojené na vývodní cesty pohlavní, při ejakulaci se jejich sekret mísí se spermiemi a zvyšuje životaschopnost spermií. Cowperova žláza je homologní struktura k Bartholiniho žlázám samic.
    Výměšek Cowperových žláz tvoří 15-30% ejakulátu a tvoří tzv. poslední vlnu ejakulace. V samici pak vytváří hlenovitou zátku, která zabraňuje výtoku ejakulátu a zároveň pokrytí dalším samcem.
    Sekret je čirý, hlenovitý a zásaditý. Obsahuje aminocukry a sialoproteiny. Zásadité prostředí vytvářené Cowperovou žlázou neutralizuje kyselé prostředí pochvy samice a má příznivý vliv na pohyblivost spermií. Zvyšuje také viskozitu ejakulátu.
    PŘÍDATNÉ POHLAVNÍ ŽLÁZY U ŽEN
    Bartholiniho či Bartholinská žláza, známá též jako velká předsíňová žláza (latinsky glandula vestibularis major) je párová žláza velikosti hrášku nacházející se v oblasti ženských zevních pohlavních orgánů. Je umístěna po levé a po pravé straně pod poševním vchodem.
    Bartholiniho žláza odpovídá vývojově Cowperově žláze (latinsky glandula bulbourethralis) u muže.
    Původně se předpokládalo, že se Bartholiniho žlázy podílejí na zvlhčování pochvy během pohlavního styku. Žlázy ale produkují jen malé množství sekretu (jednu nebo dvě kapky) během vrcholného vzrušení. Výzkum amerického vědeckého týmu gynekologa Williama Masterse a psycholožky Virginie Johnsonové ukázal, že vaginální zvlhčování je zajišťováno hlouběji v pochvě. Bartholiniho žlázy mohou jen mírně zvlhčit vulvu a zpříjemnit tak ženě kontakt nebo dotyky v této citlivé oblasti.
    Skeneho žlázy (latinsky glandulae vestibulares minores) či periuretrální žlázy jsou součást zevních ženských pohlavních orgánů. Jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
    Tyto žlázy byly pojmenovány po skotském gynekologovi Alexandru Skenemu, který je roku 1880 jako první popsal pro západní medicínu.
    Oblast Skeneho žláz (ve vagině) je také známa jako Gräfenbergův bod nebo bod G.
    Nově je jako bod U označováno místo okolo močové trubice a částečně Skeneho žláz. Některé ženy popisují, že dráždění tohoto místa (podobně jako bodu G) přináší příjemné pocity až orgasmus.
    Skeneho žlázy jsou pokládány za příčinu ženské ejakulace. Emanuele Jannini z italské univerzity L’Aquila nabídl v roce 2002 pro tento jev vysvětlení. Skeneho žlázy mají vysoce variabilní anatomii a u každé ženy jsou jinak velké. Právě tato rozdílná velikost by mohla být vysvětlením, proč se u některých žen ženská ejakulace vyskytuje a u jiných nikoliv.
    Skeneho žlázy jsou homologické s předstojnou žlázou (prostatou) u mužů (tj. mají strukturu vyvinutou ze stejné zárodečné tkáně). Mléčná tekutina, která se objevuje během ženské ejakulace, má údajně obdobné složení jako tekutina, která se u mužů tvoří v předstojné žláze. Někteří vědci proto opouštějí název Skeneho žlázy a hovoří o nich jako o ženské prostatě.
    Takže neodámy! Za vaši hloubku může vlastně Douglas a jeho prostor 🙂
    Proč tu o těchto žlázách píšu?
    Při SRS se běžně prostata ponechává. Některé MtF ženy protestují, protože mají pocit, že v nich zůstává něco z mužské minulosti, ale není tomu tak. Pokud by byla prostata odstraněna, byly by ve skutečnosti MtF ženy méně ženami, než s ní. Prostata totiž stejně jako ekvivalentní Skeneho žlázy u žen způsobují podobné pocity jako při stimulaci bodu G a má na svědomí přirozené zvlhčování neovagíny.
    Sekret z prostaty a Cowperovy žlázy (u biologických mužů) však po SRS obvykle nestačí zvlhčovat neovagínu a tak je často nutné stejně používat lubrikační gely.
    Jelikož jsem se od jedné MtF slečny ze severní Moravy doslechla právě o tom, že MUDr. Vřeský ponechává tyto žlázy aktivní, ta myšlenka se mi zalíbila. Myslela jsem si, že MUDr. Jarolím to tak nedělá – ale ve skutečnosti asi ano.
    A protože se s MUDr. Jarolímem začátkem listopadu uvidím (spolu s ostatníma holkama), tohle bude jedna z otázek, na které se ho chci zeptat.
    Pokud tento text čte některá slečna, která je již po SRS a ví přesně, jak to s těmi žlázami je, tak budu ráda, když tu nechá nějaký komentář k věci. Vím, že každá to máme (stejně jaké každá biologická žena) jinak, ale každý názor se hodí. Každá biologická žena reaguje jinak na sexuální podněty a chová se jinak při vzrušení, stejně tak i její žlázy. Nelze tedy říci: „Po SRS jsou všechny ženy úplně suché a je nutné vždy použít lubrikant.“
    Až budu mít všechny informace o všech třech metodách operace pohlaví pohromadě, které provádí tři čeští chirurgové (MUDr. Jarolím – Motol, MUDr. Veselý – Brno a MUDr. Vřeský – Ostrava), dodám je sem na blog.
    MUDr. Jarolím má ale jednu nezpochybnitelnou výhodu a tou je množství zkušeností, neboť operuje o desítky více žen a mužů, než ostatní dva chirurgové (což ale zase nemusí snižovat jejich kvality).
    Operace pohlaví ale (v drtivé většině případů) probíhá jen jednou za život a tak nejsem schopná osobně vyzkoušet všechny tři 🙂
    Ještě, než skončím, tak bych se chtěla podělit o zážitek, který jsem měla v týdnu s jednou kolegyní. Sedly jsme si k jednomu stolu, když jsme byly na obědě a protože tam nikdo jiný nebyl, byla zvědavá, jak bylo ve středu v Praze na sezení a tak jsem jí tak trošičku něco vyprávěla.
    Věděla jsem, že je blondýna, ale zůstala jsem z ní trochu mimo, když přišla řeč na téma sexuální orientace u transžen. Ptala se, co dělají partnerky takových žen, když se to dozví. Řekla jsem jí, že některé utečou, ale některé (ve výjimečných případech) zůstavají.
    Nemohla to pochopit. „Proč zůstávají? No to přeci postrádá smysl toho, proč to děláte ne? Protože vy to děláte proto, abyste mohly žít s muži ne?“
    Pomooooooc! 🙂
    Tohle možná funguje v Íránu, kde je homosexualita trestná, ale transsexualita ne, takže homosexuálové volí operace pohlaví, aby mohli žít s muži.
    Ale abych si měnila pohlaví jen proto, že chci žít s mužem?
    Vysvětlila jsem jí, že stejně jako u biologických žen jsou heterosexuální a lesbické ženy a že to, abychom žily s muži není ten důvod, proč volíme přeměnu pohlaví. O to tu vůbec nejde.
    Ale to se těžko vysvětluje.
    Některé názory lidí kolem nás jsou stále zabedněné a je potřeba každému z nich postupně otevírat oči i myšlení zcela jiným směrem.
    Naštěstí se ale ve větší míře setkávám s lidmi, kteří o tom alespoň maličko už něco vědí.
    Nepotřebuji, aby všichni hned znali všechny detaily. Potřebuji jen, abychom v jejich očích nebyli úchylové, transvestité a herečky, které si na ženy jen hrají. Tohle nás opravdu nepřejde, víte?
  • otєrєzє.cz

    Četnost křestních jmen podle pohlaví z CENTRÁLNÍ EVIDENCE OYVATEL

    17. 10. 2014 / 19:36 / 15 Comments
    Ne, nepřeklepla jsem se v tom názvu článku.
    To je schválně, protože takto se tato statistika četnosti jmen na stránkách Ministerstva vnitra ČR prezentuje. Ten překlep ve slově OYVATEL tam je pořád 🙂 A mně se náhodou líbí. 🙂
     
    Nesnáším překlepy. Já vím, jsem ujetá na pravopis 🙂
    Překlep (narozdíl od pravopisné chyby) informuje čtenáře, že pisatel je buď trubka, že si to po sobě nepřečte nebo workaholik, co to po sobě zkontrolovat nestíhá. Oba jsou ale pěkní lemplové! 🙂
    Pravopisná chyba informuje čtenáře, že pisateli prostě nejde tolik čeština. Nic víc. Respektuji to. Zase mu jde matika, na kterou já jsem úplně blbá. (Ale úplně). Ještě že se neživím matikou a blog se nepíše v matematických vzorcích. To by bylo pro mě utrpení.
    Vím ale o pravopisné chybě, kterou ignoruji záměrně. I když se jí poslední dobou snažím nedělat, protože jsem to prostě vzdala a nechci, aby to vypadalo, jakože neumím česky, když mám češtinu tak ráda a s tátou jsme si o ní povídali prakticky pořád. Taky jsme měli spoustu knih o češtině.
    Je to zájmeno mě / mně.
    Čeština je plná absurdit a nekonečného množství výjimek. Když jsem kdysi koukala na jeden pořad o přistěhovalcích, mluvila tam jedna Litevka a říkala: „Litevština nemá žádné výjimky, ale čeština – to je věčný boj s těmi vašimi výjimkami!“
    K čemu ty výjimky jsou? Nesnáším, když nejsou jasně stanovená pravidla.
    Zájmeno mě / mně je prostě přežitek. Mělo by být jen jedno „mě“ a hotovo. Ostatní výjimky jsem ochotná tak nějak pochopit, ale tuhle ne!
    Je úplně k ničemu, že díky přidanému písmenku „n“ doprostřed víme, v jakém pádu je toto zájmeno. My to ani vědět nepotřebujeme! A poučku, která praví, že místo mě / mně si lze dosadit ti / tobě a podle toho určit správný tvar nemám taky ráda, protože autoři pouček zapomněli, že pro mě je tebe a tobě totéž a tak to ve 2. pádě nefunguje (u mě).
    Proto ve starších článcích používám zásadně jen jedno mě a v nových se to snažím hlídat. Jednou je čeština můj mateřský jazyk, tak ho musím brát takový, jaký je a respektovat pravidla, abych nevypadala jako jazykový vagabund.
     
    Ježiši o čem to tu zase píšu? 🙂
     
    A to původně tady začínal úplně jiný text, ale já jsem se tak rozpovídala (aniž bych chtěla), že jsem ho přesunula na konec, protože ten, kdo hledá statistiku četnosti jmen podle centrální evidence oyvatel by musel přelouskat spoustu nepodstatných témat.
     
     
    Teď tedy konečně k hlavnímu tématu.
     
    Statistiky četnosti jmen a příjmení na stránkách Ministerstva vnitra určitě většina z vás zná. Jsou tam úplně všechna křestní jména, která se v ČR vyskytují. Zkuste si tipnout, kolik je v současné době v ČR různých křestních jmen???
    Přes 120.000 !!!
    Chápete to někdo?
    V kalendáři je jich jen kolem 400.
    To jen tak pro zajímavost.
     
    Kniha od Dr. Knappové „Jak se bude vaše dítě jmenovat“, která je hlavní a nejdůležitější knihou v tomhle státě na matrikách, když rodič volí pro své dítě méně obvyklé jméno, je fajn, ale tolik těch jmen tam není. Ve starších vydáních je 15.000 jmen, v novějších až 30.000.
    Proto jsem zajásala, když mi jednou Dany poslal před návštěvou matriky tento kousek z tabulky četnosti ženských jmen.
    Šlo mu totiž o to, aby mu povolili jako neutrální jméno „Daniel“, které našel v tabulce četnosti ženských jmen. To, že je mužské, víme všichni.
     
     
    A opravdu v ČR žijí tři ženy, které se jmenují „Daniel“.
     
    Nakonec to bylo ale tak, že (zřejmě zmatená matrikářka, stejně jako ta u nás) jméno DANIEL jako neutrální zvolit odmítla, dokonce ani DAN, tak paní matrikářka řekla Danymu, že jedině DANNY, ale pak mu volala, že i DANNY je zakázané a jedině DANY.
     
    DANY a DANNY je strašný rozdíl! Jsou to dvě úplně naprosto odlišná jména 🙂 Jedno z nich (DANNY) zřejmě není neutrální, jak usoudila důležitá paní matrikářka, rozhodující (naštěstí jen na přechodnou dobu) o našich jménech…
     
    (Abych nehaněla všechny matriky, existují i ty, které jsou přátelské :).
     
    Jsou tedy dvě tabulky. Mužská jména a ženská jména.
    Bohužel tyto statistiky nejsou úplně běžně dostupné a jsou z roku 2009. Od té doby se již neaktualizují. Na stránkách Ministerstva vnitra se dají najít jiné (i aktualizované) statistiky, které ale bohužel nelze rozlišit podle pohlaví. Což je sice hezké, ale nám k ničemu.
     
    Čestnost mužských a ženských jmen podle pohlaví:
     
     
     
    (Ano, jsou tam opravdu VŠECHNA existující křestní jména lidí žijících v ČR v r. 2009).
     
    Ty tabulky jsou perfektní, protože když nevíte, jaké neutrální jméno zvolit, tak si jej stačí najít v obou tabulkách a už je to aspoň nějaký důkaz, že může jít o jméno neutrální.
    Myslím, že tyhle tabulky mohou někomu dobře pomoct.
     
    Pokud vám v Excelu při hledání pomocí CTRL+F vyjíždí hledaný výraz pouze jako součást jiného jména, stačí v dialogovém okně po stisknutí CTRL+F kliknout na volbu „Možnosti“, otevřou se možnosti a tam zaškrtnout políčko „Pouze celé buňky“. Tím bude vyhledán pouze text, který hledáte. Ne jako součást jiného textu. (Vysvětlila jsem to srozumitelně?) Radši sem dám obrázek (který se mi vůbec nelíbí, ale pro jistotu) 🙂
     
     
    Kdybych šla na matriku já a chtěla se jmenovat Daniel, tak bych žádala vysvětlení, proč se tři ženy v ČR mohou jmenovat Daniel a já ne 🙂
    Protože moje kamarádka (MtF) se jmenuje teď v neutrální podobě Lauren, přitom muž Lauren žil v r. 2009 v ČR jen jeden! (Žen pět! Tomu říkám originalita :). A taky to na matrice šlo.
     
    Samozřejmě jsem si hezky prostudovala obě tabulky a v ČR žádný muž jménem Tereza nežije 🙂 Což mě nepřekvapuje a je to dobře, protože já nechci mít v budoucnu neutrální jméno. Chci ho jasně ženské a to mé se mi líbí, i když je nás hodně.
     
    Tolik ke jménům.
     
    A teď ten text, kterým tenhle článek původně začínal a původně to měl být jen jeden odstavec o telefonátu. Nechám to tu ale celé. Ti z vás, kdo už mají hlad, mohou odejít na jídlo nebo k telce.
     
    Poslední dobou se mi množí telefonáty tohoto typu:
     
    „Nováková, prosím.“
    „Dobrý den, Home Credit. Paní Nováková, mohl bych mluvit s panem Novákem?“
    „Ne nemohl.“
    „Mohu se zeptat proč?“
    „Pan Novák tu není.“
    „Ale já mám tohle číslo uvedené u jeho jména.“
    „Tohle číslo je teď moje. On mi ho dal, víte?“
    „A mohu se zeptat, kdy bude možné pana Nováka zastihnout?“
    „Obávám se, že už nikdy… Nevím, kde je! My už se nestýkáme…“ 🙂
    „V tom případě musím tento hovor vyhodnotit jako omyl.“
    „Ano, můžete. V tom vám opravdu nepomůžu.“
    „Nashledanou.“
     
    🙂
     
    „Dobrý den, Nováková.“
    „Dobrý den, tady Wüstenrot. Mohl bych mluvit s panem Novákem?“
    „Ne nemohl, protože tu není“.
    „Aha. Vy u nás máte pojištění domácnosti a vznikají vám díky tomu nějaké benefity. Říkal vám o tom už pan manžel?“
    „Nee, o tom nevím, ale vím, že máme u vás pojištění domácnosti.“
    „Tak já nějaké ty benefity vyjmenuji… … … nebo sleva na povinném ručení…“
    „Víte, my už povinné ručení máme jinde a tam tolik neplatíme. Ale detaily by vám musel říct pan Novák, protože to uzavíral on a já o tom moc nevím.“ (nechtělo se mi to řešit. To ať si vyřeší pan Novák, já nemám zájem :).
    „Tak lepší cenu vám nabídnout nemohu. A co pojištění vašich dětí?“
    „To máme taky a pochybuji, že to bude chtít pan Novák změnit.“ 🙂
    „Dobře, tak vám děkuji za váš čas a prosím o předání informací, které jsem vám řekl, vašemu manželovi.“
     
    Kdo další mi zavolá a bude si chtít povídat s panem Novákem? 😉
     
    To mě baví 🙂
    Když se s někým nechci bavit, tak řeknu, že to musí probrat jedině s panem Novákem, protože já o tom nic nevím. 🙂
    Ty smlouvy za půl roku budu muset nechat změnit na mé jméno, tak teď si aspoň vychutnávám ten pocit, že jsem něčí manželka 🙂 (ta, co manželovým záležitostem ale vůůůbec nerozumí. Hrozná ženská, co nic neví :). Správně bych to nové jméno měla nahlásit hned, ale … proč vlastně? Když se něco stane, tak to doložím a tam, kde to nařizuje zákon, jsem změny nahlásila.
     
    To bude zas obíhání. Ale nestěžuji si. Vlastně se těším. A moc se těším i na návštěvu mé střední školy pro nové maturitní vysvědčení (hodinu jízdy odsud), kam se moc ráda podívám. Tam si to dojdu zařídit osobně! Včetně mé plánované návštěvy setkání spolužáků, jelikož Tom na něm celých 20 let nebyl a příští rok bude 21. Na to bych moc moc chtěla přijít, když se mi to povede. Ví to o mně jen jeden spolužák (Tom 🙂 (a ten třetí kluk ve třídě na ekonomce byl taky Tom – jinak samé holky, což mi nesmírně vyhovovalo). Tomu prvnímu Tomovi jsem to napsala před pár měsíci, protože s tím jediným jsem v kontaktu kvůli jeho www stránkám (má docela hodně zajímavých živností a byl několik let i starostou) a už mě nebavilo psát pořád za nějakého Toma. 🙂
    Slíbil mi, že to nikomu neřekne, ptal se na spoustu věcí, ale že bude stejně vykulený, až tam dorazím. 🙂
    „Která ty seš?“
    „Já? Já jsem Tereza!“
    „Počkej, Tereza… my jsme tam žádnou neměli ne? Kde jsi seděla?“
    „Tady vedle Toma.“
    „Vedle Toma? Vedle Toma, pokud víme, seděl Tom.“
    „No, tak tam já jsem seděla.“ 🙂
     
    To si faaaaaaakt vychutnám a napadlo mě točit ty reakce kamerou, protože tohle se asi moc často v životě nezažívá. K natočení něčeho takového už nikdy nemusí být nikdy příležitost!
     
     
    „Bacha, paní!“ 🙂
    Křičela na mě včera jedna ze dvou žen, které stály na chodníku a zabíraly ho po celé šířce s kolem dokola jezdící holčičkou na odrážedle.
     
    Tahle slova jsou mi stále a pořád pohlazením. Něco, co se mi přes 30 let nedostávalo.
     
    Když jsem dnes přišla z nákupů domů a vešla jsem do předsíně se zrcadlem, musela jsem se na sebe usmát a říct: „Copak to jde nebýt v euforii?!“
    Ještě mi v hlavě zněl zvuk mých podpatků kozaček, které se vždycky tak krásně rozléhají po celé ulici nebo v obchodě, jako se rozléhají ostatním ženám v podpatkách, což přitahuje (převážně tu mužskou, i když jsem si všimla, že i ženy sledují, jaké mám boty, což ostatně dělám taky 🙂 pozornost. Jak Tom pozornost nesnášel, Tereza jí začíná milovat 🙂
     
    Bojím se, že jsem dnešek prožila zase až příliš euforicky 🙂 Ale nijak mi to nevadí. Za to mohou ti lidé, co potkávám!!! 😀 Jelikož i obyčejný rozhovor s pokladní nebo prodavačem elektra je už sám o sobě úžasný, neboť všichni používají ženský rod a tento fakt sám o sobě zákonitě musí způsobovat určitý druh euforie a pokud by ji nezpůsoboval, byla bych divná! 🙂 Nebo s pošťačkou za přepážkou, která už je teď díky té mé nové zákaznické kartě na mé ženské jméno Tereza vydané „jen do vlastních rukou Terezy s ověřením OP, ve kterém Tereza ale není“ tak zmatená, že mi vesele vydává zásilky na tohle jméno 🙂
     
    A zítra do Německa – jasně že v sukni! A jak uvidím nějaký hezký barevný strom, zajedu k němu a už budu fotit, protože má být krásně, sluníčko a takový podzim je pak jako malovaný.
     
     
    Úplně neuvěřitelně moc se mi líbí hudba (Fabrizio Campanelli feat. Dorotea Mele – Lovely On My Hand) a celá ta reklama s Julií Roberts na značku Calzedonia.
     
     
    Je v ní tolik ženskosti!
    A jak je ta Julia pořád krásná, co?
    Navíc má podobný béžový kabátek, jako já 🙂
     
    Je k tomu text:
     

    ŽIVOT JE CESTA.

    UŽÍVEJTE SI KAŽDÝ KROK.

     
  • otєrєzє.cz

    Cesty domů

    15. 10. 2014 / 22:19 / 33 Comments
    Když mi dnes navečer cestou z Prahy vyskočily Lauren a Linda z auta a já v něm zůstala sama, pustila jsem si nahlas své oblíbené písničky, podívala se z okna na oranžový obzor po západu slunce, na převalující se podzimní mlhy na lukách a vlétl do mě takový zvláštní hezký pocit. Cítila jsem se fajn celý den, ale uvědomila jsem si, že zatímco dříve jsem se s těžkým srdcem vracela domů ze světa, kde je všechno vpořádku a kde já jsem já, do světa, ve kterém ze sebe zase musím udělat Toma, aby mohl jít ráno do práce a to ho ničilo. Dát mu hezky zpátky tu masku. Takové cesty domů byly smutné a nikdy se mi z Prahy nechtělo. Jsem si jistá, že žádné z nás, která v té době řešila přeskakování z ženské do mužské role a naopak, protože ještě neprobíhal žádný real life test.
    Teď se mi z Prahy taky nechce, protože mám ráda ta společná setkání s ostatníma holkama, ale cesty domů už jsou jiné.
    Nevracím se do „jiného“ světa a nenasazuji si masku. Je jedno, kam jedu nebo jestli jdu ráno do práce. Už není důvod být smutná, protože tak, jako je bezpečná půda u Hanky, je už teď na celé této planetě. Tedy něco, co bylo dříve nemyslitelné.
     
    Dnešní den byl zajímavý už od rána.
    Chtěla bych vám všem poděkovat za přání k svátku. K mému oficiálnímu prvnímu svátku a zatímco Tomovi přálo vždycky tak pět šest lidí, Tereza už to ani nepočítá 🙂
    Nevím, čím to je. 🙂
    Dojatá jsem byla ale už ráno.
    Jen co jsem přišla do práce, postavila se ke mě fronta a hned od prvního kolegy jsem dostala krásný růžovobílý puget (fotka vlevo).
    Není to obyčejný puget. Je první! A chci říct, že mám tak úžasné kolegy! Já to vlastně nečekala… Stále ještě (už jich ale moc není 🙂 prožívám některé situace úplně poprvé a samotnou mě překvapuje, jak reaguji.
    Dnes mám za sebou svůj první oficiální svátek s opravdickou květinou a pány kolegy řešící, zda mě políbit nebo ne 🙂
    (Klidně si mě polibte, já s tím problém nemám, ale chápu, že vy s tím problém mít můžete, což respektuji :). I bez pusy vás mám ráda 🙂 Jsem (z mého pohledu) normální žena jako každá jiná a zatímco Tom nesnášel líbání při oslavách, Tereza… je jiná 🙂
    Navíc se už s mužem líbala, což jí pěkně namlsalo 🙂
    Ale o tom tu psát nechci.
     
    Dostala jsem ještě lentilky… Protože jsem tu nedávno psala o červené lentilce. 🙂 Asi si zase z nostalgie zkusím namalovat červeně rty… 🙂
     
    Dostala jsem také od Katky, Leničky a jejich dětiček jedno moc krásné přání, jehož text bych sem chtěla napsat:
    „Ať všechny Tvé sny se stanou skutečností a skutečnost, ať předčí Tvé sny.“
    To se mi opravdu moc líbilo, protože je to přání, které se už vlastně splnilo a mohu potvrdit, že skutečnost opravdu předčila mé sny… I ty největší, jaké jsem kdy měla. Skutečnost je totiž několikanásobně krásnější!
     
    Nedokážu nebýt v euforii. Nedokážu být pesimistická. Nedokážu v sobě brzdit tu radost a nerozumím lidem, kteří mi tvrdí,
    že to přeháním. Co jako přeháním? Pak je můj život přehnaný, protože já to neovlivním. Přeháním, že jedu autem a mám radost, že je na louce mlha? Že mám radost, protože jsem viděla holky a bavila jsem se s nimi? Že jsem šla v restauraci s Lauren na toalety a zjistila jsem, jak krásně jsou ve výstřihu vidět ňadra, když se nahnu a v tom zrcadle jsem viděla to, co vidět potřebuji a chci. Stačilo mi to k mé radosti a tou ranní květinou od kolegů jsem se chlubila, kde jsem mohla,
    protože to na mě zapůsobilo, udělalo zase radost. Jak se člověk může ubránit radosti? Já to nevím a ani to zkoušet nebudu, protože tenhle sladký dosud nedostupný nektar hltám plnými doušky a dokud můžu, tak si ho vychutnávám. Je mi jedno, jestli ta euforie jednou skončí nebo ne. Ale tady nejde o to, zda skončí. Za tou euforií je dostupnost té dříve nedostupné ženskosti. Tak si zvyknu na to, že jsem žena, že můžu dělat všechno jako žena, že jsem identifikována správně a za pár let mi to nebude připadat zvláštní, protože to bude konečně normální, ale přesně to chci. Je jasné, že jsem z toho teď paf a už pěkně dlouho. Protože zkrátka v téhle fázi z toho paf být máme a taky že jsme. Taky jsem před tím neprožívala radost každý den, neradovala se z nového laku, co mi vybrala Kačenka k vínovým kalhotám a byla otrávená, takže chápu tu zoufalost a otrávenost všech, kteří jsou někde, odkud se snaží nějakým způsobem dostat nebo na to aspoň myslí, což jim rozhodně na optimismu nepřidá.
     
    Je mi fuk, co si kdo myslí o mých náladách a nadšení. Když mám radost, tak mám radost. Jo, to naštve, já vím. Když já mám takovou radost 🙂
     
    8 měsíců HRT (foto č. 128, výše č. 129)
     
    Pořád, aby se člověk fotil sám :/
    O víkendu si vyrazím s foťákem ven mezi oranžové stromy prozářené podzimním sluníčkem. (Mimochodem – 20. října je Den stromů).
     
     
    10.8.2014 jsem tu psala článek o tom, jak mi rozkvetla orchidejka.
    Je normální, že ta orchidejka pořád kvete? Už dva měsíce (a to kvetla už 14 dní před tím článkem) je pořád osypaná těmi samými květy, jako kdyby byla umělá a nehodlala je nikdy shodit. Fascinuje mě to 🙂 Zatímco jiné vykvetou, za pár dní opadají, tahle ne.
    To je jako s lidmi… Někteří rozkvetou, jiní ze strachu zůstávají dole a jen se na ty květy u druhých dívají z povzdálí.
     
    Největší chyba, kterou můžete v životě udělat, je stále mít strach, že nějakou uděláte.
     
     
    V pondělí mi kolegyňka u oběda říká: „Terez, víš že jsem si myslela, jak bude pro mě těžké přehodit si oslovovat tě v ženském rodě a jako Terezu? Ale vůbec to nebylo těžké. Šlo to snadno a teď už si neumím představit, že ti říkám jinak.“
    Byla jsem ráda. Na to jsem nemohla ani nic říct. Ona byla první, která se to v práci dozvěděla, protože si tehdy všimla mých linek na očích, protože už jsem to prostě nezvládala krotit. Tereza se drala ven… Věděla jsem, že zrovna ona to svým přístupem zvládla naprosto na jedničku. A nebyla jediná. Všichni by si zasloužili pochvalu, protože zrovna moje firma je příklad, který bych přála úplně všem.
     
    Často se mě teď lidé ptají, jak se cítím a jestli jsem šťastná. To je zajímá nejvíc.
    Odpovídám všem stejně, že šťastnější jsem nikdy nebyla. A už nad tím ani nepřemýšlím, protože život je v těch správných kolejích. Jen zařídit ještě pár drobností a já – normální ženská – už nebudu nikoho zajímat. Stanu se nezajímavou osobou, jako většina ostatních žen a bude mi díky tomu náramně dobře…
    A nezajímavé osoby nepíší blogy. (Tedy – některé ano, ale nikdo je nečte, protože jsou nezajímavé :). Naštěstí zatímco jedny ženy se už narodily, druhé se teprve rodí a ty zajímavé jsou. I jejich jiný pohled. Ten může být i vtipný! Nemusí to být jen o depresích, přestože Vlasta ještě nebyla ani u sexuoložky.
     
    Takhle teď vzniká třeba její nový blog: http://ocestezasnem.blog.cz
     
    To je moc dobře, holky! 🙂
     
     
    Někdo dnes na skupince poznamenal, že se mu stýská po snadném způsobu klučičího čůrání. Podotkla jsem, že já jsem ráda, že takhle „po staru“ čůrat už nemusím, i když je všechno složitější. Chci to mít složitější. Nechci jen výhody! Líbí se mi mít to stejně komplikované, jako to mají ostatní ženy. Protože já jsem žena a připouštím, že je ten život jiný, že přináší i určité nevýhody, ale já to přeci vím. To je to, co chci.
     
    Protože jsem dnes měla svátek, udělala jsem si ráno do práce a do Prahy culíčky. Cítila jsem se totiž tak nějak rozverně 🙂 Ty vlasy rostou tak rychle, že už udělám i jeden culíček, ale pořád mi tak hezky při chůzi nehopsá, jako třeba Lindě 🙂 Ale ono to přijde. Všechno jednou přijde a na všechno si musíme počkat. Já si počkám ráda, protože vím, že všechno, na co jsem čekala a mělo přijít, už přišlo. Ale nepřišlo to jen tak z ničeho nic. Člověk pro to musí něco udělat a leckdy i obětovat.
     
    Včera jsem jela s kolegyňkou do Německa. Hned za hranicemi mě poprvé zastavili němečtí policisté.
    „Guten tag!“, usmíval se na mě urostlý muž v uniformě. „Sprechen Sie Deutch?“
    „Can we speak English?“, odpovídám mu.
    „Nein! Nur Deutch!“.
    Tak dobře, ty jeden policisto! To se nemůžeš naučit anglicky? Kdo má pořád lovit slova v těch vašich slovních sloučeninách? 🙂
    Byl tak milý, že by mi snad za chvíli přinesl kávu a buchty. Ale občanku s fotkou ještě s krátkými vlasy a údajem „M“ jsem mu (vůbec poprvé) podat musela… :/ Opravdu nerada. Na řidičáku mám fotku ještě horší, tam už to nejsem já, i když na obou dokladech je aktuální neutrální jméno. Přeci si na půl roku nebudu dělat nové doklady jen proto, že už vypadám jinak? Podle zákona bych měla. Protože jakoukoliv změnou neprovedenou v dokladu se doklad stává neplatný. Tedy i foto.
    Pan policista se mému jménu smál 🙂 Byl vůbec celý nějaký vysmátý a já se musela culit i na něj.
    Nevím, jestli si všiml nějakého „M“ v občance (které už bych tak ráda nechala přepsat na „F“), ale za chvilku jsme dostaly pokyn, že můžeme odjet.
    Slyšela jsem, že se občas při policejní kontrole stává, že nějaký horlivý policista usoudí, že chceme pravděpodobně skrýt nějakou trestnou činnost a proto jsme v dámském, zatímco v občance máme „M“. Tihle to neřešili. Co potom v takové chvíli dělat? Říct, že jedu na travesti show? (Ouuu.) Proč musíme pořád lhát??? :/
     
    Dnes jedna slečna vyprávěla o zážitku se seříznutím ohryzku před lety v Pardubicích (dnes už se to dělá v Hradci Králové a není problém s umístěním na ženské oddělení, což ostatně začátkem prosince otestuji osobně a už se na tu lokální anestezii moc těším :). Když přišla na příjem, hned jí řekli, že jí musí dát na oddělení spolu s ostatními muži, protože v občance má „muž“. Tyhle absurdity vždycky vzniknou v nějakém úplně primitivním minimozečku, který ale napáchá tolik škod!!! Ta slečna se s nimi chvíli dohadovala, ale když viděla, že ničeho nedosáhne, tak rezignovala: „tak faaaajn, dejte si mě k chlapům! Mě je to jedno!“ A ležela s chlapama!
    Naštěstí ohryzek je rychle pryč a za dva tři dny se jde domů.
    Připomíná mi to byrokracii. Tady je prostě M, tak jsi M a žádné F. Na to zapomeň! Sice vypadáš, jako žena, chováš se jako žena, mluvíš jako žena, máš prsa, ale tady píšou M…
    Věčný boj s blbostí.
     
    Ta slečna přinesla ale ještě jeden důležitý poznatek.
    Když jsem tu řešila hlas a operaci hlasivek, napsala mi Markétka (tedy teď už Nikča – mně to měnění jmen dělá prostě problémy a jak bylo vidět, nebyla jsem dnes sama :). Prosím vás, neměňte si moc často ta jména, holky, ano? 🙂 Kdo si to má potom zapamatovat? 🙂 Ta má v občance Vlasta, ale říká si Žaneta, po operaci ale bude Kateřina… Faaajn! 🙂
    Nikča psala svoji pozitivní zkušenost s operací hlasivek ve FN v Hradci Králové (MUDr. Chrobok).
    I pan Chrobok prohlásil, že Nikča je povedený pacient, co se výsledku týče 🙂
     
    On ten hlas ani po operaci nebude ženský tak, jak si ho představujeme… Jen se zvýší o pár tónů. Což je určitým řešením pro ty, které mají hlas extra hluboký, protože se tím pádem nestane extra hluboký, ale normální, což je pořád lepší, než bručení.
     
    Ze slečny dnes vypadlo, že je také po operaci hlasivek… Když řekla: „hlasivky mám za sebou“, nejdřív jsme to všechny nepochopily, ale pak se někdo zeptal přímo, zda má po operaci hlasivek a ona odpověděla, že ano.
     
    Ono to totiž nebylo bohužel poznat… :/
    Ne, že bych to potřebovala řešit tímto způsobem, ale trochu mi to vzalo ty iluze o konečném efektu takové operace. Navíc se prý po dvou letech může stát, že hlas opět sklouzne do původní roviny. A když k tomu přičtu rizika spolu s odmítavým postojem většiny odborníků, pak mě opravdu mrzí, že tato tak nadějná metoda (pro někoho mnohdy i jediná) nemusí být tak účinná.
     
    Ale jak již bylo řečeno mnohokrát. Každá jsme jiná a každá reagujeme jinak. Nelze říct: „mně fortrans (projímadlo před operací) nechutnal, tobě nebude chutnat taky“. Vím, že Dannie ho nakonec dala s ovocným sirupem. Vím, že se to dá i s grepovým džusem. A vím, že někdo s ním neměl problém vůbec žádný, zatímco jiní z toho dělali kovbojku.
    A tak je to se vším.
    Chce to vyzkoušet! 😉
    Tím nejlépe každá zjistíme, jaké to je.
    A také to závisí na tom, jaká každá jsme a jaký k tomu máme přístup 🙂
     
    Je fajn, že nejsme všechny stejné 🙂
    A já jsem hold taková.
     
    Jé a ještě něco. Dnes Hanka přede mnou poprvé řekla: „My už spolu, Terezo, budeme brzy řešit komisi!“ 🙂
    (No, únor nebo duben, ale to je za chvíli 🙂
    Ano, veřejně tu přiznávám, že operace je pro mě důležitá, zatímco pro někoho být nemusí.
    V jedné moc hezké chvíli bych totiž dala cokoliv na světě za to, abych byla už po ní a ta představa, že tomu tak je mě pronásleduje doteď…
     
    Je to pro mě logické zakončení toho všeho a pak… sbohem cesty do Prahy, sbohem holky, sbohem můj blogu.
    Je možné se na takovou chvíli netěšit? 🙂
    „Teda, to se vám chce nechat se dobrovolně takhle kuchat? Ty se toho nebojíš?“, ptá se mě nedávno kolegyňka.
    „Bojím se jen, že mi bude zima! 🙂 Na sále totiž není teplo (asi kvůli bakteriím). Protože zima je mi všude.“
    Jak dnes trefně poznamenala Vicky: „Tohle počasí (+15 stupňů) vnímám, jakože je venku mráz!“ :)))
    A jak jsme skoro všechny souhlasily. 🙂
    Zima mě pronásleduje všude. Ještě neskončila… Je celoroční 🙂 Ale já jí miluju, protože to není klučičí zima, ale může za ní estrimax. A to je teprve delikatesa!
    Proč si jí kupovat složitě přes Austrálii a Polsko za 25 Kč za pilulku a ještě s riziky, když jí tu má Hanka plné regály téměř zadarmo? 😉
     
     
     
     
  • otєrєzє.cz

    Různé druhy žen

    13. 10. 2014 / 22:12 / 29 Comments
    Kdo je na obrázku?
     
     
     
    A kdo je na tomto obrázku?
     
    A na tomhle?
     
    Vlasta mě přivedla na zajímavou myšlenku. Když mi jednou popisovala, jak při jedné její akci pozorovala kolem sebe všechny ty krásné hostesky, záviděla jim jejich krásu, namalované řasy, sexy šaty… a ona tam musela být v hnusné pánské košili. Ale pak se zadívala více a ne všechny ty dívky (ty dívky, co měly to štěstí, že se jako dívky narodily) vypadaly tak dokonale žensky, jak by od žen většina z nás očekávala. A obrázky takových žen, které jsou také kolem nás, jsem se pokusila najít.
    Máme nějaké představy o ženskosti, chceme být dokonalé, krásné, ženské… a zatím některé z nich měly velké nosy, dlouhé brady, hrubé rysy, široká ramena, tlustá lýtka… Nechci jmenovat všechny nedostatky, protože se to nesluší. Na každé ženě je něco krásného.
     
    Tak co vlastně chceme?
    Má snad někdo problém se správnou identifikací takových žen (dle prvního obrázku)? Všechno jsou to čistě biologické ženy od narození.
     
    Já to nevím, protože žádnou takovou ženu neznám, abych se jí zeptala, jestli nemá problém s tím, jak vypadá, přestože je ženou od narození a neměla by tedy řešit to, co řešíme neustále dokola my – tj. zda jsme už konečně tak ženské, aby nás okolí jako ženu vidělo i identifikovalo.
     
    Nabízí se otázka, jak moc tedy chceme být ženské? A považujeme za neúspěch, pokud nevypadáme tak dokonale, jak bychom si představovaly? Snad jako modelky nebo princezny? Jak k tomu tedy přijdou ženy z prvního obrázku? Biologické ženy, které jako modelky nevypadají?
     
    Omlouvám se všem ženám z prvního obrázku, že jsem vás použila jako příklad ženské nedokonalosti. Rozhodně vám nechci ublížit a už vůbec ne říct, že jste ošklivé. Jde mi jen o srovnání toho, čeho chceme my, právě teď rozené ženy, dosáhnout.
    Záměrně jsem použila fotky z jednoho serveru z Pobaltí, odkud je absolutně nepravděpodobné, že by některá ta žena zavítala na tento český blog. Naše jazykové rodiny jsou si naprosto cizí.
     
    Vyhledat takové ženy mi nedalo moc práce a zabralo mi asi 5 minut. Vlastně to byla každá přibližně 20. fotka. Zatímco 15 z nich bylo půvabných a zbývající 4 byly nezajímavé.
    Každý člověk dává přeci na internet své nejlepší fotky… Tyto ženy zveřejnily právě tyto fotky. Nezabývají se myšlenkou, že by je někdo mohl špatně identifikovat, jelikož se cítí a hlavně JSOU ženami. A jsou své.
     
    Tak proč to my pořád řešíme?
     
    Nedávno jsem hledala nějaké hezké obrázky na internetu a to, co jsem viděla mě přivedlo na jednu nečekaně zdrcující myšlenku. Co když si něco nalhávám? Co když vypadám, jako ty ženy z obrázku č. 2 (které novináři tak často nazývají „ženy s transsexuálním vzhledem“) a jen si naivně myslím, že je to dobré? Nemáme (a ani nemůžeme mít) soudnost a tak jsme závislé na okolí. Co když vypadám hrozně? Že mi celé to okolí lže, že se mi všichni posmívají za rohem, řeší mě, ukazují si na mě a nikdy se nepřiblížím dívkám ze třetího obrázku? Byla jsem z toho smutná, vyplašená a odhodlaná to tak nenechat! S tím se prostě nehodlám smířit! (I můj optimismus občas převálcují pitomé myšlenky. To je naprosto normální :).
    Všechny bychom chtěly skončit ve třetím obrázku…
     
    Chtěla bych ale říct, že štěstí nespočívá v dosažení dokonalé ženskosti. Je to v přijetí nás samotných jako ženy – takové, jaké jsme. Protože většina rozených žen dělá vlastně totéž!
     
    Ale určitý stupeň ženskosti stejně potřebujeme. To je záměr toho všeho, proč jdeme do přeměn. Abychom naše tělo konečně co nejvíce přizpůsobily své duši, radovaly se z toho, jak teď konečně vypadá a začaly se mít rády. Včetně toho, jak se cítíme, protože to s tím souvisí. Bez toho to nejde. Budeme-li se dál nenávidět, nebudeme šťastné, i kdybychom vypadaly jako Miss universe. (To nebyl vhodný příklad, jelikož vypadat jako Miss universe rovná se automaticky být spokojené se svým ženským tělem 🙂 Ale myslím, že je pochopitelné, jak jsem to myslela.
     
    Nejen my toužíme vypadat jako ženy ze třetího obrázku. Stejně jako biologické ženy chceme být krásné.
     
    Že to jde dokládá ještě tento moc hezký časosběrný obrázek Emmy, která začala, když jí bylo 33 let.
    Nezdá se mi, že by na posledním obrázku v 17 měsících HRT patřila do jiného obrázku, než do toho třetího. Ta změna je tak obrovská!
     
     
    Emma vám vzkazuje:
    Ahoj! Mé jméno je Emma. Začala jsem svou přeměnu, když mi bylo 33 a myslela jsem si, že to nikdy nedokážu.
    První měsíce byly hrozné. Ale sebrala jsem všechnu víru a dělala jsem vše, co bylo v mých silách: dieta, sport, meditace…
    V té době jsem poznala sílu make-upu. Ale také jsem pracovala na své ženskosti a na mém já.
    Bylo to těžké, ale až doteď jsem to nevzdala. To štěstí si totiž vytváříme my a záleží jen na nás!
     
    Tohle není článek o zoufalství z nejistoty o mé ženskosti, které jsem na chvilku v panické hrůze propadla a snažila jsem se všemožnými způsoby zjistit, zda jsou mé obavy oprávněné nebo ne.
    Nejsou různé druhy žen.
    Ženy jsou jen jedny a těmy jsme MY VŠECHNY.
     
    Proto vždycky říkám, že pro mě transsexuálové neexistují.
    Oni jsou buď muži nebo ženy.
  • otєrєzє.cz

    „Legrační“ transsexualita

    12. 10. 2014 / 21:50 / 19 Comments
    Byl to boj, ale jde to 🙂
     
    Potěšilo mě, že se mi po šesti měsících putování a neustálého vracení odesílateli této nevyzvednuté zásilky (když mi jí pořád pošta nechtěla dát! 🙂 s touhle vyžádanou kartou povedlo nakonec zásilku převzít, přestože byla „výhradně do VR jen adresátovi“ 🙂
    Vždycky mě taková maličkost potěší 🙂
     
    Zůstalo tu ticho po Kačence, tak mě napadlo udělat si něčím radost a odvést myšlenky jinam.
     
    Sedím u počítače pod dekou ve svém pyžámku, ještě mě čeká přelakování nehtů, ale to teď počká, a popíjím k tomu mléko. Miluju ho. A taky jak zhruba před 2 lety prohlásila krásná Line Marie z Norska (MtF) ve svém videu, proč jí tak hezky rostou prsa, že je to údajně tím, že každý den pije mléko 🙂 Myslela to samozřejmě z legrace, ale mně mléko chutná, tak si budu myslet, že to má vliv i na prsa 🙂 Protože – co když jo!? 🙂
    (Po pivu prý taky rostou prsa, ale tuhle hořkou tekutinu s divným aromatem se mi do mě nikdy dostat nepodařilo.)
     
    Včera jsme byly s Kačenkou na výletě, na kterém jsem našla nového přítele 🙂
    Zde je pár fotek:
     
    Konečně jsem našla toho pravého! (foto č. 130)
     
    Já ho prostě miluju!
     
    Taky už má jednoho potomka 🙂
     
    Ta Karkulka – to je teda kost!
     
    Foto: Kačenka, 11.10.14. Irrgarten Kleinwelka (D)
     
    Né, to nebyl hlavní cíl našeho výletu. Jely jsme do největšího německého bludiště, ale takhle se Němci už připravují na Halloween.
    Že je to ale fešák, ten můj frajer? 🙂
     
    Teď měla přijít taková menší ukázka vtipů. Jakože „legrace“ z transsexuality.
    Tak, jako snad z úplně všeho na světě, si lidé dělají legraci i z nás. Vtipy prostě existují o všem. (Našla jsem i vtipy o kolonoskopii!!!) I já jsem se jich pokusila pár najít. Jenže – jak už to tak bývá, některé vtipy bývají trapné, ubohé a některé dokonce urážející. O vtipech o transsexuálech to platí obzvlášť.
    Původně jsem si myslela, že najdu publikovatelný slušný obsah, ale…
     
    …toto je jediný dostupný vtip o transsexuálech na českém internetu (jiný jsem prostě nenašla):
    Transsexuál byl pozván do rádia na interview. Moderátor se ho ptal, jestli bylo něco v průběhu operace bolestivé. On odpovídá: „No, vlastně mě až překvapilo, jak málo bolelo, když mi odřízli penis. A dokonce i když mi implantovali na hrudník prsa, tak to vlastně taky nebolelo.“ „Takže celá ta operace byla bezbolestná?“ „Ani omylem. Bolelo to jako svině, když mi vrazili do hlavy tu zasranou jehlu, vycucli mozek a srazili plat na polovinu!“
     
    To vlastně není vtip o transsexuálech, ale o ženách. Vtipy, které urážejí ženy nemám ráda a nechápu je. Je mi jasné, že vznikly v podivných zakouřených budovách plných těch nejchytřejších popíjejících individuí, která se nějakým mně záhadným způsobem právě tady v pravidelných intervalech srocují a řeší podobné „problémy lidstva“, kterými jistě (pro ně) ženy jsou.
     
    Čím to bude, že Češi ještě nevymysleli žádný transsexuální vtip? Jsme snad takovou menšinou, že ani nestojíme za řeč? To by bylo poměrně povzbuzující 🙂
     
    Našla jsem ještě jiné trapné – přeložené z angličtiny:
    Můj syn se mě zeptal: „Tati, kdo je to transsexuál?“
    Řekl jsem: „Synu, zeptej se své mámy, ten bude vědět.“
     
    Jak se říká dobré řidičce?
    Transsexuál!
     
    Aspoň jeden vtipný a ještě k tomu kreslený:
    Měli bychom si promluvit, synu!
     
    A tím s těmi vtipnými vtipy končím.
    Původně jsem si myslela, že toho publikovatelného bude víc, ale odmítám dávát prostor ubohosti.
    Navíc při hledání vtipů o transsexuálech jsem narazila na opravdu zoufalé věci, které mi přišly spíš smutné, než legrační.
     
    Na transsexualitě z pohledu veřejnosti prostě není nic až tak moc vtipného.
    Přesto bych to ale neviděla tak černě 🙂
     
    Mám kamarádku Vlastu z Moravy (vlevo na fotce), která vše pojala s humorem a velkým nadšením. Což je půlka úspěchu. Nemá problém ani s fotkou ani s jménem, takže tu o ní můžu napsat skoro cokoliv 🙂
    Držím jí palce, protože je ještě před HRT, SRS, RLT a všemi těmi ostatními všelijakými zkratkami a dokonce i před první návštěvou sexuoložky, ke které se ale blíží mílovým krokem. Pracuje na svém těle, hubne, obléká se jinak, chová se jinak… A zatímco ona má jasný cíl, okolí je zmateno. Což způsobuje jisté humorné situace. Tady se můžete seznámit s tím, jak to vnímá v této fázi „před vším, ale v očekávání“ ona:
     
     
    „Když za mnou došli ten kamarád s tím známým, kámoš – ten co neustále řeší, co se mnou je a jak měl narážky „než ses stal holkou“, nebo jak se napatlal celý mým balzamem na vlasy s olivovým olejem a pak to nemohl smýt, ten mi teď volá skoro každý den a pořád vymýšlí nějaké chlapácké zábavy, no asi se mě snaží vtáhnout zpátky do děje, ale je ze mě takový smutný, jak si přestáváme rozumět. Pořád mi to vyčítá. Tak ti dva si včera sedli proti mě a celý večer na mě civěli jak tele na nová vrata. Hihihi no já je provokovala ženským chováním, postoji a gesty, ať to panáčkům v hlavinkách šrotuje. Ale nešrotuje……. těm to nedojde ani za milión let…… chlapi, co nechápou (to mozek nepobere) raději zalejou pivem.“
     
    „Úplná šílenost! Zrovna jsem potkala po svém hraní v našem domovském klubu kámoše, exmoderátora z rádia. A strašně řešil tu moji poslední fotku na FB. A říkal tohle: jsem na tu tvoji fotku hleděl jak mlsný pes. Normálně jsi mě vzrušoval!!!! A víš, že jsem hetero. Musel jsem zavolat manželku a nemohli jsme přijít, proč mě na té fotce vzrušuješ!!!!! Hihihi“
     
    „Supr hláška na mě přišla právě teď. Na mou akci přišel známý, co mě neviděl přesně 3 měsíce. Nechápavě na mě hleděl a řekl: ty ses nechal přeoperovat jooooo? Tak jsem řekla: ještě ne, až příští rok :)“
     
    „A nechci si hrát na Sybilu, ale u rodičů to asi brzo praskne. Otec měl prý hodinový rozhovor se strýcem. A nikdo nechce říct o čem. A matinka mi během 14 dnů udělala doma 4 přepadovky. Zjistila jsem, že mě nenápadně pozorovala, když se převlíkám. Předevčírem mě zavlekla do debaty, jak to mám s těma holkama. Jestli se s nima jen kamarádím nebo i něco víc.“
     
    „Dneska euforie, celý den jsme se couraly po buticích a sekáčích s kámoškou bývalou operní zpěvačkou. No já s ní byla dneska doluvená, že mi poradí s oblékáním – se mě zeptala, já to vyklopila, tak mi udělala zatím takový unisex šatník, ale napůl stejně z holčičích věcí. Takže další blok mám pryč, vůbec nic neřešila, ty jsi holka jo aha a jsi na holky nebo jsi bi? To je vše na co se zeptala.“
     
    „Konec akce a já vypínám televizi. Místní zaměstnanec mi říká: „počkejte, my vám to posuneme Slečno. No jo vím, to „o“ už spolkl, protože se podíval podruhé, ale bylo to ve dne, nebyl opilý ani důchodce s popelníky na očích. Jen vzal, co viděl na první pohled, ale z jednoho metru!!!!!!!! Kazí to ty vousy, svině!!!“
     
    „Posílám zajímavou písničku, už dlouho mám cukání, že ji dám na FB ale raději ne.“
    Ta písnička je naprosto neznámá s názvem „She was a boy“ (Ona byla kluk). Ale rozesmál mě poslední komentář pod ní na youtube. Napsal ho muž: „Taková hezká písnička! Ale stále jsem nepochopil, co pořád myslí tím „ona byla kluk“?
    Víš co? Běž na pivo 🙂
     
    „Hurá, právě mi přišly bílé jeany, zkušebně velikost 28 a jsou mi joooooooooooooooo. Děkuji bože! Loni velikost 34!!!! A hlavně pánská velikost začíná na 30 haha takže je vše jasné! Už se mnou nepočítají!“
     
    atd…
     
    Myslím, že to přesně vystihuje pohled zdravého optimistického člověka, který ví, co chce a nevnímá svůj život ani svůj úděl jako tragédii, ale užívá si to 🙂
    A tak vám tedy já a Vlasti vzkazujeme: Užívejte si to taky, holky a kluci! 🙂 Tu jedinečnost toho, co vás potkalo. Váš optimismus a nadšení snadno přenesete na ostatní. Chce to jen trochu sebevědomí a nadhled. Nic víc nepotřebujete. Ani ta odvaha není tolik potřeba, jak si všechny myslíte.
     
    To už je deset?
    Tak to se musím rychle vrhnout na nehty.
    Růžový, červený, vínový nebo levandulový? 🙂
    Miluju tohle rozhodování!!! 🙂
    Čím víc je ta barva vidět, tím lépe! Žádný slaboučký narůžovělý nebo bezravý, jako kdysi dááááávno 🙂 Vždyť proto si také ženy nehty lakují – aby byly vidět, ne? 🙂
     
  • otєrєzє.cz

    Holčičí štěstí

    9. 10. 2014 / 21:41 / 55 Comments
    Jenom v rychlosti. Čeká na mě totiž půllitr horkého čaje ve skle (abych viděla tu krásnou barvu) s citrónem a domácím medem od mé milé sousedky a ten opravdu nemůžu nechat vychladnout. Tak šup šup a zalézt s ním pod deku. Takže uvidíme, jestli vychladne 😉 Někde jsem četla, že se dá kromě zázvoru, který používám, do něj hodit ještě špetka skořice. Ach ta vůně!
     
    Dnes jsem měla v práci zase milý zážitek, který mi opravdu zvedl náladu.
    Ona totiž přeměna s sebou přináší i jisté úsměvné až komické situace. Opravdu to není jen o depresích, smutku a nesplněných snech. A nejhezčí jsou samozřejmě ty nečekané situace.
    Před obědem jsem měla schůzku s obchodním zástupcem, který u mě ještě nebyl. Byl to takový milý, velmi příjemný, usměvavý a urostlý muž a má původní poznámka, že mám na něj 15 minut nakonec nebyla vůbec vyslyšena a povídali jsme si skoro hodinu 🙂 Když ono to nešlo ukončit. Bavila jsem se, pořád na něco ptala a vychutnávala si rozhovor mezi mužem a ženou, ačkoli byl na pracovní úrovni, stejně jsem v něm cítila ty typické slovní i mimoslovní „vsuvky“ mezi řádky. 🙂
    Pak jsem dostala zajímavou otázku: „Víte, že jezdím tady kousek od vás do firmy XY a tam také pracuje vaše jmenovkyně paní Nováková? To je vaše příbuzná?“
    Pán měl na mysli mojí ex, která pracuje asi minutu jízdy od mé práce 🙂 Jsem si jistá, že ta se už dávno snaží svého příjmení co nejdříve zbavit a taky to určitě už brzo udělá.
    „Paní Novákovou znám od vidění.“ 🙂 To bylo první, co mě napadlo říct. Rozhodně jsem to nechtěla rozpitvávat.
    Řekl mi její křestní jméno.
    „Ahááá…“ (dělala jsem překvapenou) „Tak to jsem nevěděla!“ 🙂
    „No ona tam teď vlastně není, protože nastoupila na mateřskou…“
    Toto jsem už jen okomentovala slovy „to je jen shoda jmen“ a dál se usmívala, protože se mi ta návštěva prostě líbila.
    To jsou otázky! 🙂
    Jasně, měla jsem mu říct: „Joo paní Nováková od vedle? No to je moje ex!“ :)))) Chtěla bych vidět tu reakci. Ale tohle nikdy neřeknu, protože já chci být ta normální nenápadná šedá myška (ne však doslova), která není ničím zajímavá a už vůbec ne touhle aktuální situací 🙂
     
    Když jsme se loučili, šla jsem ho doprovodit k vrátnici, ke které musím od nás asi po dvaceti schodech, abych se trochu protáhla a neseděla pořád, což jsem mu taky řekla.
    Pod schody mi říká: „Já bych se měl taky hýbat. Z toho sezení v autě už mě pěkně bolí záda. Teď jsem byl na injekci a ještě je cítím.“
    Trochu jsem si rýpla: „To musíte třeba trochu cvičit!“
    A na to povídá: „No to máte pravdu, to bych měl, ale jak tak koukám na vás, vy určitě cvičíte. Vy jste totiž taková mrštná!“ 🙂
    (Pán se nezdá! 🙂 Jaaaak jako mrštná? 🙂 To poznal z mé chůze po schodech? Možná z té, když jsme šli nahoru, protože já jdu vždycky první a muži za mnou, protože je vedu, takže se celou dobu dívají na mě zezadu 🙂 (O čemž samozřejmě vím, takže se patřičně nesu, což mi nedělá problém 🙂 Nebo z mého přehazování nohy přes nohu, když seděl proti mně a já si při jeho hovoru upravovala pramínky vlasů? 🙂
    Navíc necvičím. Spíš lítám po Sasku za zbožím do e-shopu a pak jsem ráda, že se večer vůbec zastavím.
    Když jsem to vyprávěla kolegyni, prohlásila: „Mělas mu říct: „ty úchyle!““ 🙂 Myslela to samozřejmě z legrace. Bylo jí jasné, na co v tu chvíli myslel.
    Že jsem mrštná mi ještě nikdo neřekl a vlastně mě to potěšilo. Muži mě (mile) překvapují dnes a denně! 🙂 A abych pravdu řekla, neumím si představit, že by mě mohla překvapovat v tomto smyslu nějaká žena.
     
    Po obědě ale přišla další dávka dobré nálady.
    Tentokrát se na mě domluvili muži dva! Komunikoval s nimi už kdysi Tom, ale nikdy se neviděli.
    Už v první chvíli, kdy jsem si pro ně na vrátnici šla mi bylo jasné, že „to zas bude rozhovor“! 🙂
    Jen co jsem se posadila, dostala jsem dvě tašky upomínkových předmětů.
    Dvě proto, že jedna byla pro pana Nováka a jedna pro paní Novákovou (pro mě). 🙂
    „Pan Novák už tu ale nepracuje!“
    „Aha. A od kdy? Vy jste nějaká jeho příbuzná?“
    Zase obvyklá smršť otázek, na které už odpovídám, že je to jen shoda jmen a že o panu Novákovi nic nevím a nechci se o něm bavit.
    „On odešel sám nebo byl vyhozen?“
    „Odešel sám.“
    A stejně, jako se mi to stalo už u jednoho dodavatele, který kritizoval pana Nováka, začali tihle dva vyprávět úplné nesmysly o tom, že pan Novák jim prozrazoval ceny konkurence, podle kterých oni se pak při elektronických aukcích řídili… A očekávali, že paní Nováková bude také takhle nápomocna 🙂
     
    Mám vždycky sto chutí jim říct pravdu a vytřít jim zrak, ale ta má radost, že jsem v jejich očích Tereza ničím nespojená s Tomem vždycky vyhraje. Vždyť to je to, po čem jsem toužila. Tom už je minulost a zdá se, že opravdu nikomu nechybí 🙂
     
    Byla jsem pozvána na večeři a celý rozhovor zase trval téměř hodinu. Nějak mě ti chlapi baví 🙂
     
    Čaj už mám skoro vypitý – vzala jsem si ho sem k PC. Je tak krásně medově přeslazený a citrónově překyselený! 🙂
     
    Čeká mě teď zase víkend s Kačenkou, která bude vyprávět o své krásné nové čerstvě narozené okaté sestřičce, kterou já vidět nesmím (to jen tuším) a příští týden Praha s holkama! Prostě v jednom kuse samé vzrušující dny. A to jsem si myslela, že přeměna v téhle fázi 8 měsíců HRT je už trošku nuda (z pohledu druhých na mě), protože kromě ohryzku a SRS se už nic velkého nestane. Není to tak. Každý den je pro mě překvapením a lidé, které denně potkávám, mě dokáží potěšit, aniž by to sami plánovali třeba jen takovými maličkostmi, jako je puštění do dveří, pozvání na večeři nebo odvážná poznámka o tom, jak jsem mrštná! 🙂
     
    Líbí se mi odvážní muži!
     
    A také jsem na toho jednoho svého myslela, když jsem včera (během původně pracovní návštěvy) neodolala zatoulat se večer do upravených dlážděných čistých a voňavých ulic jednoho z nejkrásnějších německých měst (tak to píší v průvodci) – Zhořelce – mezi chrámy z r. 1100, ze kterých jsem byla ohromená, palmami a obrovským množstvím stavebních slohů a obchůdků, do kterých můžu klidně přijít a vyzkoušet si kabát nebo boty, aniž bych měla strach, jako dřív, aniž bych sledovala, co na to prodavačky nebo jiní zákazníci. Prostě jen přijít a úplně normálně, jako to dělají všechny ženy celý život, si všechny ty hezké věci vyzkoušet. Tohle je svoboda! O tomhle jsem si snila. A ten okamžik je najednou tady.
    Když jsem seděla dojatá na lavičce pod lampami na hlavní třídě, na které cinkaly moc hezké barevné tramvaje, byla jsem jako v jiném světě. Ale ten svět nebyl jiný. Byl konečně takový, jaký má být…
    A k dokonalosti chybělo jen málo – cítila jsem touhu přitisknout se k někomu úplně konkrétnímu, jehož objetí, doteky a polibky už znám; chtěla jsem, aby mě vzal za ruku, abychom si zašli na jídlo a potom skončili v jednom ze zdejších malebných hotýlků. Zamilovaná, toužící a zasněná.
    Během adventu se sem moc ráda podívám. I když mi určitě budou mrznout ruce, což je na adventu jedna z největších chyb, která se každý rok opakuje :). Nejlepší by bylo, kdyby mi je někdo zahřál 🙂
    A na tomhle obrázku Dolního tržiště v centru starého města s gotickými arkádami jsem se ve svých představách našla taky…
     
    Je mi úplně jedno, jestli tu Anita bude psát zase pořád dokola o tom, jak jí nezajímá Amerika, jak jí zase něco naštvalo, jak jí štvu já nebo brouci v zahradě, zelení mužíčci nebo mrzuté kachničky (nehledejte v tom logiku) a zaplní mi svými úzkorozchodnými komentáři tento článek. Klidně plň. Tohle je prostor po vás. Pro všechny. Je mi úplně jedno, co si zítra zase vymyslí ředitel za úkol nebo že mi ráno zavolají ze skladu, že mají tááákhle velké manko ve šroubech a já pro nějaké budu muset okamžitě dojet. S radostí to udělám. Protože ten pocit, který se tu snažím ze sebe dnes dostat je úplně obyčejné běžné normální standardní a ničím zvláštní HOLČIČÍ ŠTĚSTÍ.
     
    A zatímco dříve jsem tenhle blog psala proto, abych ze sebe dostala tu hrůzu, zoufalství a smutek, teď je všechno úplně jinak. Jsem tak šťastná (není to jen štěstí z přeměny, je to dlouhý seznam několika vzájemně se doplňujících a prolínajících situací, zážitků a pocitů), že to ze sebe potřebuji občas dostat 🙂 Je mi jasné, že cizí štěstí někteří lidé jen těžko dokáží strávit. (Ale něco takového mě přeci nemůže zastavit :).
     
    Stav komentářů v administraci tohoto blogu večer 9.10.2014.
    Jsem ráda, že si tu popovídáme 🙂
     
    V životě jsou věci, které si (naštěstí) vybíráme.
    Přátele, oblečení, večeři, sobotní výlet… To je podstata bytí – tato svoboda v rozhodování. To činí život zajímavým, barevným a veselým. Budu-li se na svět dívat jen černě, je to také mé rozhodnutí. Je na každém z nás, jakou barvu si vybereme a pro co se rozhodneme. Nabídka je pro všechny stejná… Záleží jen na nás.
  • Přeměny

    Červená lentilka a přeměna: Aria Blystone

    7. 10. 2014 / 20:20 / 26 Comments
    Před 7 měsíci jsem v práci rozeslala hromadný mail kolegům a důležitým dodavatelům, ve kterém jsem oznámila tu nejdůležitější změnu a také uvedla, že zhruba za 9 měsíců už bych „měla vypadat přijatelně“.
    Tehdy jsem to samozřejmě ani náhodou nevěděla. Musela jsem jim dát ale nějakou představu. Jen jsem to tak odhadovala podle zkušeností ostatních holek, toho co jsem měla načtené a prostě to riskla. Nic jiného jsem ani nemohla. Věřila jsem tomu. Kdybych tomu nevěřila, pravděpodobně bych ve své hlavě ještě teď tahala ten těžký balvan a to by byly teprve depresivní články! Kdo by to četl? Ačkoli teď už taky o nic vlastně nejde. Všechno se dostalo do správných kolejí, už žádný stres z procházek na ulici, z nesprávné identifikace, s bojem s hlasem, s vlastním tělem… Zbývá jen poslední část (a pár drobných dílčích do té doby), které už jsou ale jen posledními krůčky k mé „mnou požadované ženskosti“.
    Ještě pořád kroutím pusou, když po mně chtějí na poště občanku a posledně jsem paní u přepážky (která je na mě moc milá) ochotně odpověděla, že „už snad v létě příštího roku bude ta občanka tak, jak má být – s tím F a se správným jménem“. Beztak nikde to neutrální neuvádím. Je to jen vyloženě formalita.
    Teď, na 7 měsících HRT je mi už moc hezky. A je jedno, zda-li je to můj subjektivní pocit (a vypadám pořád strašně) nebo následek chování okolí ke mně (i cizího – které má pro mě tu nejvyšší cenu spolu s někým, kdo je mi úplně ze všech nejbližší). Už nikdy bych se nevrátila ani o vteřinu. Stále jen kupředu! A obrovský vliv na mé sebevědomí měl člověk, kterému bych teď nejradši zase skočila kolem krku. Nepochybuji, že všechno, co mi řekl (a říká), myslel upřímně.
     
    Tak to jsem si tak chtěla krátce zrekapitulovat předešlých 7 měsíců a můj pohled sama na sebe před těmi 7 měsíci, kdy jsem celá nesvá (ale vlastně ano – svá) a nejistá vstupovala na tuto stranu, na které se mi tak zalíbilo, že mě odsud už nikdo nikdy nedostane 🙂
     
    Před chvílí jsem se vrátila z obchodu. Šla jsem tam jen pro chleba a ananas (to nejím dohromady).
    Jen co jsem vešla, všimla jsem si, že tam nakupuje Péťa – můj bývalý spolužák ze základky, se kterým se Tom vídal nejčastěji ze všech spolužáků, protože bydlí kousek odsud. On se k Tomovi vždy vřele hlásil a ten rozhovor byl minimálně na 15 minut, ať už probíhal venku nebo mezi lahvemi minerálek v obchodě.
     
    Jsem tak trošku provokatérka a pokušitelka 🙂 A tohle mě vážně baví, takže místo toho, abych nakupovala a šla si hezky stoupnout do fronty k pokladně, jsem mu vyloženě nadbíhala 🙂 Chtěla jsem, aby si mě všiml, aby mě svým pohledem zaregistroval a já z jeho reakce vyčetla, jestli mě poznává nebo jestli mu třeba někoho připomínám.
     
    Bylo to vzrušující! 🙂
     
    Občas jsem se na něj i usmála, ale on se jen podíval a zase dál vybíral svou cibuli.
    Nezájem 🙂
     
    No… trošku mě to mrzelo, protože jako žena bych uvítala aspoň nějaký ten zájem od muže, ale o to mi v tuto chvíli nešlo.
    Vychytala jsem okamžik, kdy šel k pokladně a letěla jsem tam taky. Jenže jedna paní mě předběhla a byla ke všemu velmi neomalená, takže jsem tam tak stála, dívala se přes paní na Péťu, jak flirtuje s pokladní (to on takhle dělá s každou pokladní totiž – ale je na ně milý, to zas musím taky dodat). Zase na mě hodil pár pohledů a já se svým podbízivým vtíráním jaksi neuspěla! 🙂
     
    Výborně.
     
    Šla jsem si hezky pěšky procházkou s taškou domů a užívala si zase ty své sladké okamžiky štěstí, které jsou každodenní, nenabažitelné a nekonečné.
     
    Dostala jsem chuť zkouknout nějakou přeměnu.
    A ZASE jsem se tu trochu zapovídala… tak pardon, tady je ta přeměna:
     
    Je to 10 dní, co své video Aria (nar. 1984) nahrála na youtube ke svému výročí 1 roku na HRT.
     
    Tuhle přeměnu jsem vybrala schválně ne proto, že je něčím jiná, ale proto, že je právě stejná jako přes kopírák u většiny z nás 🙂
     
    Klasika – chlapec, který bojuje se svou identitou. Ve 21 letech si uvědomí, že má v podstatě jen dvě možnosti:
    1) jít do přeměny a stát se tím, kým je
    2) skrývat svoji pravou identitu a hrát si na chlapečka
     
    A co myslíte, že vyhrálo????? 🙂
     
    No jo.
     
    Jako vždy.
    Typický příklad.
     
    Správná odpověď: č. 2)
     
    Nastoupil do armády, nechal si udělat tetování, přibral, začal pít alkohol, hrál si na vojáky, v r. 2007 odjel do Iráku a moc dobře si uvědomoval, že ho tam mohou zabít, což by bylo určitým vysvobozením, ale… nestalo se tak (smůla nebo štěstí? (No jasně, že ne smůla!)) a tak přijel domů a … Co teď s tou svojí identitou?
     
    Néééé… přeměna nebude. Tohle ještě není happy end 🙂
     
    Hezky se oženíme! Vezmeme si takovou hezkou milou slečnu a myslíme si, že to zabijeme.
     
    A ono to nějak nejde, žejo?
     
    Proč si všichni myslíme, že to jde, když to nejde? Máme snad pocit, že nad svou vlastní identitou jde vyhrát? Sama to nechápu, jak může být v té hlavě něco tak silného, že mě to nutilo oblékat se jinak, myslet jinak, proč jsem měla pořád touhu lakovat si nehty a už jako malá malovat pusu červenou lentilkou? To bylo vždycky pokušení, když se mi dostala do ruky… Dodnes, když zrovna výjimečně mlsám ještě lentilky a narazím na červenou, odolávám pokušení si ty rty obarvit. 🙂 Ten pocit ve mně zůstal, i když už tohle vůbec řešit nemusím, protože mé rty jsou červené a lesklé od lesku na rty… a hlavně smí a mohou být červené, protože ženy mívají červené rty, jelikož si je malují… a už to tak asi bude, že jsem taky žena 🙂 (Což o to, to já jsem už od narození, ale ten strach (ten balvan) z prozrazení, ze ztrapnění, z označení za úchyla je najednou někde nevím kde a prosila bych, aby si tam klidně zůstal, protože ke mně se už nikdy nedostane).
     
    Nejsem jediná, kdo si červenou lentilkou maloval pusu…
     
    Tohle píše jedna maminka na serveru moje-rodina.cz:
    „Koukni, co jsem si přinesla,“ chlubila se svým úlovkem. No jasně, lentilky. Ty snad miluje každý. „Chceš, maminko?“ nabídla mi dcera. „Hm, tak jo. Jednu si vezmu, ale musí být červená. Máš tam nějakou červenou?“ vymýšlela jsem si. „Proč chceš zrovna červenou?“ divila se mi dcera. Vysypala kvůli mně celou krabičku lentilek na roh mého psacího stolu. Sama si vstrčila do pusy jednu žlutou a hned za ní jednu růžovou. Prstem jsem prohrábla hromádku barevných bonbonů a vybrala jsem si jednu červenou. „Proč červenou? Protože koukej, s červenou si namaluješ pusu a ještě si zamlsáš.“ Názorně jsem předvedla, jak to myslím: zašmejdila jsem si lentilkou po olíznutých rtech a pak jsem ji snědla. Dceruška obdivně vzdychla: „Kde ses to naučila?“ „Ve školce, asi ve školce,“ odpověděla jsem. Poděkovala jsem za to malé potěšení a dala najevo, že bych už zase chtěla pracovat. Moje holubička mě dál nezdržovala a zmizela v holčičím pokoji i s lentilkami, které pečlivě shrnula zpátky do krabičky.
    Dopsala jsem, co bylo potřeba, vypnula jsem počítač a šla dělat jiné věci. Večer jsem si na psacím stole rovnala složku papírů a v zásuvce jsem hledala nějaké doklady a můj zrak padl na malinkou skleněnou mističku ze servisu pro panenky. Stála u hrnečku s tužkami a byla plná červených lentilek. To už bylo fakt velké potěšení.
     
    🙂
    Ten článeček se mi líbil a moc mně pohladil, protože jsem hned viděla svojí Kačenku, jak mi vybírá červené lentilky.
    Ale to už jsem fakt odbočila. (Já jen chtěla říct, že červená lentilka je symbolem ženství. Je to vyloženě holčičí záležitost, kterou využívají holky nebo jejich maminky k tomu, aby si s ní trošku pohrály… aby si pohrály se svým ženstvím, se svými rty.. smyslnými, rudými, sladkými… jako ta lentilka. A pokud nějaký kluk chytne do ruky červenou lentilku a přemýšlí o tom, co se s ní dá udělat v souvislosti se svými rty……… 😉
    Tohle by žádného opravdového kluka napadnout nemělo.
     
    Tak tedy abych se vrátila k Arie (tahle cizí jména končící na „a“ fakt moooc ráda skloňuju! :).
     
    Milá Aria se nakonec ale rozhodla! Jak už to tak bývá a potvrzuje to, co potvrzujeme všechny – že se tomu nedá utéct – jen s tím denně bojovat – pokud má někdo zájem, může si to zkusit – klidně do konce života – je to fakt paráda ten stísněný pocit u srdce, neklidné sny, nesplněné sny. Ideální život řekla bych. A vzhledem k tomu, že žijeme jen jednou a žádnou jinou šanci mít nebudeme, tak se budu opakovat, ale nerozumím tomu. TEĎ už to můžu říct, že tomu nerozumím, protože před pár lety jsem se tomu snažila také utéct, zabít to a myslela si, že jsem king, protože jsem to dokázala a za pár dní jsem v tom byla znovu… vlastně jsem v tom byla denně, jen jsem si hezky nasadila tu masku a šup do světa „hele já jsem chlapeček, protože mám pindíka“.
     
    A protože se z toho příšerného tlustého zarostlého ochlasty (což je vcelku pochopitelné, protože proč takové hnusné tělo zvelebovat, že? Když ho nenávidím…) stala tak krásná květinka, že jsem to sem prostě musela dát.
     
    Aria nakonec ženu opustila (i když tam s ní má jednu moc hezkou fotku) a mně jde z toho videa normálně mráz po zádech.
    Hudební doprovod je parádní, Aria nad tím videem přemýšlela, což mám ráda.
     
     
     
    A pár obrázků z videa, jak šel čas…
     
    Tak začneme třeba tou svatbou, protože fotky předtím jsou samé v maskáčích, se samopalem… však se můžete kouknout na video.
     
    Svatební foto.
    Jasně, žeňme se. To pomůže…
    (O kousek dál bude také společné foto, ale už na něm budou dvě ženy).
     
    Hmm, fešák.
     
    Já tě, ty ženská ve mě, zabiju! (Taky jsem si to myslela 🙂.
     
    Ježiši já jsem drsňák!
     
    Ne, tak tohle rozhodně není žádná křehká květinka. Určitě je mu dobře…
     
    28.1.2013 – Poslední fotka „jeho“. Úsměv! 🙂
     
    12.4.2013 – první fotka „jí“
     
    Foto s mojí ženou.
    5.7.2013 – 2,5 měsíce před HRT, od prosince 2013 jsem shodila 36 kg.
    (Mám ráda tyhle společné fotky s partnerkami).
     
    Aria si dokumentovala každý měsíc – já tu vyberu jen něco.
    25.10.2013 – 1 měsíc HRT
     
    26.1.2014 – 4 měsíce HRT – začínám vidět samu sebe (no konečně! to ti to trvalo)
     
    Březen 2014 – 6 měsíců HRT
     
    27.5.2014 – 8 měsíců HRT (Kdo to je? 🙂 A kde je ten pán? 🙂
     
    Srpen 2014 – 11 měsíců HRT
     
    Tohle není konec 🙂 Tohle je začátek. Její začátek nového života. To, co bude následovat už je asi všem jasné, přestože tu ještě přirozeně žádné fotky z budoucnosti být teď v říjnu 2014 nemohou.
     
    Jak se vždycky ten člověk změní. Jak je zvenku úplně jiný, ale změní i chování, pohyby a doslova se rozzáří!
    Mně se tohle jedinečné kouzlo, které lidi mění, tedy opravdu moc líbí. Ve skutečnosti jsou kouzelníci všechny holky a kluci, kteří do toho šli. To oni se vlastní silnou vůlí a svým vlastním kouzlem proměnili.
    Zatímco ti ostatní pořád na něco čekají…
     
  • otєrєzє.cz

    Babí léto

    4. 10. 2014 / 18:35 / 26 Comments
    Cestou z kolotočů mi Kačenka vzala foťák a že mě jde fotit. „Příště si musíš vzít kozačky!“, říkala. Zlatíčko moje. Ale dnes bylo vyloženě krásné babí léto. Kromě těchto fotek nafotila ještě sto detailů schodů, zábradlí, kůry stromu, potrubí… a mně se všechny ty fotky moc líbí. Protože se můžu dívat na svět jejíma očima…
     
    Tohle je práce mé sedmileté fotografky… (foto č. 131, 132, 133)
     
     
    A taky jsem konečně provětrala svůj nový kabátek.
     
    Na autodromu, který Kačenka miluje nejvíc a tolik moc se tam vždycky od srdce směje, jsem se smála taky. Řehtaly jsme se tam na celé kolo. Nechávám jí totiž řídit, takže je to pořádný adrenalin.
    Shodou okolností byla všechna zbylá tři autíčka obsazena lidmi, kteří znali velmi dobře Toma. Nejprve jsem znejistěla, jestli mě nepoznají.
    Ale už párkrát jsem si vyzkoušela, že můžu být v klidu. A také to tak bylo 🙂
    Dokonce se mnou jeden tatínek flirtoval. Schválně do nás najížděl, házel po mně úsměvy, následně omluvy a neměl ani ponětí, jak dobře ho znám 🙂
    Tohle mě vážně baví!
     
    A zítra, pokud se ten vítr neutiší, půjdeme s Kačenkou pouštět draka.
    Trošku jsem dnes zuřila, jak moc foukalo, ale když jsem si pak po dopoledním výletě sedla celá vyfoukaná do auta a podívala se do zrcátka, nebylo to zas tak špatné 🙂
    Ranní výlet do jednoho zvláštního lomu byl taky moc hezký. Na zastíněné straně lesa byla tráva stříbrně ojíněná a přitom sluníčko tak hezky hřálo. I když bylo jen 13 stupňů. Prostě kouzelné babí léto. Na hlavy nám padalo barevné listí, které si Kačenka začala sbírat, přinesla si toho zase tolik… a já ještě teď vidím dva sympatické pány, kteří šli proti nám na jedné luční cestě, usmáli se na mě a ten jeden povídá: „Děvčata se vydala na houby?“ 🙂
     
    Ach ti chlapi. Musí se pořád seznamovat 🙂 A já je nedokážu jen tak minout beze slova 🙂
    Asi mám na hlavě napsáno: „Svobodná a toužící po muži.“ 🙂
    To je sice pravda, ale teď je tím mužem jen jeden…
     
    Běžím zase ke Kačence, která si maluje krabici 🙂 Bude z ní výtah. A já jsem zvědavá, kam spolu tím výtahem pojedeme…
    Když jí tu mám, jsou tyhle dny těmi nejšťastnějšími…
  • otєrєzє.cz

    Rylandův příběh

    2. 10. 2014 / 23:51 / 17 Comments
    Už zase jsem dojatá.
    Při hledání úplně něčeho jiného jsem narazila na příběh Rylanda Whittingtona – chlapečka, který se narodil jako dívka, ale jeho rodiče včas pochopili, že říkat jí neustále dokola: „Ty jsi dívka!“ nemá smysl a vyhledali odbornou pomoc.
    Celý příběh zdokumentovali v tomto videu (v angličtině). To nejdůležitější se odehrálo teď v r. 2014:
     
     
    Jednotlivé fotky z tohoto příběhu i text vložím ale i do tohoto článku, protože si myslím, že je to něco, co stojí za zmínku. Kdo by nechtěl mít takové rodiče?
     
     
    Na začátku roku 2007 jsme dostali překvapující zprávu, že Hillary je těhotná a budeme mít naše první dítě.
     
    Řekli nám, že budeme mít HOLČIČKU.
     
    Rozhodli jsme se dát jí jméno Ryland.
     
    A podle toho jsme také vše naplánovali…
     
    Byla zdravá,
     
    překrásná,
     
    a šťastná!
     
    Kolem jejích prvních narozenin jsme ale zjistili, že Ryland neslyší.
     
    Byli jsme zničení…
     
    …ale brzy jsme byli na cestě ke kochleárnímu implantátu.
     
    Se spoustou tvrdé práce…
     
    Ryland se učila poslouchat a mluvit!
     
    Mysleli jsme si, že čelíme tváří v tvář té nejtěžší výzvě.
     
    …ale Ryland se s námi musela podělit o něco víc.
     
    Jakmile Ryland začala mluvit, zakřičela: „JÁ JSEM KLUK!“
     
    Začala projevovat averzi vůči všemu ženskému…
     
    Bylo snadnější nazývat Rylanda „tomboy“
     
    Někteří nám říkali, že je to jen určitá fáze.
     
    Ale problém byl…
     
    …s koncem těchto fází.
     
    Začalo to být pouze silnější a silnější
     
    „To jsem já!“ (obrázek, který nakreslila Ryland ve 4 letech)
     
     
     
     
    Ryland se za sebe začala stále více stydět.
     
    Říkala: „Až rodina umře, ustříhnu si vlasy a budu moct být konečně klukem!“
     
    S pláčem se ptala: „Proč mě Bůh stvořil zrovna takhle?“
     
    Bylo jí teprve pět, ale potřebovali jsme jí začít pozorně poslouchat…
     
    Uvnitř Ryland se něco odehrávalo…
     
    (úryvek videa z vany, kde Ryland říká: To je moje sestřička a já jsem její bratr.)
     
     
    Vyhledali jsme pomoc profesionálů a odborníků, aby provedli veškerá možná vyšetření.
     
    A všichni dospěli k jedinému závěru…
     
    Ryland je transgender.
     
    Ačkoli se Ryland narodila s ženskou anatomií, její mozek jí identifikuje jako chlapce.
     
    Během vyšetření jsme narazili na znepokojující statistiku.
     
    41 % všech transgenderů se v USA někdy pokusilo o sebevraždu z důvodu nepřijetí společností.
    (Výzkum The Williams Institute, Leden 2014)
     
    Podíl na celkových sebevraždách u transsexuálů v USA je 4,6 %.
     
    Nechtěli jsme nic riskovat.
     
    Aby se Ryland cítil co nejlépe, poradili nám, aby u něj mohla začít přeměna co nejdříve, jakmile to bude možné.
     
    Ostříhali jsme mu vlasy.
     
     
    Změnili jsme oslovování na ON / JEHO.
     
     
    Předělali jsme mu pokoj.
     
    Rozeslali jsme dopisy přátelům a rodině, kde jsme vysvětlovali Rylandovu změnu.
     
    Několik přátel jsme ztratili…
    …ale ti opravdoví přátelé zůstali s námi.
     
    Zjistili jsme, že spousta dětí si začíná svoji identitu uvědomovat kolem 3 – 5 roku.
     
    Rylandova identita nebyla „postižena“ ani zastaralým myšlením rodičů, tradičním pojetím rodiny nebo ostatními faktory okolního prostředí.
     
    V porovnání s hrůzami, které musí jiní rodiče snášet se svými dětmi na celém světě…
     
    …je tohle nic.
     
    Je pořád zdravý.
     
    hezký,
     
    …a EXTRÉMNĚ ŠŤASTNÝ!
     
    My jsme rodiči bez podmínek.
     
    Toto je naše rodina.
     
    …a toto je náš ÚŽASNÝ SYN!
     
     
     
     
    „Svého dosáhne jen ten, jehož hlas je slyšet.“ – Harvey Milk (první americký homosexuální politik)
     
    Naší nadějí je, že náš hlas byl vyslyšen a tento svět se stane více milujícím a akceptujícím místem pro Rylanda a celou LGBTQ komunitu…
     
     
    Za tento počin získali rodiče cenu Harveyho Milka.
     
     
    Z pohledu rodičů to možná může chvíli vypadat jako hrůza a může se leckterých z nich zmocnit panika. Jen aby tu transsexualitu nemělo to moje dítě.
     
    K tomu bych chtěla říct myšlenku, kterou mi napsala nedávno Sára, když to o sobě řekla své mamince a ta se jí ptala, jestli jde transsexualita dostat z hlavy:
    „Neberu to jako něco vyloženě negativního, co bych potřebovala odstranit z hlavy, prorože pak už bych to nebyla prostě já, byla by to jiná osobnost a já nechci být někdo jiný, v podstatě by to znamenalo umřít.“
     
    Tohle není žádná katastrofa, milí rodiče.
    Vaše dítě je jinak zdravé.
    Co na to řeknou ve škole? Okolí? Sousedé?
    A není snad důležitější, jestli je vaše dítě šťastné??? Nebo dokonce to, zda vůbec žije, protože se nikdy nemusí pokusit o sebevraždu? Vždyť je to tak jednoduché.Tohle je jedinečná možnost, jak své dítě zachránit.
    A rodiče Ryland to udělali moc hezky.
    Protože své dítě milují.
     
    Nechť jsou Whittingtonovi inspirací i pro ostatní rodiče.
     
     
    Dnes ponocuji, protože zítra budu uspávat v postýlce vedle mě Kačenku a nejspíš usnu hodně brzo i s ní, jako vždycky 🙂